Autor: Alex Švamberk - 11. stránka - kulturní magazín Uni

Plešatá zpěvačka: Vlasy dievčat

02/2021 Alex Švamberk

Těžko by se našla u nás rocková kapela, které má brutálnější zvuk než Plešatá zpěvačka. Její album evokuje vzpomínky na nejdrsnější rané nahrávky Swans řízlé sludgem Crowbar. Hudba je podobně nekompromisní, působí jako neúprosné zatloukání rezavých hřebů do těla na kříži, přitom však není primitivní, nestojí jen na omílání… Číst dál...

Černý anděl Ewa

02/2021 Alex Švamberk

Když v srpnu 2020 zemřela Ewa Demarczyk, nevyvolalo to u nás skoro žádnou odezvu. Přitom šlo o jednu z největších polských zpěvaček, která vystupovala v pařížské Olympii, v newyorské Carnegie Hall i londýnské Queen Elizabeth Hall. Jejího druhého alba, které vydala sovětská gramofonová firma Melodija, se prodalo neuvěřitelných… Číst dál...

Už jsme doma a Randy: Moravské setkání

01/2021 Alex Švamberk

Album přináší deset let starý záznam koncertu z olomouckého divadla, kde Už jsme doma doprovázeli zpěváka The Residents Randyho Rose. Deska prokazuje, že spojení obou kapel stále funguje, i když obě mají odlišný přístup k tvorbě. Potemnělí podzemní The Residents, kteří si pohrávali se zákony pop kultury a převraceli je naruby, si… Číst dál...

Tara Fuki: Motyle

01/202112/2020 Alex Švamberk

Když se v roce 2000 objevilo na scéně duo Tara Fuki, představovaly zpívající cellistky Andrea Konstankiewicz a Dorota Barová zjevení na tuzemské alternativní scéně. Od té doby se etablovaly a dokázaly se prosadit i ve světě, když v roce 2007 vystoupily na Womexu. To už byly spíše vnímány jako představitelky… Číst dál...

UKWLT: Remedios

01/202112/2020 Alex Švamberk

Zvuk zkreslené kytary se táhne jako tér, je těžký a lepivý. Jen občas nástroj nebo hlas zakvílí jako prehistorické zvíře, které pomalu pohlcuje jedno z asfaltových jezírek La Brea, v němž uvízlo. Syrovost umocňují sporadické údery na buben. Občas se objeví křehčí kytarové melodie, než ji pohltí distortion a fuzz. Nové sólové album… Číst dál...

Jaromír Löffler: Ty a já – Equal

01/202111/2020 Alex Švamberk

Jméno Jaromíra Löfflera zná už je pár pamětníků a znalců beatové scény druhé poloviny šedesátých let. Začínal v olomouckých The Bluesmen, kde zaujal svým nezaměnitelným chraplavým hlasem a dostal nabídku od Flaminga a pomáhal utvářet ostravskou soulovou scénu. S Ostravským rozhlasovým orchestrem dokonce natočil… Číst dál...

Výkřiky břich: Archiv

01/202110/2020 Alex Švamberk

Výkřiky břich byli poslední kapelou, která vzešla v závěru osmdesátých let z brněnské alternativní scény. Svůj potenciál však nikdy naplno neukázala, protože zůstávala ve stínu Dunaje a Z kopce a prosadit se v polistopadové záplavě trezorových nahrávek neměla šanci. Z kytaristy a zpěváka Ivana Palackého, který hrál v … Číst dál...

Levá ruka je blíž k srdci

01/202110/2020 Alex Švamberk

Krátce po smrti Jimiho Hendrixe se začaly objevovat zprávy, s kým by býval hrál, kdyby neumřel. Asi nejvíce rozněcoval fantazii projekt HELP, kdy by se býval připojil k artrockovému triu Emerson, Lake & Palmer. Po letech se však ukázalo, že obdivoval i King Crimson a chtěl nahrávat s Milesem Davisem a Paulem McCartneym.… Číst dál...

Zapomenutý orchestr země snivců: Romantický surrealismus

01/202108/2020 Alex Švamberk

Zapomenutý orchestr země snivců oživuje americkou tradici jambandů, také jde o proměnlivé uskupení improvizujících muzikantů, kteří sdílejí podobný pohled na hudbu. I když je jeho tvorba čistě improvizovaná, nejde o nějaký radikální improvising z bodu nula, při kterém se struktury záměrně rozbíjejí s cílem vymanit… Číst dál...

Michal Kořán: Ismy pro Husserla

01/202108/2020 Alex Švamberk

Ismy po Husserla přinášejí hudbu pro výstavu věnovanou tomuto světoznámému filozofovi, který se narodil v Prostějově 8. dubna 1859. Kvůli karanténě se výstava Husserl Art Active otevřela až na konci května, a ne v den filozofových narozenin. Kořán se vzdálil ambientu a přišel s velmi zneklidňujícími zvukovými… Číst dál...

