Vtipná Velíškova animace prvních vteřin s kozlím pekelníkem, opékajícím na prutech v ohništi žárovky, a jako špekáčky tím rozsvěcované, je výtečná a pro film s řečeným titulem geniální. Skvělé naladění. Následné monstrózní velmocenské mafiánsky casinové logo „Česká televize – největší koproducent českých filmů“ vám hned vpálí pěst mezi oči. Hnusné fujtajxl à la diskotéky Miloše Skalky. I strašné věci musí mít autora. Pachatel téhle zrůdnosti v titulcích není. Zjevně schovaný v kolektivizaci za kolektivem koprodukující ČT. Na ty čtyři vteřiny zavřete oči, fantaskní vesmírná mrkev-raketa přistává a pozemská jízda divných bytostí začíná. Protože tady jde o víc.
Původní autoři dokumentu Hanzlík-Kučera od prvopočátku zamýšleli a narovinu to ve výborně přednesené koncepci pro crowdfunding na Hithitu pojmenovali: Rozsviť světlo, ať je vidět – film pro kino i televizi. Jakmile se divák oklepe z té disko logo rány, příběh vskočí rovnýma nohama do zkouškové pódiové hyperenergie, kde řídící velitel kapely Už jsme doma Míra Wanek všem předehrává, pro tento moment hlavně dvornímu výtvarníkovi Martinovi Velíškovi, exposé pro scénu s obří mrkví, která má shůry za rytmizovaných protisvětel přisvištět odněkud z vesmírních dálav, a z ní se pak vyvalí muzikanti. Tváří se to jako zkouška party ochotníků kdesi na vesnici. Jenže pak ostrým střihem vpád rovnou na výsostně a mimořádně profesionální koncertní energii v kuse Rozsviť světlo, ať je vidět, koho máme nenávidět... A pod konečně správnými úvodními titulky vidíme fotografii dvou iniciačních person filmu, producenta Romka Hanzlíka a režiséra Václava Kučeru. V běžném dokumentu se režisér s producentem jen málokdy objeví. Zde právě pod hlavním titulkem to má svou vyšší hodnotu.
Film začali vymýšlet a zároveň točit už v roce 2015. Po dvojím odmítnutí žádosti o finanční podporu ze Státního fondu kinematografie, jehož tzv. Rada pokaždé vydala ryzí ptydepe vyjádření, že „k projektu o teplickém uskupení Už jsme doma Rada přistupovala po expertních analýzách v žádostech vždy rezervovaně, protože neměla důvěru v režijní strategii autora a udělení státního příspěvku zamítla“, konec citace, tedy sami jako produkce Romka Hanzlíka Alternative Music Production v roce 2017 skvěle vymysleli a spustili crowdfundingovou kampaň na Hithit.cz. To už měli přes dvě třetiny materiálu pro střižnu hotovo. Během pár měsíců se od fanoušků sešly zbylé finance na dotáčky a postprodukci. No, když už tedy vlastně byly prachy na celý film po kupě, tak onen milostivý Státní fond kinematografie (jeho Rada) po téhle radostné zprávě rozhodl, že „Širší tým projektu, který se podílel na žádosti a také zpracovával reakce na expertní analýzy, však dle jejího mínění již skýtá záruky korekce a srozumitelného vidění látky. Produkce úspěšně využila crowdfundingovou kampaň, která slibuje marketingové posílení projektu, a je plně připravena k jeho dokončení. Přes výhrady expertů a v neshodě s jejich závěry Rada rozhodla udělit projektu podporu, i když sníženou.“ Cituji záměrně, aby divák/čtenář měl alespoň letmou představu o prapodivném předivu jedné z desítek takzvaně „dobrácky“ a s množstvím údajných expertů rozdávající milionové podpory na českou kulturu z rozpočtu ministerstva kultury ČR čili vaše peníze.
