Hraje divadlo, je autorkou her, a ještě je většinou i režíruje. Píše knížky pro děti, dělala například i dabingovou režisérku. Hudební svět ji zná jako nejvýraznější a nejdéle hrající členku kapel Plyn, Dybbuk a Zuby nehty, ke kterým si před časem přibrala Malé Zuby, a navíc ještě vystupuje i jako sólová písničkářka. A kdysi se objevila i v několika filmech, a tak skoro všichni, a to i ti, kteří její knihy a písničky neznají, si pamatují princeznu Růženku z filmové pohádky Jak se budí princezny.
Někdy mi připadá, že Marka Míková zvládá a dokázala to, na co by jiným nestačily ani tři životy…
Už léta vedeš soubor Loutky v nemocnici. Myslím si správně, že je tvou asi nejméně nápadnou, ale nejdůležitější současnou aktivitou?
Určitě je to činnost, která mi v současnosti zabírá nejvíc času z mého obvyklého pracovního dne… (smích)
Kdy a kde se ten nápad, hrát dětem, které se zrovna ocitly v nemocnici, objevil?
Úplně na začátku byla moje výpomoc panu Otokarovi Seifertovi, což byl kamarád mojí maminky, žijící v Německu, kam emigroval. Měl malé loutkové divadlo, těžce onemocněl cukrovkou, a jak byl dlouho v nemocnici, tak ho napadlo, že by mohl hrát divadlo tam. Já jsem tou dobou studovala režii a dramaturgii na katedře loutkového divadla na DAMU, a když jsme se setkali, oslovil mě, zda bych mu nepomohla vymyslet, jak by to celé mohlo probíhat a fungovat. Začali jsme na tom spolupracovat, pak jsem za ním byla i ve Stuttgartu a Ravensburgu, kde už jsme spolu hráli v nemocnici. A to už byl jen krůček k tomu založit něco podobného i tady. Takže jsme s kamarády založili občanské sdružení. Teď už je to devatenáct let, co se tomu věnujeme, a úspěšně se rozrůstáme.
Ale takové aktivity, jako jsou třeba tzv. Zdravotní klauni, už asi v té době existovaly, ne?
Akorát zrovna začínali. Vlastně jsme s tou myšlenkou přišli zhruba souběžně. Oni už ale tou dobou měli sehnané financování, my jsme začínali jako dobrovolníci a peníze jsme nejdřív vůbec neřešili.
Jak to funguje dnes?
Máme producenta a manažera Jakuba Matějku, který shání podporu, kde se dá, a za tu dobu, co to děláme, už máme i vybudovanou síť podporovatelů, kdy nám jednotliví dárci posílají i třeba jen sto korun, a z toho vzniká takový veliký polštář, který nám to umožňuje dělat, i když třeba nedostaneme grant nebo se nám zrovna nedaří sehnat nějakého sponzora.
Loutky v nemocnici ovšem už dnes nevystupují jen tam, hrávají i jinde, vydávají alba písniček… Liší se to nějak hrát pro nemocné a pro relativně zdravé?
Liší se to hodně. Pro veřejnost, třeba v divadlech či různých kulturních střediscích, hrajeme standardní představení. Do nemocnice jdeme s malým kufříkem, ve kterém máme menší loutky. Chodíme vždy ve dvojici, jeden z nás je hlavně muzikant a ten druhý loutkář. Chodíme většinou po jednotlivých pokojích. Dost často by to ani nešlo, aby děti byly pohromadě, mnohdy kvůli infekci, nebo jsou zrovna nepohyblivé, bylo by to moc složité. Čili jdeme pokoj od pokoje a ptáme se, zda mají chuť na písničku nebo krátkou loutkovou scénku. A samozřejmě nevíme, zda tam budou děti, kterým jsou tři roky, anebo takové, kterým je sedmnáct. Navíc někdo je v nemocnici jen na dva dny, někdo na pozorování, jiný je dlouhodobě těžce nemocný. Obvykle začneme muzikou, u toho zjistíme, co je baví, co poslouchají…, máme mezi sebou řadu skvělých, i klasicky vzdělaných muzikantů, často zapojujeme i samotné pacienty, kterým rozdáme různá chřestidla a rytmické nástroje. A je úžasné pozorovat, jak se ta nálada mění. Že i když je někdo třeba na kapačce, tak ho to vytrhne z jeho letargie, najednou se něco prostě stane. A když je pak atmosféra přátelská, vytáhneme loutky, a pokud je to opravdu mrně, tak si s ním chvíli jen hrajeme, a když jsou děti větší, tak dojde i třeba na nějaký celistvý příběh. Další možnost je, že děti mohou být společně v herně – a tam pak můžeme zahrát i celou pohádku nebo nějaký příběh pro ty větší. Většinou představení trvá tak patnáct minut, aby se moc neunavily, a potom zpíváme písničky. A třetí varianta je celé představení, které hráváme v léčebnách. Často navštěvujeme psychiatrické léčebny, kam chodí málokdo, takže ti pacienti jsou hodně vděční, ale zase neustále řešíme, co jim vlastně nabídnout, protože tam spíš převažují teenageři. Někdy je to i regulérní koncert, který pro ně zahrajeme. Pak chodíme do léčeben třeba s respiračními nemocemi a v poslední době stále častěji hrajeme i pro seniory v různých stacionářích.