Další články

Z titulní stránky zve k četbě únorového UNI americká zpěvačka a autorka Ethel Cain, jejíž aktuální album je považováno za jednu z nejlepších alternativních nahrávek roku 2025. Krátce před březnovým koncertem hovoří UNI se členy mimořádně oblíbené švýcarské kapely The Young Gods a rozsáhlého prostoru se také dostalo české dvojici Mutanti hledaj východisko. Podrobným materiálem mapujeme výstavu Dvojník v Galerii hlavního města Prahy, hovoříme s romistkou a literární editorkou Karolínou Ryvolovou a detailně rozebíráme tematiku stále populárních italských westernů.
Lednové číslo UNI otevírá rok 2026 výrazným portrétem fotografa Boba Krčila, jehož nonkonformní život a strhující obrazový archiv zpřístupňuje rozsáhlý rozhovor s Janem Doušou. Téma svobody, migrace a životního provizoria se v čísle odráží i v dalších textech – od cest, komunit a esoteriky po zásadní dokumentární cykly z Afghánistánu a Indie.
Nechybí profily a rozhovory napříč hudební scénou: Jakub König bilancuje vlastní proměny a tvůrčí hledání; Pavel Šmíd otevírá téma české fascinace africkou hudbou; Sam Lee ve svém lyrickém textu reflektuje hloubku a kontinuitu lidových tradic; Klez Brandar mluví o češtině jako o „půltém jazyce“ a Fedor Gál přináší úvahu o nepředvídatelnosti budoucnosti.
Novinkou je dvoustrana věnovaná aktivitám Unijazzu – pravidelné pozvánky na koncerty, výstavy a cykly UNI na pódiu a UNI naživo, které propojují časopis s programem Čítárny Unijazz a Kaštanu.
Prosincové UNI z velké části reflektuje nové kvalitní projekty z české hudby. Přinášíme titulní rozhovor s Jiřím Imlaufem, který se z rockového postu frontmana skupiny Houpací koně stal komorním písničkářem, a obsáhle si povídáme také s Ondřejem Kyasem, který nejen spolupracuje s Imlaufem a je členem skupiny Květy, ale má také rozsáhlou vlastní tvorbu sahající od křehkých písniček po moderní opery. Dámskou část spektra zastupuje skladatelka, klávesistka a zpěvačka Beata Hlavenková, která má momentálně hned tři nová alba, a cellistka a písničkářka Dorota Barová, jež připravila nové album s písněmi, které poprvé zpívá v češtině.
Listopadové číslo kulturního magazínu UNI...
Obálkou ke čtení říjnového vydání kulturního magazínu UNI zve rozsáhlý rozhovor s jednou z nejvýraznějších tváří současného českého jazzu, saxofonistou Michalem Wróblewskim. Neméně hluboký ponor, tentokrát do oblasti historie volné improvizace, přináší interview s klasikem české alternativy Miroslavem Posejpalem. UNI se ale tradičně věnuje i dalším žánrům, jako je tentokrát reggae nebo blues, a to v rozhovorech se zpěvákem Dr. Karym resp. kytaristkou Ally Venable. Přesahy do jiných žánrů zastupují například malířka Radu Tesaro, zmapování kořenů tvorby Andyho Warhola nebo pohled do pařížských sochařských ateliérů.
Zářijové UNI z velké části reflektuje letní festivalovou sezónu, přinášíme rozsáhlé reportáže z festivalů BOSKOVICE – festival pro židovskou čtvrť ,Folkové prázdniny, Maraton hudby Brno, Colour Meeting Festival a Letní filmová škola Uherské Hradiště. Tedy přehlídky, které zásadně kladou obsah a jeho kvalitu na první místo před prezentacemi výhradně komerčního charakteru.
V obsáhlém rozhovoru se zpěvačkou Markétou Foukalovou hovoříme o jejím novém sólovém albu i dalších aktivitách, na koncert Tomeka Reid Quartetu a fenomenální kytaristky Mary Halvorson zveme prostřednictvím podrobného profilového článku. Nechybějí ani všechny seriály a zavedené rubriky ze všech kulturních odvětví.
Stěžejním článkem srpnového UNI, který se váže i k obálce, je rozsáhlý rozhovor s Miroslavem Wankem, leaderem skupiny Už jsme doma, která letos slaví čtyřicet let od svého založení. Jedna část oslav už proběhla v červenci v Lucerna Music Baru, druhá se chystá na úplný konec prázdnin na oblíbený Festival nepopulární hudby Mikulov. Z dalších příspěvků upozorňujeme na rozsáhlý text o producentském vizionáři Joeu Boydovi nebo rozhovor s jazzovým tubistou a basklarinetistou Filipem Spáleným. Ve výtvarné části časopisu se zabýváme komiksem estonského kreslíře Joonase Sildrea o slavném skladateli Aarvo Partovi.
