Jaký je Váš osobní vztah k Neilu Youngovi a jeho hudbě?

Tenhle jurodivý stařec bude vždycky inspirativní. Jeho písničky mě sice nezasahují tak jako třeba Dylanovy, ale mám velmi silné setkání s jeho hudbou v Jarmuschově filmu Dead Man.young_12 A následně ten hippie-hard-country zvuk alba Ragged Glory. A zjištění, že to je vlastně zvuk mý oblíbený kapely Pearl Jam, což záhy potvrdilo jejich společný album. Taky oceňuju jeho aktivismus, jak jde do všeho na plný pecky – i do prohraných bitev. Ať žije Pono!
(Jarda Svoboda, Traband)

Kdyby Neil Young prodával ojetý auta, jedno bych koupil. (Tyson Cosby, Atlantic Cable) Je to živý člověk a jeho živá hudba na mě funguje už asi 35 let. Asi jediný muzikant svého druhu. Milníky mám CSN & Y: Déja Vu, Freedom, film Dead Man, a hlavně Le Noise. Fantastický kytarista.
(Daniel Salontay, Longital)

Je pro mě něčím naprosto samozřejmým, neboť jsem ho poslouchal od nejmenšího dětství. Tehdy se rodičům podařilo někde splašit LP Rust Never Sleeps, pro mě jednu z jeho nejlepších desek, a často jsme si ji pouštěli. Když jsem později narazil na jeho další tvorbu, trochu mě to zklamalo, ale předsudky byly brzy překonány, a tak můžu říct, že v každém jeho období a každé jeho poloze se najde něco, co zaujme a inspiruje. Kromě Rust Never Sleeps mám hodně rád Harvest a Tonight’s the Night, kterou bych si rád pustil jednoho hodně kalného rána. Co mi na něm vadí? Mám pocit, že poslední dobou je příliš vyzdvihováno jeho novátorství místo jeho přirozeného talentu, muzikantského i autorského. Pro mě je to hlavně osobnost se zřetelným rukopisem a toho si osobně cením víc.
(Vojta Noha, Jakub Noha Band)

Nepatří mezi muzikanty, na kterých bych si nějak frčel a podrobně je sledoval. Ovšem hudba k filmu Dead Man, tak to je jiná! Na tom jsme si svého času v Trabandu docela ujížděli. (Vašek Pohl, Traband)

Respektuji ho jako osobnost i jako skvělého muzikanta. Bohužel jeho hudba mě minula. Až tedy na píseň Rockin’ In The Free World, kterou mám hodně rád. Asi je to dané tím, že ji hráli Pearl Jam, které miluju. Byl jsem dokonce v roce 1995 na jeho koncertě s Pearl Jam v Praze. Ale přiznám se, že jsem celý koncert marně doufal, že se na pódiu objeví i Eddie Vedder, který se ovšem neobjevil. Energie Neila Younga na pódiu byla ale neskutečná!
(Tomáš Paleta, manažer Zrní)

V minulém století jsem Harvest poslouchal asi měsíc pořád dokola, potom až Dead Man. Co dělal mezi tím a potom, to už mě minulo…
(Martin Růžička, Sketa Fotr)

Když jsem měl ještě hipícký období, Crosby, Stills, Nash & Young bylo to jediný, co jsem na záznamu z Woodstocku přeskakoval. Nějak mě strašně srali, nevím čím. S Youngem mě pak na chvíli smířil až vynikající soundtrack k filmu Dead Man, aby mě pak po jeho koupi za nekřesťanský peníze opět nasral fakt, že na něm nebyla ta verze ústřední melodie, kterou vysílali na Radiu 1. Ještě jsem zkusil jít na film Rok koně, ale nudil jsem se. Neupírám mu hitovku Heart of Gold, ale vlastně jediný, čím je mi opravdu sympatickej, je ta jeho nesmyslně velká kytarová bedna Magnatone Monster.
(Martin Černý, Rudovous)

Le Noise, Neil Young a Daniel Lanois. To je úžasné album. K Neilu Youngovi mám hodně blízký vztah, je to nakonec asi i očekávatelné, ale Le Noise je pro mě ještě něco víc než všechna předchozí Youngova alba. Obrovský krok dopředu a do nového hudebního světa. A zároveň velká inspirace.
(Petr Linhart)