Jak často tam chodíte?
Třeba do Motola pravidelně třikrát týdně. Chodíme po dvojicích, takže pondělí, úterý, středa dvě dvojice. Je nás hodně, střídáme se. Je dobré chodit ve dvou. Ti dva se mohou i vzájemně podpořit, když občas nastane nějaká náročná chvilka – člověk se setká s kdečím a občas to je i emocionálně náročné. Teď už hráváme i v léčebnách dlouhodobě nemocných.
Napadá mě u toho, jak vlastně došlo k tomu, že ses v divadle začala orientovat hlavně na děti? Kdysi, začátkem devadesátých let, jsem asi jako první od tebe viděl představení Matky, a to bylo určené pro dospělé, i když se hrálo s loutkami. To už tě dnes neláká?
Nevím přesně, proč se to tak stalo. To, o čem mluvíš, jsem dělala v začátcích, krátce po DAMU, měla jsem kolem sebe skvělé lidi – Lenku Vychodilovou, Arjanu Shameti, Dana Karáska a další. Bylo to snadné. Ale proniknout do divadla pro dospělé nastálo je pro mě asi nějak těžší. Loutky jsou blízké dětem. Měla jsem tehdy i vlastní děti, hrála jsem v kapele, nějak nebyl důvod to někam tlačit. Často se mě i při besedách k mým knížkám lidi ptají, proč píšu jen pro děti… Možná je to pro mě snazší, přirozenější cesta. Ale zpětně se k těm tématům pro dospělé vracím. Kdo ví, co ještě bude?
Zmínila jsi psaní a nedávno ti i vyšla nová knížka Papouščí leporelo. Kdy ses vlastně při tom všem divadle a muzice ještě stihla „stát spisovatelkou“?
První knížka mi vyšla v roce 2002. Asi za to může hlavně můj věčný pošťuchovatel Pavla Jonssonová. To ona mě nutila, abych dopsala už rozepsané texty. Dala jsem jí třeba přečíst Rochese a Bžundu, a jí se to hrozně líbilo a hned: „Už jsi to někomu nabídla, aby to vydal? Okamžitě to někomu nabídni!“
A nabídla jsi?
No samozřejmě, skoro všem. Včetně Albatrosu. Ale nikdo to nechtěl. Všude mi říkali, že to tak nějak balancuje mezi věkovýma kategoriemi, není to ani striktně pro děti, ani pro dospělé… Až pak mi Pavla poradila, abych zkusila ještě Baobab… Tak jsem jim to tam odvezla, předala, a ještě než jsem pak dojela domů, už mi volali, že to chtějí.
Kdy nejraději píšeš?
Mám taková období. Někdy píšu hodiny a dny a nemůžu se odtrhnout. Potřebuju se na to soustředit, vždy si na to vyhradit delší čas, abych se do toho dostala. A naštěstí mám i taková místa, kam mohu odjet a kde to jde. Každý den to nejde. Musí přijít ten nápad, který je neodbytný, pořád se mi honí v hlavě, a já abych se toho zbavila, to musím napsat. Jinak mě to pořád prohání. Pak se seberu a odjedu někam, třeba na chalupu, a jak už to začnu, tak už to jde lehce.
Jako autorka jsi byla už i oceněna. Přináší to něco? Otevírá to třeba snáze dveře k vydavatelům?
