Divadla Archa ukončila sólová představení japonského tanečníka Mina Tanaky, což bylo symbolické, protože Tanaka s Johnem Calem v červnu 1994 divadlo otvíral. Propojení je však silnější, Ondřej Hrab pořádal Tanakova vystoupení ještě za socialismu.
Poslední tři představení Nepojmenovatelného tance však nebyla pouhým ohlédnutím se nebo vzpomínáním na minulost. Osmasedmdesátiletý tanečník nabídl jedno z nejlepších vystoupení, přičemž v tom posledním ze sebe vydal všechno. Tanaka je šedivý, obličej má už plný vrásek, ale věk na jeho tanci není patrný, i když už nestaví jako zamlada na muskulaturním těle. Na pódium přišel pomalu starý muž v tradičním oděvu, ovšem po chvíli se roztančil ve vysokém tempu jako křepký junák. Na nohou, které jsou pro butó klíčové, se věk neprojevil. Po skončení vystoupení si pochvaloval: „Tělo mi funguje dobře.“ Chvílemi svými delikátními pohyby připomínal Kazua Ónoa v La Argentině či při jeho vystoupení v Disku na začátku devadesátých let.
Představení bylo hodně temné, odráželo současný svět se zuřícími válkami. Na scéně unikal před rachotem nalétávajících bombardérů. Není to poprvé, kdy se Tanaka k tématu války vrátil, sám si ji sice nepamatuje, narodil se v březnu 1945, ale vyrůstal v poválečné chudobě, a současné války ho znepokojují.
Silný byl také moment, kdy pomalým krokem odcházel do otevřeného zákulisí, kde svítila oranžová světla, což některým divákům evokovalo krematorium.
Tanaka plně využil možnosti Archy, kde se dá každá část podlahy zvednout. Nejprve se v ní zamotával do spuštěných provazů, potom mu sloužila jako druh úkrytu, který prozkoumával a z něhož vynesl pro něj typickou rekvizitu – plechový kýbl. S tím pak tančil a cákal okolo sebe vodu. V třetím představení vodu z celého kbelíku vychrstl, a nakonec úplně vyčerpaný padl a lehl si na břicho s rozpaženýma rukama. Hrab si lehl vedle něj.
Jednotlivá představení se od sebe velmi lišila. i když všechna měla stejnou kostru a nesla příznačný název Nepojmenovatelný tanec – Tanaka už v polovině devadesátých let při diskusi s významným kritikem Nariem Godou říkal, že mnoho v tanci nejde pojmenovat slovy.
Tanaku sice proslavila velká představení se souborem Mai-juku jako bylo v Národním uvedené Svěcení jara nebo v pro Archu nastudované temné Jsem zrozen z hlíny, jež také bylo o smrti. Měli jsme mimořádnou možnost vidět celou řadu jeho silných představení, v nichž byla vždy patrná podstata jeho tance, ať už to bylo Já sedím, či sólo na benefičním večeru pro vyplavenou Archu v Státní opeře a v plenéru na Rohanském ostrově uvedený Šťastný strom.
Množství uvedených představení ukazuje na silné Minovy vazby na Archu, pro kterou připravil nejen společné vystoupení s Johnem Calem, jehož do té doby neznal (a nutno podotknout, že tančit butó na písně s pevnou kostrou a tempem není skutečně lehké), nebo trilogii Grimm Grimm zpracovávající motivy z témat bratří Grimmů, ale při znovuotevření Archy dokonce přeplaval Vltavu.
Vyzdvihnout je potřeba nejen scénografii a nasvícení, ale také hudbu, kterou vytvořila jeho žena Rin Ishihara, jež s ním tančila v roce 2016 v Destination of the Stone.