Červencovým číslem kulturního magazínu UNI vítáme letní festivaly. Rozhovorem s hudebníkem Timem Eriksenem zveme na přehlídku Colour Meeting, která v Poličce letos proběhne zřejmě úplně naposledy. O tom, proč tomu tak je, se dozvíte z povídání s jejím dlouholetým pořadatelem Dušanem Svíbou. Na další náš oblíbený festival, Folkvé prázdniny v Náměšti nad Oslavou, poutáme vaši pozornost prostřednictvím profilů hlavních účinkujících. A pochopitelně se na vás také těšíme na tradičním unijazzím festivalu v Boskovicích. Ve speciálním shrnujícím článku pak upozorňujeme na výjimečné festivaly toho nejmenšího typu, často jen pro pár desítek návštěvníků, které ale jejich organizátoři připravují se stejným zaujetím a láskou, jako ty největší.
Titulní rozhovor červnového UNI je s Karlem Vepřekem, českým písničkářem, který kromě vlastních textů zhudebňuje i poezii a aktuálně na koncertech představuje svoje výborné album, na které nazpíval básně Ivana Martina Jirouse napsané ve vězení. V rozsáhlé pozvánce vám představíme účinkující letošního festivalu Respect, do hloubky rozebereme dílo slavného avantgardisty Anthonyho Braxtona a v seriálu Francouzské delikatesy se seznámíme s nepřehlédnutelnými architektonickými díly Jeana Dubuffeta.
Titulní stránka květnového UNI jasně napovídá, že se blíží festivalová sezóna. Sámská zpěvačka Mari Boine bude totiž jednou z hlavních hvězd naší partnerské přehlídky Respect a my s ní přinášíme původní rozhovor. Na nadcházející koncerty, tentokrát v rámci Pražského jara, zvou články o estonském skladateli Arvo Pärtovi a suóuboru Ensemble Modern. Hlavním tématem z české hudební scény je obsáhlý rozhovor se členy skupiny Dunaj k jejímu novému albu a mezi mimohudebními tématy dominuje materiál o kultovním popartistovi a konceptualistovi Milanu Langerovi.
Titulním materiálem dubnového UNI je rozsáhlý rozhovor s v Česku už přes dvě desítky let žijícím kytaristou a písničkářem Justinem Lavashem, který vypráví nejen o svém novém albu, ale také o muzikantském životě v několika evropských zemích a svých obecných názorech na uměleckou tvorbu. Hlubokou sondou do dějin českého undergroundu je vyprávění Jana Brabce, bubeníka spojeného s kapelami Plastic People of the Universe a DG 307, jakož i motoru vlastního projektu Domácí kapela. V seriálu o jazzových zpěvácích přinášíme profil současné velké pěvecké hvězdy Kurta Ellinga, Martin Němec vypráví o své výtvarné tvorbě a David Dolenský zase o tom, jak se stane, že ilustrátor dětských knih začne tetovat.
K četbě březnového čísla vás zve z titulní stránky Vlastimil Třešňák. Všestranná umělecká osobnost překypující talenty a zásadně a vždy tvořící výhradně po svém, často v protikladu k očekáváním svého publika.
V rozsáhlém titulním interview s Jaromírem 99 únorové UNI hovoří nejen o jeho hudebních aktivitách, ale i výtvarné tvorbě a připomíná z dnešního odstupu zásadní milníky kariéry této zásadní postavy české kultury. Z domácí hudební scény si o nových projektech UNI povídá také se třemi výraznými ženskými osobnostmi, Marií Puttnerovou, Markétou Zdeňkovou, jež vede soubor MarZ, a Martou Töpferovou. Z přesahových nehudebních témat se například můžete těšit na profilový článek o prvorepublikovém novináři Františku Kocourkovi, kterého jeho odvaha stála život v nacistickém lágru, anebo o posledním filmovém díle Jiřího Trnky Ruka.
První UNI roku 2025 láká na obálku se zpěvačkou Monikou Načevou, které se koncem minulého roku povedlo vydat velmi kvalitní nové album se zhudebněnou poezií českých básníků a básnířek. O české hudbě, zejména té alternativní, v lednovém čísle píšeme hodně, najdete v něm například rozhovory se skupinou Květy, která také rozšířila diskografii o nový titul, se skupinou Choroš, jež oslavila deset let své existence, nebo zatím nepříliš známým písničkářem Lábkem. Rozsáhlým článkem připomínáme nejslavnějšího pákistánského zpěváka Nusrata Fateha Aliho Khana, esejisticky pohlížíme na humor v punku a bohužel také musíme připomenout zakladatelskou osobnost českého alternativního rocku Jaroslava Jeronýma Neduhu formou nekrologu.