Nemyslím, že by se od doby, co jsem dostala cenu Magnesia Litera, něco zásadního změnilo. Samozřejmě to potěší, ale jinak ta cena vypadá jako takový obal knihy, na kterém není ani moje jméno, ani rok: Je to celé hodně těžké, takže mi to dobře drží knihy, aby mi nepadaly (smích). Ani žádné peníze s tím nebyly spojené. Odměnou byl rezidenční pobyt v broumovském klášteře, který jsem využila minulé léto. Bydlela jsem v takovém malém domečku s mojí ilustrátorkou Kabátu a kabelky Galinou Miklínovou. Ona malovala, já jsem psala, a bylo to krásný.
Dnes už ale nevydáváš jen u Baobabu?
Ta nakladatelství mám jako takové své miláčky. Vždycky, když píšu, nikdy dopředu nevím, komu to vlastně nabídnu. Až pak mi to tak bleskne, že tohle třeba bude skvělé pro Meander. Teď jsem zrovna trošku s chvěním nabízela jednu věc Argu. Prostě nemám „svého nakladatele“, který by vydával všechny mé knížky, mám jich několik. A všichni už naštěstí dnes o to stojí. To je moc hezký.
Vedle toho ovšem i po letech pořád píšeš i hodně písniček – pro Zuby nehty, pro Malé zuby, dětské pro divadlo i ty pro své písničkářské sólové vystupování. Ve srovnání s tvými vrstevníky jich je vlastně hrozně moc…
Je to podobné jako s těmi nápady pro knížky. Když už mě to téma chytne, honem chci mít tu písničku hotovou, jsem hrozně zvědavá, co tomu holky řeknou, a jestli ji vůbec budou chtít… takže když třeba není čas s holkama zkoušet, tak už vyhlížím, kdy budeme mít písničkářský večer, abych si ji mohla zahrát a pozorovala reakce posluchačů…. musí se narodit.
Takže ani tady nevíš předem, pro koho bude?
Ne. Dokonce si vzpomínám na písničku Jaguár, která vznikla vyloženě pro děti, ale Zuby nehty, jak ji slyšely, tak po ní ihned skočily. A nakonec jsem i musela dopsat ještě jednu sloku, aby to nebylo tak krátké.
Naposledy vyšlo album Malým Zubům, což je cosi jako „malá parta velkých Zubů a nehtů“, kde ale s tebou hraje hlavně Pavla Jonssonová. Bereš je jako samostatnou kapelu? Koukal jsem, že třeba Indies, kteří album vydali, ho v katalogu řadí pod Zuby nehty… Anebo jinak – jsou pro tebe něčím odlišné?
Jiné jsou stoprocentně. Určitě jsou méně líbivé, a možná i víc alternativní. Vyprávěl mi můj syn, který jezdí s Uberem, že si při ježdění tu desku občas pouští, a už se setkal i s reakcí zákazníka „Co to, proboha, je?“, vyslovenou s naprostým despektem… (smích) Takže oproti Zubům nehtům je to určitě syrovější, víc tam je v popředí nápad a text než dokonalé provedení a propracovaná aranžmá. Ty písničky jsou s Pavlou od nás obou, provázejí je i určité příběhy. Jsou osobní a je důležité odhalit, proč každá z nich vznikla a o čem je. V Malých zubech je taky důležitá Jana Kaplanová, která naprosto neopakovatelně a skvěle bubnuje, zpívá a hraje na trubku. Když teď ty písničky hrajeme na koncertech, tak mi tam ta trubka moc chybí. Bohužel Jana bydlí v Podkrkonoší, je to daleko, a když ten koncert není dobře zaplacený, tak si nemůže dovolit přijet. Pak hrajeme jen ve dvou, a tam je to vždy trochu na tenkém ledu, protože chybí rytmus, trubka a třetí hlas.
A co Zuby nehty? Snažíte se po těch letech třeba ještě pravidelně zkoušet?
Bohužel. Ta situace je jasně daná. Všichni jsou hrozně vytížení, Alice navíc bydlí v Teplicích, což je sice kousek, ale pořídila si tam hospodu, takže všechen čas tráví tam. Jana žije u Vrchlabí a hlavně má čtyři děti, Kateřina je v divadle a Honza pracuje v České televizi… A teď jsme ještě navíc přišli o manažera.
Co tvá písničkářská dráha? Nějaké sólové album se nerýsuje?
