Japonský tanečník Min Tanaka vystoupil v Čechách poprvé v roce 1984, pro malou skupinu zasvěcených diváků. Od devadesátých let spolupracuje s pražským divadlem Archa, kde také vznikla jeho nová choreografie Tělo, uvedená prvně v červnu 2017. Min Tanaka v ní vystupuje spolu s osmi tanečnicemi. A zatímco mezi dívkami se odehrávají – leckdy spíš zuří – vztahy, samotný Min Tanaka prochází scénou jako záhadná mužská postava, válečník a referenční bod ženského světa zároveň. Vyjadřuje se náznakem, gesticky, záhadně – podobně jako při našem rozhovoru. Min Tanaka odpovídal laskavě, ale velmi úsporně. Zvláštně to korespondovalo s jeho vlídnou tváří, která mi připomněla hned několik českých přátel najednou. O fyzickou podobu nešlo. O jakousi vnitřní souvislost s někým/něčím dobře známým ano.
Proč se vaše nové dílo jmenuje právě Tělo? Vy jste přece pracoval s tělem ve všech svých představeních?
Pro mě nastal ten pravý čas, abych nové představení pojmenoval právě takhle: Tělo. Protože tělo – to je moje první slovo. V těle jsem se narodil. Tělo – to jsem já. Tělo mi umožňuje, abych zůstal naživu. Z těla nemůžu odejít. Ale tohle tělo má své meze, během historie spousty lidí zmizely, tedy přišli o svá těla, protože je například někdo zabil. I v dnešní společnosti si lidé jenom kvůli tělu navzájem ztěžují život. Takže je opravdu čas zeptat se: Co znamená tělo pro lidskou bytost? – Přesně to chci svým představením říct.
Proč jste angažoval tanečnice a ne tanečníky?
To je velmi jednoduché. Udělal jsem v Praze konkurs a potkal jsem se tady se spoustou zájemců, ale spíše dívek; jak se zdá, tak tanečníky-muže to moc nezajímalo. A pak jsem si uvědomil, že mi z výběru vycházejí jenom dívky. A kvůli nim jsem možná postavil tuto hru právě takhle. Možná vypráví také o dějinách ženy. I ženy jsou součástí lidského kmene, a když někde umírají muži, žen se to týká také. I ony zemřou. Ženy v minulosti umíraly – ne v bitvě, ale kvůli tomu, že společnost se chovala hloupě.
Takže je to také hra o ženách?
Ano.
A začal jste ji připravovat až podle vybraných tanečnic? Takže to vlastně vyšlo…?
… od tanečnic. Moje vedení zcela závisí na tanečnících. Bez tanečníků si nedokážu nic představit.
A máte na počátku alespoň nějakou představu, plán nebo strukturu?
(Úsměv.) Jak to říct? Od svého dětství jsem vůči společnosti cítil tak trochu vztek. A nikdy mě to doopravdy nepřešlo. Jenže – já nejsem politik, nejsem ani filozof, já jsem tanečník. A tak ten svůj vztek doopravdy uplatním jenom v tanci.
Co si myslíte o krutosti? Myslím, že řada scén v představení vyprávěla o ní.
Dnešní svět je opravdu bláznivý. Doslova pomatený. A zároveň velice křehký, všude. Jak se zdá, může za to jenom pár lidí nahoře: ti způsobují, kam svět směřuje – proč ale? Proč je lidé musejí následovat? Ti lidé zdola?
Shodneme se asi na tom, že politici jsou většinou muži. Souvisí tato skutečnost s tématem vaší hry?
Ano. A proč museli během historie muži a ženy zůstat v takhle nastaveném vztahu? Proč se to nikdy neotočilo vzhůru nohama? Někomu by taková výměna rolí připadala špatná, ale já si to nemyslím.
Takže je čas na změnu?
Nevím. Nacházíme se v jednadvacátém století. Toto století mi ale připadá horší než to minulé. Ve všem. Všude se ustanovuje hierarchie. Všichni chtějí být slavní. Tanečníci také – proto přicházíme o skutečné tanečníky. Většina tanečníků chce totiž peníze a slavné jméno. Je to pomatené. Já se dívám na věci úplně jinak. Pro mě je tanec daleko, daleko víc vzrušující než peníze a víc než sláva. Hledám odpovědi v něm.