Vystoupení legendárního pianisty Ahmada Jamala (jméno si Frederick Russell Jones změnil, když v roce 1950 konvertoval k islámu) patřilo k překvapením posledních Strun podzimu. Jazzového pianistu při vytváření vlastního pojetí post bopu, jež tolik inspirovalo Milese Davise, hodně ovlivnil cool jazz a africká rytmická tradice. Navzdory svému věku nabídl mimořádně energický projev, ve kterém akcentoval rytmus. Bubeníka Herlina Rileye doplňoval ještě perkusista Manolo Badrena známý zejména z nahrávek Weather Report.
Co vás vedlo k využití perkusisty? V takovém malém obsazení nebývá běžné, že doplňuje bubeníka.
Vždy jsem je využíval, i když původně byli jen dva lidé, kteří využívali dvojici hráčů na perkuse takovým způsobem, jakým je používám já. Kromě mě už jen Dizzy Gillespie. On je můj hlavní vzor v použití perkusí.
Překvapilo mě, jak byl koncert výrazně rytmický. Nemyslím jen bicí a perkuse, ale i piano a basa.
Jo, basista James Cammack se mnou je už 27 let, i když na posledních dvou deskách Blue Moon a Saturday Morning se mnou hrál na basu Reginald Veal. James se mnou byl 27 let, takže zná repertoár a dělali jsme na koncertě hodně věcí, které obvykle neděláme.
Jak vybíráte skladby, které budete hrát?
Máme široký repertoár, takže to závisí na sálu, na jeho akustice. Vybírám po dlouhém zvažování.
Takže sestavujete program až po zkoušce?
Asi tak dvacet minut předtím, než jdu hrát. Pořád plánuju program, plánuju ho i teď. A pořád na hudbu myslím. Plánování programu je stejná schopnost jako improvizace, není to náhoda, je to dovednost. Mnozí lidé si myslí, že improvizace je něco, co přichází bez jakéhokoli řemesla, ale to není pravda. Beethoven improvizoval, Duke Ellington improvizoval, Bach improvizoval, všichni hudebníci improvizovali. Ale když máme něco, o čem si myslíme, že je to extrémně důležité, tak to zapíšeme. Plánování programu je podobné. Dirigenti plánují do programu na příští rok Mozarta, plánování programu je konstantní činnost. Děláte ji celou dobu. Neděláte ji až přímo na místě, děláte ji pořád. Máme rozsáhlý repertoár, k pianu jsem se posadil ve třech letech, takže v jedenaosmdesáti musím mít rozsáhlý repertoár…
Když jsem poslouchal váš koncert, zdálo se mi, že hodně improvizujete, stačilo jen porovnat provedení písní s tím, jak zní na původních nahrávkách.
Ale život je právě o objevování. Já se pokouším pořád něco nového objevovat, to dělá život zajímavým. Objevovat je zábavné a dělá to zajímavou nejen hudbu, ale i novinařinu nebo lékařství. I teď když spolu mluvíme něco objevuji – o tobě, o Manolovi, o sobě. Když neobjevuješ, jsi mrtvý. A to jsi slyšel: když jsme na pódiu, děláme objevy. Lidé, kteří mají důvtip, tvoří.
Překvapilo mne, kolik jste v sobě měl energie.
Myslíte, odkud ji beru?
A jak si ji udržujete.
Viděl jste energii včera? A vidíte ji i dnes? Abyste si udržel energii, musíte uplatňovat určitou životní filozofii. Je mijednaosmdesát a mojí dceři se zdá, že mi je osmnáct. Beru svou energii ze zdroje energie. A co je jejím zdrojem? Stvořitel. Celý vesmír. Mnoho vesmírů. Toto je jen jeden svět, ale máme mnoho světů a pokoušíme se dostat za ten náš, získat víc energie z toho nebo z tamtoho.
Já se modlím pětkrát denně, někdy i vícekrát. Snažím se mít se stvořitelem nepřetržitý diskurs. Nepřetržitý. Každý ho může mít. Ale musí být korektní, korektní komunikace mezi stvořitelem a vámi. A odtamtud beru svou energii. Bez ní bych nebyl nic, nemohl bych přežít, nemohl bych s tebou mluvit. Tvořím plány, protože mě stvořitel naprogramoval. On to udělal. A co je výsledek? Dokonalost. Dokonalost, o kterou se všichni snaží – lidé chtějí dokonalé jídlo, dokonalý oblek, dokonalý život, dokonalé manželství, dokonalé toto a tamto. A můžete to mít, pokud budete mít správnou komunikaci.
Osobně se přiznám, že občas dávám přednost jisté nedokonalosti, dává větší prostor pro představivost, možnost dotvářet.
