Po sérii vážných zdravotních problémů, jejichž svědkem se v roce 2004 bohužel stala i Praha, David Bowie téměř zmizel z veřejného života. Letos mlčení nečekaně přerušil zdařilou deskou The Next Day (Další den). Jde pouze o mimořádný počin, nebo o nový začátek aktivní muzikantské dráhy?
„Žádné koncerty, žádné rozhovory, žádná vysvětlení, jen deska,“ usekl dohady příznivců David Bowie a opět se tajemně odmlčel. Záhadný, to on být dokáže.
Naštěstí promluvila jiná, nadmíru povolaná osobnost. Producent, aranžér a multiinstrumentalista Tony Visconti, který dohlížel už na druhé, průlomové Bowieho LP Space Oddity (1969), stál za majstrštyky The Man Who Sold The World (1970), Young Americans (1975), Low (1977) či „Heroes“ (1977) a pomáhal na svět i recentním nahrávkám včetně letošní novinky The Next Day. Okolnosti návratu umělce, kterému by se mělo přezdívat spíše chobotnice (taková Thaumoctopus mimicus z indonéských moří má lepší barvoměnu a studenější oči než věčně zmiňovaný plaz), můžeme díky tomu zrekonstruovat celkem věrohodně.
Pauza z tvůrčí nutnosti?
Prvotním důvodem odmlky byly, jak zvláště u nás dobře víme, problémy povahy zdravotní. Když autor tohoto článku, nadšený po shlédnutí tříhodinového sugestivního představení Davida Bowieho ve Vídni, zval na pražský koncert A Reality Tour 23. června 2004 slovy „ten pán zřejmě nestárne a má energie na rozdávání,“ šlo zřejmě o jeho nejchybnější prognózu. Po necelé hodině – byť skvělé hodině – Bowieho doslova srazila z pódia nesnesitelná bolest v rameni, údajně způsobená skřípnutým nervem. Věc se ovšem ukázala mnohem vážnější. Další koncert v rámci Hurricane Festival v německém Scheeßelu mařila silná bolest na prsou, ze které se vyklubal srdeční infarkt. Není divu, že se právem vystrašený muzikant stáhl ze scény na delší odpočinek.
Léčení a návrat do formy ovšem nevysvětluje tak dlouhou pauzu. „Měl jsem o něj strach a asi rok jsem ho neviděl, během rekonvalescence prostě nemluvil s nikým. (…) Ale když jsme se zase začali stýkat, kdykoliv jsme šli na oběd nebo na kafe, můj starej kámoš vypadal fakt zatraceně dobře. Akorát ho vůbec nezajímala hudba,“ vzpomíná Tony Visconti v rozsáhlém lednovém rozhovoru pro časopis Rolling Stone.
Chatrné zdraví tedy zpěváka od muziky nezdržovalo. Pravděpodobnější vysvětlení enormní přestávky v tvorbě nabízí povídání publikované na blogu The Empty Page, byť interview nese mnohé známky podvrhu: „Důvodem byla umělecká paralýza.“ Ať už údajný jediný exkluzivní rozhovor s Bowiem k albu The Next Day vymyslel nějaký umělcův znalec nebo jde opravdu o autentickou promluvu, možnost autorského bloku potvrzuje i věta v tiskové zprávě: „David je jedním z umělců, kteří skládají a zpívají (…) jen tehdy, když mají co říci, a ne pouze materiál na prodej.“ Stejnou domněnku ostatně vyslovil i Visconti.
„Jako bych znovu psal“
Na podzim 2010 překvapil Viscontiho telefonát. „Nechtěl bys se mnou natočit nějaké demosnímky?“ tázal se Bowie. Taková nabídka se samozřejmě neodmítá. „Říkal mi: ‚Cítím se, jako bych znovu psal‘,“ pokračuje ve vyprávění Visconti. „Nevím, jak dlouho předtím začal skládat, ale přišel s asi osmi nápady. (…) Ve studiu jsme nejprve strávili asi pět dní a až do posledního dne jsme vlastně nic pořádně nenahráli. Jen jsme zapisovali noty. (…) To bylo v listopadu 2010. Pak David na čtyři měsíce zmizel a řekl, že ‚by měl zase začít psát‘. Postupně nosil další písně… Ale to je pro práci s ním typické. Scary Monsters, vlastně každé album začalo tím, že jsme měli možná jednu hotovou skladbu a deset nápadů.“ Další frekvence proběhly v dubnu 2011 a čistého studiového času zabralo nahrávání, rozložené do dvou let, tři a půl měsíce. Jak se po tako-vou dobu dařilo natáčení utajit? „Bylo jednoduché udržet tajemství, protože jsme prostě loajální. Já Davida znám pětačtyřicet let a každý z kapely ho znal víc než deset. Máme ho prostě rádi,“ usmíval se Visconti. Tajné nahrávání prý málem odhalila kanadská „retro-novovlnná“ kapela Metric, která se bez ohlášení motala ve stejných nahrávacích studiích (The Magic Shop Studios, New York). Legraci téměř pokazil také kytarista Robert Fripp, který dostal nabídku na desce hrát, odmítl ji a pak se tím pochlubil na svém blogu. Jenže Frippovi nikdonevěřil, protože šlo o informaci zcela ojedinělou. Ven tedy nic neproláklo a Bowie si mohl užít okamžik překvapení. Vydání již hotové desky ohlásil 8. ledna, v den svých 66. narozenin, a zároveň pustil do světa první singl Where Are We Now?