Kdo by ho chtěl? (smích) Už jsem jednou takový nápad měla, dohodla jsem se s Fumasem z Původního Bureše, on má takové nahrávací vybavení… Tak jsme to v kuchyni nahráli, já jsem si to pak vypálila na CD, udělala obal… Myslela jsem to tak spíš pro lidi ze svého okolí, nevím, jestli by byl zájem širšího okruhu posluchačů… Ale z toho, že jsem součástí komunity Osamělých písničkářů, mám pořád radost. A jsem i ráda, že mě tam kdysi Caine ze Znouzectnosti, v době, kdy jsme s kapelou skoro vůbec nehráli, přivedl. Je to úžasně svobodný prostor a všichni, kdo tam hrávají, jsou moc fajn lidi. Každý je úplně jiný. Je to takové přirozené, lidské, inspirativní. A když mi pak někdo jako Dáša Voňková, které si hrozně vážím, řekne, že se jí moje písnička líbila, tak to jsem na vrcholu blaha.
Co tě autorsky dnes nejvíc inspiruje? Zmínili jsme fakt, že v hodně skladbách se objevuje zvířecí svět, na posledním albu Zubů nehtů Srdce ven cítím velkou motivaci v cestování a v poznávání cizí jinakosti, a u Malých zubů to zas jsou skoro až existenciální otázky…?
Možná ty cesty a příroda, to je velká inspirace. Třeba ta Urubamba v Peru, co o ní zpívám v Zubech nehtech, …ta řeka ti prostě zůstane v hlavě napořád. Nebo San Francisco… To je hrozně zvláštní město. Dokud tam člověk nepřijede, tak o něm neví vůbec nic. Má jen spoustu zkreslených představ. Najednou tam přijede a zjistí: „Aha, ono je to docela malé město… Aha, ono tu vůbec není teplo… A to moře – Tichý oceán…vždyť ty vlny jsou tak obrovský, že se tam vůbec nedá plavat. A ty kostely jsou takový zvláštní…“ Říká se slunná Kalifornie, ale když si večer nevezmeš svetr, tak zmrzneš. A do moře lidi chodí jen v neoprenu, protože je to úplná ledárna. Ti beatníci a historie tam pořád jsou cítit, ale jinak tě na ulicí víc míjejí samí ajťáci a kravaťáci. A všude je hrozně moc bezdomovců, kteří jsou úplně jiní než u nás, a mnohdy se tam cítíš i nebezpečně… Prostě jiný kontinent. I ta zvířata a ptáci tam jsou jiní. I lidé. Třeba evropskou realitu vůbec nechápou a nerozumí jí… „Jak vám může stačit tak málo peněz…?“
Máš docela hodně dětí. Bereš je jako své nástupce? Mají svoje kapely, hrají s tebou i divadlo…
Jsem z toho nadšená. A hlavně z toho, že jsou sví, úplně jiní, než jsem já. Dívat se třeba na kapelu Iritující pýchora, kde bubnuje a zpívá Kryštof, je i pro mě zábavné, protože je to hudebně naprosto jiný svět, nevnímám tam se Zuby nehty žádné spojnice. Navíc jsou takoví hraví, nic nepředstírají… Matyáš zas hraje na piano v Představy postavy a vyrůstá z něj hodně zvláštní básník… je to přirozený leader, začínal skoro sám, toho myslím ještě hodně čeká. Je to zajímavé, zvláštní, jak se kluci postupně učí hrát, tak to stále lépe drží pohromadě a získává to větší osobitost. Nejsem ta hrdá matka, co chodí na všechny koncerty, při mém vytížení by to ani nešlo, ale přistihuji se, že vždycky, když mají něco nového, tak to prostě chci vidět. A jsem ráda, že se vždy zajímají o to, co tomu říkám. Musím zmínit i Šimona – svérázného saxofonistu, který rád improvizuje jak na ulici, tak s různými kamarády muzikanty.
Když tak poslouchám, co tě všechno těší – lituješ někdy toho, co jsi nestihla? Promarněných a nenaskytnutých se příležitostí? Kdysi mi vyprávěl režisér Petr Slabý, že prý jsi měla hrát roli učitelky ve filmu Vesničko má středisková, jen z toho pak sešlo ze zdravotních důvodů, a tak ji nakonec hrála Magda Šebestová… To by třeba přebilo i tu princeznu Růženku, která tě provází celý život?
Zatím jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlela, nikdy mě to netrápilo. Třeba to ještě přijde, až mě dostihne stáří. Ale když se podívám na svoji maminku, které je osmdesát šest a pořád lítá někde po světě, tak si ani tím nejsem úplně jistá.