Když se však nesnažíte o dokonalost, tak nedosáhnete ničeho jiného než naprosté nedokonalosti. A nikdo nechce špatné jídlo. Když půjdete do restaurace a dostanete špatné jídlo, zavoláte si šéfkuchaře. Chcete, aby šéfkuchař byl dokonalý. Když uvidíte dirigenta, jak diriguje skladbu Maurice Ravela, budete chtít, aby odvedl perfektní práci, jinak je to břídil, který nemůže dirigovat. Musejí vám nabídnout dokonalého Mendelssohna nebo Ellingtona, jinak budete házet rajčata. I politici by měli být dokonalí.
O těch snad raději nemluvte…
U politiků je problém, že se nesnaží být státníky. Mezi politikem a státníkem je rozdíl. Nyní máme jen velmi málo státníků, protože politici se o žádnou dokonalost nesnaží, usilují jen o materiální výhody pro sebe. Neslouží lidem. Jakýkoli politik, král, královna, prezident, premiér, bez ohledu na to, jak se mu říká, by měl sloužit lidem, jenomže nyní slouží sami sobě. Lidi přitom chtějí dokonalost.
Já si ale nejsem stále tou dokonalostí jist. Trochu mi zavání strnulostí.
Nemůžete dosáhnout dokonalosti, kterou má jen stvořitel, té jeho dokonalosti nemůžete dosáhnout, ale pořád o ni můžete usilovat, můžete se snažit dosáhnout limitů člověka. A když to neděláte, výsledkem je jen chaos. Nejlepším příkladem je matka. Dobrá máma se snaží být dokonalá. Dítě přebaluje, převléká, udržuje je v čistotě. Kdyby se nesnažila, dítě by se necítilo dobře, celou dobu by křičelo, mohlo by onemocnět nebo umřít. Každý se vědomě nebo nevědomě snaží být dokonalý. Můj vnuk se snaží být dokonalý s počítačem. Chodí do školy a je frustrovaný, když nemá dobré hodnocení. Studenti jsou frustrovaní. A profesor je frustrovaný, když nemůže dobře učit. Učí dobře, aby vychoval řádné lidi, jinak vytvoří Frankensteinovo monstrum. Proto má výuka tak velký význam. Když jste učitel, můžete vychovat anděla nebo Frankensteinovo monstrum. Při výuce nesmíte dělat chyby, musíte se snažit být dokonalý, jinak své studenty zmrzačíte na celý život. Dokonalost je klíč. To neznamená, že dokonalý vždycky jste. Nemůžete překročit své vlastní hranice. Ale můžete to zkoušet. A když to zkoušíte, život se stává zajímavým a krásným. Ernest Hemingway se vždycky snažil napsat dokonalou knihu. Stejně Shakespeare, Mozart, Ravel, Duke Ellington, Billy Strayhorn, já, vy, Manolo – ten zkouší každý den, hraje na kytaru, na piano, nejen na perkuse.
Chtěl byste, aby vás operoval doktor, který by se nesnažil být dokonalý? Aby vám otevíral tělo, když by vám prasklo slepé střevo, což se mi stalo v roce 1937? Doktor musel být dobrý, jinak bych byl mrtvý. Každý vědomě nebo nevědomě usiluje o dokonalost. A vidíte to u mě, nebo u jakéhokoli jiného umělce, který se snaží něco předvést. Snaží se o dokonalost. John Coltrane i Steinway, který dělá piana a sponzoruje mě. Snaží se vyrábět dokonalá piana. Kdyby neudělali dobré piano, byli by frustrovaní a zákazníci by si stěžovali. Klíčem je dokonalost. Ale jak jí dosáhnout? Silně věřím ve Stvořitele, od něj přichází dokonalost a od něj přichází má energie. Svoji energii, své plány, všechno mám od něj. Jeho jsem požádal, aby mi sestavil program včerejšího koncertu.
Připravujete nějaké nové album?
Zrovna jsem natočil Saturday Morning, teď píšu Sunday Afternoon. Včera jsem ho nehrál, je s mým druhým basistou Reginaldem Vealem. Ale dá-li Bůh, připravím je. Nechodím do studia každý den, někdy dva roky netočím, ale bude-li to Boží vůle, půjdu do studia. Mám hotových pár věcí. Napsal jsem skladbu Marseille, protože jsem tam byl s kapelou. Moc se mi líbí, ale ještě jsme ji nehráli, protože je docela složitá, pokud ji nezkoušíte. Musíme s ní chvíli žít. To je mimochodem tajemství Nata Colea. Nat Cole byl napřed pianista, dobrý pianista, pak začal zpívat, a zbytek je už historie. Jeho filozofií bylo, že musí s písní žít měsíce. Takže já jsem napsal Marseille, ale ještě s ní musím žít. Zkoušeli jsme ji jen na zvukovce. Zešílel bych, kdybych ji musel hrát před lidmi.
PS: Ahmad Jamal uváděl o tři roky nižší věk, než jaký má v biografiích, podle nichž se narodil 2. července 1930 v Pittsburghu. Vymínil si, že nebude tázán na své muslimské jméno.
Foto T. S. Polívka