Poprvé jsem ho slyšel někdy v šestnácti, když mi kamarád pustil Helpless od Crosby, Stills, Nash & Young. Netušil jsem samosebou, kterej z nich to je, ale dost se mi to líbilo. Hodně mě pak tudíž překvapilo, když jsem slyšel, co dělal s Crazy Horse nebo Pearl Jam. Ale zase se mi to dost líbilo. A samosebou mě úplně okouzlil hudbou k Dead Manovi. Což asi řiká každej… Líbí se mi, jak je umanutej a jak si dělá věci po svým.
(Jakub „Kittchen“ König)

Když si s kolegou Ondřejem čteme otázku na náš vztah k Neilu Youngovi, sedíme právě v samojídelně „Prasečák“ na Petřinách, kde hledal kdysi inspiraci i Egon Bondy. V pohledu na Neila Younga se překvapivě shodneme. Moc nás nebavil v roli praotce grunge, kdy se k němu odkazoval každý druhý umečený kozel. Na desku Le Noise se ale dá přísahat. Ondřej navíc vzpomíná, jak ho režiséři při skládání scénické hudby k divadelním představením často navádějí k Jarmuschovu Dead Manovi. Jo, a na Petřinách v „Prasečáku“ v jukeboxu nic od Neila Younga nemají.
(Ivo Mikšovský, Nauzea Orchestra)

Je pro mě důležitým muzikantem už od přelomu 60. a 70. let minulého století, i protože seskupení Crosby, Stils, Nash & Young bylo na Woodstocku úplné zjevení a jsem přesvědčen, že tato skupina měla dalekosáhlý vliv na celosvětové hudební dění v oblasti folku, a to samozřejmě i u nás. V 70. letech bylo úžasným počinem, že jejich deska Déja Vu tehdy u nás navzdory bolševismu v reedici vyšla. Ještě ji mám – a dá se přes ni „svítit“. Je muzikant, který to stále hrne celým svým životem a svou energií stále dopředu. A z jeho muziky cítím touhu po pravdivosti a vzájemné sdílení. Poslední zprávu jsem zachytil o tom, jak se rozhodně distancuje od technologie přenosu hudby ve formátu mp3 a jak mu záleží na kvalitě zvuku.
(Rostislav Tvrdík, Svatopluk)

Neila Younga mi kupodivu nepřednesli rodiče, asi na ně byl moc folkař. A já si ho tak, vlastně až nedávno, musel najít sám. Takže jsem stále ve fázi objevování, obdivování jeho stálého hledání a experimentů, to mi nesmírně imponuje. No a pak se mi jednoduše líbí jeho písničky. Jeho estetika, harmonie a melodie a samozřejmě jeho neuvěřitelně niterný texty. Je to génius stejně jako Dylan.
(David Landštof, Ďáblovo stádo)

Vůbec mi nevadí, že hraje furt jednu písničku, jednou pomalejc, jindy rychlejc, někdy s akustikou a foukací harmonikou, jindy s brutálníma vazbama elektrických kytar. Považuju ho za poctivce, magora, podivína, člověka obdarovaného nesmírným talentem i těžce zkoušeného životem. Slyšel jsem většinu jeho alb, přečet jsem o něm všechno, co vyšlo česky – nejlepší je o něm kapitola v knize Těžkej nářez od Nicka Kenta, a samozřejmě jeho vlastní životopis. Nikdy ho nepřestanu mít rád.
(Petr Fiala, Mňága a Žďorp)

Jen stručně: skvělej zpěvák, skladatel a kytarista. Vrcholný zážitek Neil Young a Pearl Jam v Praze 1995. CSN & Y úžasná kapela!
(Jiří Charypar, Švihadlo)

Neil je geniální skladatel, zpěvák a kytarista. Desítky let svojí hudbou oslovuje generace posluchačů, a už jen pro to si ho moc vážím. A navíc: je Kanaďan!
(Joe Karafiát, Garage)

Neil Young je podle mě zdaleka nejlepší písničkář historie. ZDALEKA. Když slyším věci jako I Am A Child nebo Days That Used To Be, připadá mi, že Bůh potřeboval vymyslet nějakýho tlumočníka mezi lidma a svým záměrem – a vybral si Neila Younga. Nedovedu si představit svět bez Neila Younga, jeho hudba pro mě znamená strašně strašně moc.
(Aran Epochal)

