Soubor Geisslers Hofcomoedianten už dvacet let inscenuje barokní divadlo – po svém, inovativně, dynamicky a s humorem. Je spjatý s Kuksem a s tamním festivalem Theatrum Kuks, stejně jako s pražským Divadlem Vila Štvanice, kde má své stálé sídlo. Ke dvacetinám si nadělil knihu Let’s baROCK!, obsáhlou kompilaci textů o inscenacích, stejně jako o zdrojích inspirace, okolnostech událostí a osobních vzpomínkách. Kniha je navíc doplněna důmyslným aparátem odkazů, které vedou do elektronického prostoru. Od počátku jsou hybateli geisslerovského týmu Kateřina Bohadlová, překladatelka některých textů a ředitelka Theatra Kuks, a režisér Petr Hašek.
Název knihy odkazuje k rockové hudbě, hraje rock nějakou úlohu ve vašich inscenacích?
Petr Hašek (PH): Ten název bude výstižný v tom, že my nejsme k baroku příliš pietní. Hodně si s ním hrajeme, rozehráváme ho, rozbrnkáváme v rytmu… nevím, jestli v rytmu rocku, ale v rytmu současného divadla. Přetavujeme baroko do současnosti. Děláme z něj něco, jako by to byla hodně trendy záležitost. Hravě. Pojďme rozehrát baroko.
Kateřina Bohadlová (KB): Té naší fúzi starého s novým říkáme #novebaroko. A vnímáme v tom kontinuitu, ze které čerpáme, nekřísíme nějakou zakonzervovanou dobu. Žijeme v současnosti, tudíž se vůči ní nějak vymezujeme.
U představení Loutna česká na základě textů Václava Michny z Otradovic ovšem byl váš tým herců schopen nacvičit set písní jako rocková kapela a odehrát je. Představení Pudl a pudr se charakterizuje jako disco muzikál. A při hře Simply Simplicius tvoří živý doprovod…
PH: … country music.
Jak si ty použité žánry vybíráte?
PH: I baroko si hrálo s různými odkazy. Odkazovalo na předchozí období, na antiku nebo na křesťanství. Počítalo se s tím, co narážka v divákovi vyvolá. Přesně tohle se snažíme vypracovat, ale pro současného recipienta. Konkrétně u zmiňované Loutny české byl předlohou zpěvník, který se měl využívat při bohoslužbách, ty texty byly hodně známé. Tak jsme je přetransformovali do populární hudby, protože to je to, co dnes člověk každý den slyší v rádiích. To samé u Simply Simplicia, kde jsme zvolili country music, tudíž písničky jsou v angličtině. Je to dnešní univerzální jazyk, jakým byla v baroku latina.
Takže text Grimmelshausenova románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus vám přišel jako western? V předloze se jedná o putování mladíka světem rozvráceným třicetiletou válkou.
PH: Simplicius je alegorie války i celého světa, proto jsme se tomu snažili dát nějaký univerzální jazyk. S Divokým západem vidím mnoho paralel. Předloha je pikareskní. Nevypráví jen o hrůzách války, jde o celkové podobenství. Divoký západ ve skutečnosti souvisel s vyhlazováním původních obyvatel – indiánů, ale my ho máme velice spojený s určitou romantikou, a bavíme se jím. O hrůzách dlouhodobého konfliktu chceme mluvit s jistým nadhledem, což podle mě western přináší, protože je braný jako taková…
KB: Oddychovka.
PH: A to s naším záměrem krásně koresponduje. U hry Pudl a pudr jsme si vybrali disco. Snažili jsme se přiblížit, jak na českého posluchače v době baroka mohlo působit, když z Itálie náhle přišla zpívaná, inscenačně nádherná divadelní věc, nablýskaná, hodně dynamická… Předtím se hrály hodně statické, náboženské kusy, a teď to byla světská zábava. Myslím si, že je to obdoba situace, když přišlo disco.
KB: Hudbu si ale nevybíráme ad hoc, že bychom si řekli: Tohle vnímáme jako do country nebo do disca. Když se úplně na začátku bavíme o nové inscenaci, hledáme téma, které rezonuje v dnešní době. Zdrojový materiál může být jakýkoli, nemusí to být ani text, ale to téma se promítne do jednotlivých složek, ať už je to scénografie nebo hudba, protože hudba je nedílnou součástí celého werku.
U Simply Simplicia bylo tedy dnešní téma jaké, když Divoký západ to nebude?
PH: Mě osobně na tom příběhu zajímá vnitřní válka. Lidský život představuje určitý boj. Člověk se narodí čistý a pak se do něj to, co zažívá, obtiskuje, u nás to vyjadřujeme přímo, fyzicky…
Představení vyniká tím, co se na hlavního hrdinu doslova vylévá…
PH: A ten svět kolem na něj nějak působí, formuje ho. Buď mu podlehne, nebo se mu vzpouzí. Na úplném konci se buď očistí, anebo ne. Pro mě jde o souboj vnějšího a vnitřního, což je podle mě hodně barokní téma. Román má podtitul Kronika třicetileté války, což je trochu nepřesné, pojednává o abnormálně nadsazeném životě jednoho člověka, nicméně na reálných základech. Vůbec to není mrtvá kniha. Jde o jeden z nejzajímavějších románů, jaké jsem kdy četl.