Prosincové vydání kulturního magazínu UNI je monotematické. Před sto lety byl v Paříži publikován První surrealistický manifest André Bretona, který uvedl do světa jeden z nejdůležitějších kulturních směrů dvacátého století. Celé prosincové UNI se tedy věnuje surrealismu ze všech možných úhlů pohledu. Jak je u podobných monotematických čísel zvykem, záměrně se vyhýbáme tématům, která jsou dostatečně známá z jiných dostupných publikací. Věnujeme se novým nebo dosud přehlíženým tématům, jako je úloha ženských tvůrkyň v surrealismu, ohlasů tohoto uměleckého směru v hudbě, filmu či fotografii, a prezentujeme i polemické pohledy na všeobecná témata, která surrealismus nastolil.
Předposlední číslo kulturního magazínu UNI z titulní strany uvádí k čtenářům kresba výtvarníka Jaromíra Plachého, jemuž je věnován úvodní rozhovor. Listopad patří v Česku dvěma velkým mezinárodním festivalům. Za prvé pražské Alternativě, které se věnujeme hned třemi profilovými materiály o umělkyni Puce Mary, skladateli Boguslawu Schaefferovi a legendě japonské alternativní hudby Otomovi Yoshihidem. A za druhé šumperskému Blues Alive, které připomínáme rozhovorem s jednou z jeho hlavních hvězd, americkým kytaristou, zpěvákem a bluesovým písničkářem Erikem Bibbem. Exkluzivním materiálem listopadového UNI je pak reportáž hudebníka Jana Fice z jeho koncertování ve válkou sužovaném ukrajinském Lvově.
Říjnové UNI přináší hlavní materiály vesměs o zavedených osobnostech a souborech naší scény. Titulní rozhovor s dvojicí DVA hovoří mimo jiné o okolnostech vzniku jejího nového alba, které vydává po dlouhých deseti letech. S novinkou přichází také legenda českého rocku Vladimír Mišík a my jsme se zeptali členů jeho studiové kapely, jak se s mistrem spolupracovalo. Bosenská, v Česku působící zpěvačka Aida Mujačič nesmírně poutavě vypráví o svých hudebních i osobních kořenech a kultovní Majerovy brzdové tabulky vysvětlují, jak pracovaly na svém retrospektivním dvojalbu.
Zářijové UNI v první řadě obálkou, rozsáhlým profilovým textem a vzpomínkami více než dvou desítek hudebníků i dalších osobností připomíná mimořádného nadžánrového tvůrce Oldřicha Janotu, který zemřel na konci července. Neméně rozsáhlým profilem UNI zve na říjnový koncert předního současného světového jazzového kytaristy Oz Noye z Izraele, a nedlouho před třemi pražskými vystoupeními připomíná, co je nového u Boba Dylana. Velkým tématem čísla jsou také reflexe letních festivalů, jichž se přispěvatelé UNI zúčastnili, přečtete si mimo jiné o Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, brněnském Maratonu hudby, poličském Colour Meetingu, táborských Mighty Sounds nebo bratislavském World Music Festivalu.
Titul srpnového UNI patří aktuálně velmi respektované hráčce na autoharfu a písničkářce Petře Hermanové. V seriálu o jazzových zpěvačkách a zpěvácích tentokrát došlo na Stacey Kent, ve své tvorbě výrazně současnou vokalistku. Manželé Irena a Vojtěch Havlovi prozrazují mnoho z pozadí svého nejnovějšího alba, ale vzpomínají mimo jiné i na spolupráci is Oldřichem Janotou. Rozsáhlým portrétem připomíná srpnové UNI folklorního sběratele a malíře Ludvíka Kubu a nechybí ani zevrubná reportáž z červencových Colours of Ostrava.
Rozhovorem se zpěvákem Blixou Bargeldem avizujeme podzimní pražský koncert legendy evropské alternativní scény Einstürzende Neubauten. Pro čtenáře, kteří plánují návštěvu festivalů Colours of Ostrava a Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou přinášíme manuál, prozrazující, koho z účinkujících si podle mínění kulturního magazínu UNI nenechat ujít. Obsáhlým profilem představujeme Vincenta Peiraniho, francouzského jazzového akordeonistu, který v létě vystoupí hned na třech rozdílných koncertech v Brně. V recenzní rubrice hodnotíme letošní ročník festivalu Respect jako jeden z nejsilnějších v jeho dlouhé historii.