Předtím, a vlastně průběžně pořád, autoři i jejich zapálení přátelé sháněli po veškerých pamětnících všemožné archivní materiály. Fotky, videa, tisky, nahrávky, výpovědi, cokoli, co filmově zvnitřní zeitgeist počátku 80. let v těch podivných Teplicích pod Doubravskou horou, kde tehdy jako by z ničeho vyhřezla spontánní vlna české avantgardy, na míle vzdálená třeba jinak polohudebnímu undergroundu nebo artistnímu patosu. Drsné, krušné Podkrušnohoří, takže punk, místní punk. Narvaná, nařvaná energie. Vůbec ne stylem rezsekáme rozbijeme, zapálíme a nou fjůčr. Pár jedinců začalo (nejen) muziku dělat safra jinak. Ve filmu Míra Wanek jen tak mimoděk vyjasňuje: „V roce 1980 jsme tady v Teplicích založili Patafyzické kolegium, to mělo pět členů a vydávali jsme samizdat PAKO.“
Velkým trablem na tomhle dokumentu je nejednotná kamera. Jistě, jinak excelentní a možná nejlepší kameraman naší české doby Diviš Marek zjevně nemohl točit=fungovat po celou dobu natáčení, některé kusy točili Dalibor Fencl, David Šachl, Kryštof Kučera i střihač Vilém Šrail, takže je film po vizuální stránce trochu rozklížený na nekoherentní a na místy zbytečně dlouhé pasáže (hodně přetažená sekvence o založení výtvarné dvojice Velíšci, kdy výtvarník stejného jména kreslí bruslařky, zatímco Martin z UJD lyžaře, nikoli pouze stejně genderově vymezené lyžařky), rytmus a srozumitelnost příběhu naruší i náhlé propojení z koncertní cesty na Špicberky (což je jinak výtečná pasáž, potom znovu vrcholně a nejsilněji připomenutá v posledních deseti minutách filmu počínaje příletem), a divák musí být notně zmatený, když se z ničeho nic objeví v aule, kde UJD hrajou, nástěnka s nápisem v azbuce.
Film měl mít původně v záměru dvě hlavní nosné linie v jakémsi duálním dvojportrétu Wanek/Velíšek plus samozřejmě třetí tzv. průvaznou, tedy kapelou Už jsme doma, ta je nositelem historie. Nezdolný, megaenergický muzikantský precizátor Miroslav Wanek (zde slovy Romka Hanzlíka: „Míra a improvizace, to vůbec nejde dohromady, ten musí mít každou notu vymyšlenou!“) a se svými běsy neovladatelný výtvarník s komplexním, maniakálně unikátním malířsko-kinematografickým vnímáním Martin Velíšek. To z příběhu ale není až tak zřetelné. Chápu, film měl silně pohnutou a tragickou genezi. V březnu 2019, když se už všechno krásně valilo k dokončení dokumentu, zemřel režisér Václav Kučera, o pár měsíců později i producent a iniciátor Romek Hanzlík. Původní dramaturg Jan Daňhel (dramaturgicky spolupracoval i mj. na dokumentu o Filipu Topolovi Takovej barevnej vocas letící komety stejné autorské dvojice) si pak po třech letech, když ČT blahosklonně přistoupila na koprodukci a nasadila svého dramaturga Filipa Nováka (tady mi až škodolibě sedí užitá píseň Obavy od UJD), jen velmi nesnadno mohl prosadit tu původní dramaturgickou stavbu, kterou Hanzlík s Kučerou nastavili, a mohl se jen, pardon, hádat o kusy… S podobně zapeklitými trably se jistě musel vypořádávat i „dokončovací“ režisér Radim Špaček, který se s Václavem Kučerou velmi dobře znal i skrze práci třeba na hudebním pořadu 60 z půle 90. let. Ačkoli Rozsviť světlo, ať je vidět musel projít nezměrnými anabázemi a překonat je, vlastně v jádru svou mozaikovitou stavbou naplňuje záměr iniciátorů Hanzlík/Kučera film pro kino i televizi. Kupodivu obé je zde možné. Jednak nenuceně implantovaný, přesto zjevně vyznačený duální portrét výrazných osobností Wanek/Velíšek, jednak historický kontext teplické alternativní scény s unikátními archivními reminiscencemi, oba faktory na rámcově dějové lince propojené v zachycení jednoho roku kapely Už jsme doma. A co s sebou dokument nese vůbec nejsilnějšího, je ona nezdolnost, neústupnost, neuhnout z cesty, mohutná (nejen) tvůrčí energie hlavních person, se kterou se jako málokteří dostali do povědomí celosvětové kulturní veřejnosti – třeba spoluprací se starými slavnými šprýmaři The Residents či basákem Mikem Wattem počínaje a koncertováním kdekde kol světa od Ameriky přes nejsevernější místo na Špicberkách přes Čínu a Japonsko až po Austrálii. I dokončení tohoto filmu.