Hrdinové dalšího dne
Album The Next Day nepatří do stejné kategorie jako Bowieho vrcholná díla The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars (1972) či „Heroes“ (1977), nepřináší ani žádný žánrový obrat, spíš navazuje na charakteristicky „bowieovský“ písničkový rock předchozího titulu Reality (2003) a odkazuje na hlubší minulost. Jde však o nahrávku kvalitní a autorsky nápaditou. Tak přesvědčivou, že recenzenti pějí chválu málem jednohlasně: maximálně kladná „pětihvězdičková“ hodnocení získala deska v The Daily Telegraph, Q či The Independent, kde píší o „největším comebackovém albu v dějinách rock’n’rollu“. Ale i když to působí málem jako nadhodnocování, jako euforické nadšení nad neočekávanými radostmi, které může časem vychladnout, písně Where Are We Now?, The Stars (Are Out Tonight) či Heat lze opravdu řadit k Bowieho nejsilnějším. Zpěvákovo přání, jak nahrávku vnímat, napovídá už obal CD. Jde vlastně o přebal zmiňovaného LP „Heroes“, jehož centrální část pře-krývá bílý čtverec se jménem alba. S trochou nadsázky tedy můžeme číst „Hrdinové“ – Další den. Na reversu se opakuje stejný trik, na „přelepce“ tentokrát najdeme názvy nových písní. „Má to vyjadřovat zapomínání nebo vymazání minulosti,“ vysvětlil na svém blogu autor obalu, britský grafik a filmař Jonathan Barnbrook, který mimo jiné dodával výtvarné návrhy i pro předchozí Bowieho disky Heathen (2002) a Reality (2003). Podobné asociace ostatně vyjadřuje text Where Are We Now? (Kde jsme dneska?), ve které stárnoucí „muž ztracený v čase poblíž KaDeWe“ (zkratka známého berlínského obchodního domu; v textu se objevuje i řada dalších berlínských reálií) vzpomíná na minulost a promarněné roky. Na obal singlu byla použita stará koncertní fotka Bowieho – otočená hlavou dolů. I videoklip má evokovat doby, kdy žil David Bowie v Berlíně, éru tzv. Berlínské trilogie Low, „Heroes“, Lodger. Připomínka minulého, ovšem z úhlu pohledu současníka. Ne, vlivy krautrocku ani ambientu nečekejte, míněno je plynutí času obecně, nikoliv konkrétní reminiscence žánru alb německého období.
Písně podle Viscontiho
I když si už můžeme poslechnout nahrávku sami, lednové Viscontiho komentáře v Rolling Stone k některým skladbám nejsou bez zajímavosti: The Next Day: „David četl spoustu knih o středověké historii Anglie a z toho vznikla i titulní píseň. Pojednává o nějakém nevýznamném tyranovi… Je to docela hrůzu nahánějící příběh.“ Dirty Boys: „Tak ta je hodně sprostá. Tím myslím temná a sexy. Je v ní fantastické sólo na saxofon. David pozval svého kamaráda Steva Elsona, který měl tuším angažmá v kapele doprovázející pořad Saturday Night Live. Je to takovej mrňous s ohromným barytonovým saxofonem a to jeho špinavý sólo zní jako muzika ve striptýzovém podniku 50. let.“ Dancing Out In Space: „Má to beat Motownu, ale zbytek je naprostá psychedelie. Zvukové krajiny vytvořil chlapík jménem David Torn, který si ke kytaře natahal do studia snad tunu vybavení.“ How Does The Grass Grow: „Jed-na z protiválečných písní na albu. O tom, jak jsou vojáci trénováni zabíjet jiné vojáky. Nemilosrdně, jako by to byly figuríny.“ Heat: „Hodně dramatická věc. Fakt netuším, o čem tam David zpívá. O skutečném vězení, nebo o nějakém druhu duševní nesvobody? Typickej Bowie.“
Kdo je kdo na the next day
David Bowie i Tony Visconti měli vždy cit pro výběr spolupracovníků. Sestava muzikantů na The Next Day výborně plní záměr spojit současnost z hlediska „zralých“ muzikantů a sound „starého dobrého“ Bowieho. Samotný Tony Visconti (68) se narodil v Brooklynu. V pěti ho táta naučil hrát na ukulele. Následovala velmi široká hudební průprava od tuby v dechovém orchestru přes „klasiku“ na kontrabas až po kytaru v lokálních rock’n’rollových kapelách. Koncem 60. let se přesunul do Londýna a než došlo k osudovému setkání s Bowiem, pracoval s Tyrannosaurus Rex (folkoví předchůdci T. Rex, které Visconti později též produkoval) nebo The Iveys (budoucích Badfinger). Další důležité produkční, zvukařské či muzikantské kredity má na albech folk-prog-rockerů Strawbs či Magna Carta, Paul McCartney & Wings – Band On The Run (1973), Iggy Pop – The Idiot (1977) či The Stranglers – La Folie (1981). V dobách relativně nedávných spolupracoval s Kristeen Young, Angélique Kidjo či Kaiser Chiefs.