Titulní rozhovor s šéfkurátorkou Galerie hlavního města Prahy Helenou Musilovou se týká mimořádně objevné výstavy Nové realismy probíhající v pražské Městské knihovně a přinášející úplně nový pohled na umění v Československu ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Obsáhlým nekrologem vzpomínáme na významnou postavu zvukového mistra, producenta a hudebníka Stevea Albiniho, rozhovorem se zpěvákem Blixou Bargeldem avizujeme nejen vydání nové desky Einstürzende Neubauten, ale také jejich podzimní pražský koncert. Rozhovorovou formou přibližuje červnové UNI také práci a myšlenky nonkonformní slovenské filmové režisérky Zuzany Piussi.
Protože si 3. června celý kulturní svět připomene sté výročí úmrtí Franze Kafky, květnový magazín UNI se rozhodl připomenout tuto velkou literární osobnost monotematickým číslem, které nahlíží autorovo dílo a odkaz ze všemožných stran. Samozřejmě neopakujeme základní informace o Franzi Kafkovi jako je jeho životopis nebo rozbor jeho děl, na toto téma i v češtině vyšla řada kvalitní literatury. Spíš si vybíráme jednak zajímavé detaily jeho tvorby, například zálibu v kreslení, jednak jeho dopad na další umělecké žánry, jako je film, divadlo, výtvarné umění či hudba.
Duben je nejkrutější měsíc, rodí šeříky z mrtvé země, mísí vzpomínku s touhou, vznítí kořeny jarním deštěm z otupělosti. Zima nás hřála, přikryla zem sněhem zapomnění, sytila uschlými hlízami tu trošku života.
Březnové UNI dokládá, že kulturní sezóna se s blížícím se jarem konečně začíná pořádně rozbíhat. Vidíme to na zvětšujícím se rozsahu rubriky UNI doporučuje, ale i na aktuál ní titulní stránce, která zve na koncert jedné z hlavních hvězd brněnského JazzFestu. A také se uvnitř čísla dočtete o dalších akcích, které se na nejbližší dobu chystají.
Lednové vydání kulturního magazínu UNI se obsahově pohybuje, jak už bývá zvykem, ve dvou časových rovinách. V té ryze současné představujeme momentálně hvězdnou mladou osobnost stylu americana Allison Russell a v souvislosti s jejím profilem přinášíme i obsáhlý esej o provázání americany se současnými společenskými trendy v USA. Z rozhovorů upozorňujeme na povídání s členem skupiny King Crimson či spolupracovníkem Petera Gabriela Tonym Levinem, nebo na další povídání muzikanta Jana Fice, tentokrát s jeho brněnským kolegou, zpěvákem Karlem Heřmanem, frontmanem kapely Šankišou. V nehudební části představujeme amerického avantgardního všeuměla Harryho Smithe, přinášíme analýzu české literatury po roce 2000 a hovoříme se spisovatelkou Simonou Bohatou.
Rozsáhlým titulním materiálem si poslední UNI roku 2023 připomíná osmdesáté narozeniny jedné z nejoriginálnějších zpěvaček a skladatelek Joni Mitchell. Portrétním rozhovorem představujeme českého jazzového hudebníka a skladatele Roberta Fischmanna a rozsáhlou studií seznamujeme čtenáře s Dežem Hoffmanem, fotografem slovenského původu, který se etabloval ve velkém světě hudby a portrétoval Beatles, Franka Sinatru, Jimiho Hendrixe a mnoho dalších slavných muzikantů. Přinášíme také bizarní příběh Roberta Macka McCormicka, původce největší sbírky terénních nahrávek texaského blues a další lidové hudby, se kterou se svět seznamuje až nyní, několik let po jeho smrti.
Listopadové UNI patří mezi ta vydání, která se věnují jednomu jedinému tématu, opracovávanému ze všech stran. Tentokrát linorytová obálka již tradičního spolupracovníka Michala Cihláře láká na čtení o hudebním, filmovém i televizním fenoménu jménem Blues Brothers. Věnujeme se mimo jiné hereckým kariérám obou protagonistů Johna Belushiho a Dana Aykroyda, přinášíme původní rozhovor s kytaristou Blues Brothers Bandu Stevem Cropperem, zevrubně probíráme zajímavosti z oblasti memphiského soulu i chicagského blues, z nichž se skládá nezaměnitelný hudební styl Blues Brothers, a přinášíme spoustu dalšího zajímavého čtení týkajícího se tohoto pozoruhodného projektu.
O slovenské politice i o hudbě si povídáme v titulním rozhovoru říjnového UNI se zpěvačkou a autorkou Katarzií. Slovenskou společnost komentuje i projekt Drť, jehož koncert na nadcházejícím festivalu Alternativa anoncujeme profilovým článkem. Podzimní koncertní nabídka stála i u zrodu materiálů o King Crimson, návratu alternativních legend Henry Now či unikátním hudebním nástroji Omniwerk. Z umělecké oblasti hudby se pouze dotýkající nabízíme rozhovor s jedním z kmenových fotografů magazínu UNI Karlem Šusterem.
Zářijové, poprázdninové číslo kulturního magazínu UNI, se logicky ve větší míře ohlíží: a to za letními festivaly, na kterých se zástupci autorského okruhu objevili. Rozsáhlou reportáží se vracíme v Colours of Ostrava, přehledným článkem si projdeme festivaly "dělané s láskou k lidem a hudbě", mezi něž Jiří Moravčík vybral mimo jiné i Boskovice, ze zahraničí navšívíme festival world music v Kremži. Ohlížíme se bohužel i ve dvou dalších článcích: nekrolozích hudebního publicisty Jiřího Černého a významného amerického muzikanta Robbieho Robertsona. Naopak žhavou současnost reflektujeme v rozsáhlém rozhovoru s multitalentovaným Jakubem Königem, jehož osou je umělcovo právě vycházející sólové album Hvězdy.
Titulní rozhovor s šéfkurátorkou Galerie hlavního města Prahy Helenou Musilovou se týká mimořádně objevné výstavy Nové realismy probíhající v pražské Městské knihovně a přinášející úplně nový pohled na umění v Československu ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Obsáhlým nekrologem vzpomínáme na významnou postavu zvukového mistra, producenta a hudebníka Stevea Albiniho, rozhovorem se zpěvákem Blixou Bargeldem avizujeme nejen vydání nové desky Einstürzende Neubauten, ale také jejich podzimní pražský koncert. Rozhovorovou formou přibližuje červnové UNI také práci a myšlenky nonkonformní slovenské filmové režisérky Zuzany Piussi.
Předposlední číslo kulturního magazínu UNI z titulní strany uvádí k čtenářům kresba výtvarníka Jaromíra Plachého, jemuž je věnován úvodní rozhovor. Listopad patří v Česku dvěma velkým mezinárodním festivalům. Za prvé pražské Alternativě, které se věnujeme hned třemi profilovými materiály o umělkyni Puce Mary, skladateli Boguslawu Schaefferovi a legendě japonské alternativní hudby Otomovi Yoshihidem. A za druhé šumperskému Blues Alive, které připomínáme rozhovorem s jednou z jeho hlavních hvězd, americkým kytaristou, zpěvákem a bluesovým písničkářem Erikem Bibbem. Exkluzivním materiálem listopadového UNI je pak reportáž hudebníka Jana Fice z jeho koncertování ve válkou sužovaném ukrajinském Lvově.
Z titulní stránky zve k četbě únorového UNI americká zpěvačka a autorka Ethel Cain, jejíž aktuální album je považováno za jednu z nejlepších alternativních nahrávek roku 2025. Krátce před březnovým koncertem hovoří UNI se členy mimořádně oblíbené švýcarské kapely The Young Gods a rozsáhlého prostoru se také dostalo české dvojici Mutanti hledaj východisko. Podrobným materiálem mapujeme výstavu Dvojník v Galerii hlavního města Prahy, hovoříme s romistkou a literární editorkou Karolínou Ryvolovou a detailně rozebíráme tematiku stále populárních italských westernů.
Nechybí profily a rozhovory napříč hudební scénou: Jakub König bilancuje vlastní proměny a tvůrčí hledání; Pavel Šmíd otevírá téma české fascinace africkou hudbou; Sam Lee ve svém lyrickém textu reflektuje hloubku a kontinuitu lidových tradic; Klez Brandar mluví o češtině jako o „půltém jazyce“ a Fedor Gál přináší úvahu o nepředvídatelnosti budoucnosti.
Novinkou je dvoustrana věnovaná aktivitám Unijazzu – pravidelné pozvánky na koncerty, výstavy a cykly UNI na pódiu a UNI naživo, které propojují časopis s programem Čítárny Unijazz a Kaštanu.