Earl Slick (60) patří k ostříleným starým „pavoukům“, i když přímo na Marsu nehrál. V Bowieho koncertní kapele nahradil v roce 1974 Micka Ronsona a můžeme ho slyšet na živé desce David Live (1974) i na albech Young Americans (1975) a Station To Station (1976). Podílel se na nahrávkách Iana Huntera a také na Double Fantasy (1980) a Milk And Honey (1984) Johna Lennona a Yoko Ono. Stejně jako většina dalších uvedených muzikantů (není-li uvedeno jinak) je Američan.
Baskytaristka a zpěvačka Gail Ann Dorsey (50) byla členkou Bowieho koncertní kapely od roku 1995. Živě s ním zpívala i duet Under Pressure, zachycený na koncertní nahrávce A Reality Tour. Hrála mj. s Khaledem, Tears For Fears, Lennym Kravitzem či Gwen Stefani.
Bubeník Sterling Campbell (48) patří k Bowieho suitě od roku 1991. Proslavil se hraním na turné Cyndi Lauper v roce 1986, pokračoval s Duran Duran a ve vkusu postupně „poskočil“ k Soul Asylum, The B-52s, Tině Turner a Davidovi Byrneovi. K setkání s Bowiem patří dojemná historka: jako čtrnáctiletého ho soused Dennis Davis, tehdy bubeník Bowieho kapely, jednou vzal s sebou „do práce“. Zdali klučinu tehdy napadlo, že jednou bude bubnovat na desce 1. Outside (1995)?
I další bubeník Zachary Alford (?) se chlubí bohatými zkušenostmi špičkového sidemana. V letech 1992 až 1993 doprovázel Bruce Springsteena na jeho prvním turné bez E-Street Bandu. Jeho služeb využívali Khaled, Billy Joel či Manic Street Preachers. Bowie ho zaměstnával v období 1995 až 1998 a můžeme ho slyšet na desce Earthling (1997). Má za sebou zajímavé hudební dobrodružství, když se v roce 1987 vydal s Melvinem Gibbsem a Vernonem Riedem do Švýcarska, aby tam šířili funkovou víru.
David Torn (59) je skladatel a kytarový experimentátor, známý využíváním elektroniky a zvukových smyček. Sólové desky točil mj. pro ECM. Má za sebou spolupráci s Janem Garbarkem, Billem Brufordem a Tonym Levinem, Davidem Sylvianem či Jeffem Beckem. U Bowieho prvně nahrával pro album Heathen (2002).
Janice Pendarvis (?) platí za opravdu ostřílené studiové i pódio-vé křoví (bez hanlivých asociací). Doprovodné vokály zpívala pro Petera Toshe, Stinga, Robertu Flack, Steely Dan i Rolling Stones.
Elitního baskytaristu Tonyho Levina (66) netřeba příliš představovat. Proslul jako člen King Crimson či doprovazeč Petera Gabriela. U nás zahrál i s vlastním projektem Stick Men.
Také Gerryho Leonarda (?) u nás známe dobře, třeba z koncertů Suzanne Vega a díky práci pro Čechomor. Narozen v Dublinu, působí v New Yorku. Krom Suzanne Vega natáčel třeba s Laurie Anderson a Bowie poprvé využil jeho služeb na desce Heathen (2002). Tedy pokud nepočítáme oficiálně nevydané, leč díky pirátům dostupné nahrávky pro album Toy z let 2000 až 2001.
Vydá Bowie další alba?
V rozhovoru pro The Times z 12. ledna sice „Bowieho oficiální mluvčí a velvyslanec na Zemi“ Visconti potvrdil, že zpěvák nehodlá vyrazit na turné (v interview pro Rolling Stone zatím připustil pouze ojedinělé koncerty), ale prý „chce vydávat další desky“. Během frekvencí pro The Next Day vzniklo 29 písní, z nichž některé se podle producenta „třeba objeví na příštím albu, na kterém by se mohlo začít pracovat už letos“.
Zřejmě tedy můžeme počítat s trvalejším Bowieho návratem na scénu, byť v roli studiového hudebníka. Ať už další nahrávky skutečně vzniknou či nikoliv, jedna věc je na tomto plánu sympatická. V době „krizových ekonomických nutností“, kdy se ani slavným muzikantům příliš nevyplácí natáčet alba a zvláště jakékoliv dražší produkce, a kdy (pardon) i mrtvoly vylézají, aby ohlásily velkolepou koncertní šňůru, má Bowie pořád chuť dělat všechno přesně naruby. Na takové zjištění stálo za to počkat si deset let.