Co se týče výběru písní Velvet Underground ke zpracování do komiksu, volil bych asi raději Venus in Furs, nebo Heroin. Ale Warholův filmeček soustředěný výhradně na Nico v I'II be Your Mirror byl neodolatelnej. Ono je to nakonec jedno. Všechno jsou to poklady.
Někde jsem četl, že filmové zpracování Bohemian Rapsody od Queen (1975, režie: Bruce Gowers) je prvním hudebním klipem v historii. Jako plnohodnotný hudební video mi přijde už třeba Elvisův Jailhouse Rock z padesátýho sedmýho, ale budiž. Když už tu takovou dobu čerpám z tohoto žánru, nemůžeme Rapsodii vynechat.
Bylo-nebylo. Průměrnej bluesman Robert Johnson potkal na křižovatce ďábla a udělal s nim jistej kšeft... Nebo se jen na nějakou dobu zašil do rodnýho Hazelhurstu a pod dohledem starejch pardálů drtil bluesový finty? To už je jedno. Je z něj legenda a je to hezká báchorka, kterou oprášil věrozvěst brazilského blues Flávio Guimaraes. Za mě pěkně neotřele!
Ještě je tu stále slunečné léto a tak si můžeme stylově zavzpomínat na sedmdesátejvosmej a jednu z prvních koketérií punku s reggae. S debutem Outlandos d´Amour tehdy vystřelili britští The Police. Z tehdy úspěšnýho singlu Roxanne nenadejcháte prach ani po letech. Po čtyřech dekádách jsou prvky žánru v (nejen) rockovém repertoáru běžné až otravné, ale nebejt tenkrát s world music experimentujících pankáčů z Clash či Police, zřejmě by se až po nich (ano přesně tak!) neproslavil ani Bob Marley.
Ještě jednou zpět ke kapele ,,která to dala dvakrát''. Tentokrát po transformaci Joy Division v New Order. Přesně před čtyřiceti lety (au!) jsem sehnal jejich desku Low Life v tehdejší prodejně Polské kulury ve Vodičkový. Tehdy pokládali základní kameny taneční muziky. Náš komiks se ovšem vrací k jejich návratové desce Get Ready se kterou na začátku milenia naopak úspěšně křísili rock'n'roll. A dali to (pro ty z nás kteří máme slabost pro hlučné kytary) vlastně potřetí.
Nedávno na mě na You tube vyskočilo toto video. Do teď mě míjelo. Nikoliv ,,nejlepší skladba všech dob" od ,,nejdůležitější kapely historie", jak nás často přesvědčovalo ,,devět z deseti hudebních kritiků"... Hudba není ring ani atletická dráha, ale je fakt že na těch nekompromisních a neodiskutovatelných pravdách asi něco je. Každopádně to trojice pohrobků Joy Divizion-Sumner, Hook a Morris , jak říká Martin Přikryl: ,,Dala dvakrát" (myšleno reinkernací hudební důležitosti následujících v New Order).
Další návrat do historie a to na počátek devadesátek. Tehdy jsem prvně na MTV zahlíd Unfinished Sympathy, podivně znepokujující video natočené v devadesátém prvním roce v ulicích L.A. Dnes už jsou Massive Attack s mnoha následujícími nahrávkami naprostou legendou, ale ještě teď si pamatuju ten podvědomí pocit tísně z toho co vidím a slyším. Amen break sampl jako podklad, jemné jazzové vyhrávky piána, symfonické smyčce rostoucí do dystopického závěru. V té době naprosté zjevení a start nové hudební epochy.
Kolik je songů který pozná většina Čechů po pár taktech samotnýho bicího základu? A během stoptajmu to doteče zbytku? Ještě před první frází ,,Mám naději...". Bobkova verze je lepší než ta původní, na banju posazená sladkobolně orchestrální od autora Mela Tillise, i ta nejslavnější od Kenyho Rogerse. Tahle původní nahrávka z šedesátek prostě hrabe. Pavel Bobek je civilní a uvěřitelnej. Grossmannův text ve stručnosti obrazů naprosto nadčasovej. Šlehá jak bič. Pod tím originálně komplikovaná vyhrávka kytary. Zběsilej, suchej bicí shuffle... Tady se povedlo ůplně všechno.
V druhém dílu komiksu k videu Hijos del Sole dochází k dovyprávění příběhu spásy duše jedné bohabojné staré ženy, za aktivní pomoci jejího vnuka. Tuto road movie Švýcarsko-Ekvaddorské dvojka Hermanos Guitérrez pořídila na Mexicko-Texaském pomezí v srpnu 2020. A to bylo v jejich westernovém období během nahrávání této stejnojmenné desky.
Simon a Garfunkel byli asi mým prvním setkáním s kvalitním písničkářským folkem mého dětství. Když pominu Kryla. Otáčel jsem ten domácí vinyl dokola a četl překlady textů v obsáhlém bookletu plného fotek New Yorku a krásné grafiky. Film Absolovent vznikl rok před mým narozením a viděl jsem ho až o hodně později. Film už asi nikoho nešokuje, ale tehdy třicetiletej Dustin Hofman zahrál toho dvacetiletýho koloucha docela půvabně. A ty písničky jsou stále svěží a nadčasový.
Se jménem Kanye West jsem zatím setkával tak v bulvárních titulcích na Seznamu. Až naše děti s bedýnkou v autě při rodinných výletech nám ukázaly, že ten chlápek není vůbec marnej a jeho přístup k Hip-hopu ctí nejen často analogovej zvuk vyvažující určitou opulentnost, ale ani neskrývá kořeny. Takže to nakonec není až taková výhybka v našem komiksově hudebním seriálu.
Návštěva aktuální výstavy Pop musea v Kaštanu věnovaná hudebním expatům na české scéně, mě v duchu vrhla zpět do rozostřených devadesátek. A zároveň navedla k dnešnímu vzpomínkovému komiksu. Dirty pictures byli jedním z těch pozitivních šoků s návalem hrdosti na náš skromný hudební chlívek. Vzpomínám na ten pocit že se o nás ví, že má smysl vohulit kytaru a dělat si svou malou revoluci. A to už máte jedno kam ty ambice (ne)vedly.
V tomto díle si připomeňme skvělej film Heartworn Highways, který se nabíral od roku 1976 (ale premieru měl až roku 1981). Mapuje nové impulzy inspirované Dylanem, Baez a dalšími hrdiny šedesátek, občerstvující tehdejší meinstreamovou tendenci v Country music. Součástí byl třeba i Townes Van Zandt. Toho jsme tu ale už měli a tak je tu Rodney Crowell v songu Bluebird Wine.
The Builders and the Butchers. To je teda koncept. Rozebraná bicí souprava o kterou se šábnou dva tejpci, uřvanej frontman s vibrátem hodným Jello Biafry a folková nástrojovka s destrukčním nasazením. Dlouho jsem hledal vhodné video, ale nakonec skončil stejně u živáku z eponymního debutu ze sedmého roku. Lepší už to nebude.
Posledním letním komiksem uzavíráme dámskou minisérii a ohlídneme se trochu zpátky. Linchovsky psychedeličtí Mazzy Star v jejich asi nejznámějším kousku Fade Into You z devadesátýho třetího. Trošku kovbojská nostalgie v tomhle road movie videu se do líně se táhnoucího, vedrem roztavenýho srpna celkem dost hodí.
Vim že jsem už celkem starej a některý ty holky z fotek na zdi byly i o něco starší, ale tvl. Francoise Hardy? Nějak nemohu přijmout že ta skládací židle u řeky zůstala opuštěná a racci nad Seinou osaměli. A některý ty písničky co sem slýchal zpívat Hegerovou nebo Urbánkovou, nebyly od Hapky či Grosmananna, jak sem si jako kluk při otáčení desek myslel..
I tento měsíc zůstaneme na holčičí stejdži, ale za to vytočíme volume hodně doprava. Kim Gordon vystoupí začátkem července v Praze a i to je dobrej důvod si pustit její zatím poslední, skvělý album No Home Record. Propaguje ho sérií ,,únikových" videí se svojí dcerou Coco Gordon Moore v hlavní roli. A v Hungry Baby si ona sama střihla malej, přísnej štěk. Kim zas dokazuje, že si geniálně vystačí s jedním rifem o dvou kilech na basu a jedním akordem. A ovšem s famózní gradací.
Na Rhiannon Giddens jsem narazil náhodou při pátrání po původním zvuku banja. Rhiannon nejen bravůrně ovládá svůj bezpražcovej apalašskej nástroj. Až následně jsem se dostal nejen k její původní kapele Carolina Chocolate Drops, ale i k jejím solovým projektům, se které ji posunuly až ke spolupráci se samotným Paulem Simonem.
Ač by se to našinci na první dobrou nemuselo zdát, pohybujeme se tentokrát na domácí hroudě. Hudebně i mentálně ovšem značně posunuté na nefalšovanej Divokej západ. Pro Honzu Richtera to není módní záležitost, ale letitej interest a dřina. A časté a dlouhodobé pobyty za louží, který dodaly záměru na autenticitě. Back to Bute je vzpomínkou na jeho dřevnější období, kdy po otevření dveří pomalu jakýhokoliv podniku od Žižkova po Vršovice na vás vykouk Janny Richter. Jeho současné nablýskané elektro buggy má ale taky něco do sebe.
Na Charleye Crocketta jsem narazil náhodou díky jeho drásavýmu desperátskýmu hobo songu Killers of the Flower Moon, který má navíc geniální grafickej klip. Doporučuji také dohledat. Při dalším rolování jsem ale zjistil že jeho pravá stezka vede hlavně do westernově pompézního country. A to mě překvapivě baví ještě víc. Tenhle Texasan totiž ten těžkej bourbon zdatně ředí sympatickým nadhledem a sebeironií. A ty songy sou navíc prostě skvělý.
Je fajn když se někdo vrací ke svým tradicím, k folkloru předků. A pak ho třeba přetaví k obrazu svýmu. A pak tu je ještě jedna věc, která mě baví snad ještě víc. Když si někdo do úplně cizího folkloru vědomně zapustí svoje vlastní kořeny. A ještě navech si k tomu natočí klipovej eastern. Pak tu máme parádní Moraviánu alá Honza Fic! Nakonec jsme na tom s tim horkem, žízní a nedohledným obzorem všichni stejně.
První letošní příspěvek budiž komiksovým nekrologem Shanovi McGovenovi, kterej nás opustil koncem právě minulého roku. V našem video komiksu ho symbolicky vyprovází parťák Nick, v Armstrongově nesmrtelném a jinak k uzoufání zprofanovaném What a Wonderful World. Jenže tahle verze je prostě fajn. Je zajímavý jak ten prokletej, tolikrát z The Pogues vyhazovanej a zase příjímanej potížista všem teď tolik chybí. Aby ne, vono to bez něj tak nějak neni vono. V kapele i v hudebním světě tak nějak vůbec.
The Brian Ferry Orchestra: Do The StrandJednou večer jsem během jízdy autem přelaďoval rádio a z jedné nejmenované frekvence se na nás začal linout melodicky objevný a přitom přísně tradiční swing. Okamžitě jsem zjišťoval co to je a tím pro sebe objevil formaci The Brian Ferry Orchestra, která nahrála bezvadné soundtracky k filmu Velký Gatsby, nebo seriálu Babylon Berlin. Ale na jejich první desce Jazz Age z roku 2012 hvězda z Roxy Music vůbec nezpívá! Ferry byl prý zvědav, jak jeho písně obstojí v samotné jazzové instrumentaci. Za mě teda slušnej příklad krocení ega.
City of New Orleans je často přebíranej country standart a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se proklikal k autorovi tohoto songu. A je to, světe div se, syn legendárního Dylanova pravzoru Woodyho - Arlo Guthrie! Ale komiksovou cenu za nejlepší verzi nakonec uděluji Johnnymu Cashovi v jeho trochu úchylné hudební reklamně na jednu dráhu.
Tato kapitola budiž opožděnou vzpomínkou na Sixta Rodrigueze, který odešel letos v létě 8.srpna. Připomínkou neuvěřitelného příběhu skvělého muzikanta, táty a člověka. A důkazem že doma jeden nemusí být zrovna prorokem, a stát se současně hrdinou a symbolem politické změny na druhé straně zeměkoule. A třeba aniž by o tom měl sebemenší tušení. Pamětníci naší totality takovým paradoxům myslím dobře rozumí.