Poprvé jsem se s ním hudebně setkal někdy ve druhé půli 70. let, když jsem si co teenager nahrál desky Woodstock a CSN & Y: Déja Vu. A můžu říct, že mě to jeho „mňoukání“ zpočátku iritovalo, ovšem časem jsem si na něj zvykl, protože psal skvělý songy. Důkazem je fakt, že z těch asi tří coverů, co s Našrotem hrajeme na koncertech, je jeden – Like A Hurricane – přímo od něj.
(Petr „Hraboš“ Hrabalik, Našrot)

Nikdy jsem ho nesledoval, ale vždy když se mi vynořil v nějakém projektu, mluvilo se o tom dlouho. Koneckonců jeho hudba k filmu Dead Man povznesla kytaru na úroveň symfonických těles. Také je mi blízký, neb v něm cítím geny solitérství. Ať mu slouží zdraví.
(Pavel Fajt)

Neila Younga jsem měl vždycky rád, protože ho měl rád Kalandra a na Kalandru já věřil. Na zadek mě ale posadil v pětadevadesátým, kdy natočil s Pearl Jam desku Mirror Ball. Spojení éterickýho vokálu zralýho chlápka s nabušenou kapelou ledva třicetiletých potížistů je pro mě jedním z nejsilnějších hudebních zážitků devadesátých let. Pro mý sousedy ostatně taky.
(Bohuslav Vaněk-Úvalský, spisovatel)

Vnímám ho především jako člena geniálního sdružení Crosby, Stills, Nash & Young. Jejich LP Déja Vu zanechalo v mém srdci hlubokou stopu. Jen škoda, že nehrál taky v The Byrds, i jejich hudba, to bylo pro mladého Babula pošušňáníčko.
(Karel Babuljak)

Nikdy jsem ho vlastně moc neposlouchal, ale rozhodně ho respektuju. A miluju jeho hudbu k filmu Dead Man, ta je naprosto geniální!
(Amrit Sen, Michael’s Uncle)

První písní, která se mi vybaví ve spojení s jeho jménem, je nadčasová Heart of Gold. Křehká a nádherná melodie. Potom je tu taky smutek, chlapáctví a tajemná atmosféra soundtracku k Jarmuschově Dead Manovi. Brečím a chci to prožít společně s Deppem a Iggym. Výrazně mě zasáhlo také album Le Noise, produkované Danielem Lanoisem, tenhle zvuk mám moc rád.
(Ivan Manolov, DG 307)

Těžko posoudím, jak mě ovlivnil, ale mám takovou historku. Kdysi, ještě za bolševika, jsem namátkou zavítal do oddělení gramodesek obchodního domu Máj a tam hrálo něco, co se mi opravdu hodně líbilo. I poptal jsem se na původ těchto líbivých zvuků a bylo mi řečeno, že to jsou CSN & Y a jejich album Déja Vu. Bez meškání jsem investoval 80 Kčs a elpé si hrdě nesl domů, kde jsem ho nějakou dobu občas na gramo pokládal. Po čase jsem ho někomu půjčil a dopadlo to přesně podle známého rčení, že když něco nepotřebuješ, tak to půjč… (Vladimír „Savec“ Šťástka, Visací zámek) Poprvé jsem ho viděl na konci devadesátých let v Jimramovském kině v dokumentu Rok koně. A pak mne nadchla hudba k Mrtvému muži. Jeho písničky se mi ale zdály nějak moc americké, prostě jsem ho vytěsnil. Asi před pěti lety ovšem pouštěl Pavel Klusák jeho album Le Noise z vinylu a říkal, že to je raritní kousek, deska rozebrána. Koupil ji za tisícovku a za tutéž cenu mi ji prodal. A to si pouštím rád a často.
(Martin E. Kyšperský, Květy)

Jako velký fanoušek Devo nemohu nebýt zároveň i fanouškem Neila Younga. Málokdo ví, že právě tyto dvě naprosto rozdílné hudební veličiny spolupracovaly na velkém hudebním a filmovém projektu pod názvem Human Highway. Kromě toho miluju Youngovu kapelu Buffalo Springfield – jejich první dvě alba jsou fenomenální.
(Moimir Papalescu)

Je to jednoduché: Mám ho rád a líbí se mi.
(Jaromír Panáček, Totems)

Když jsem poprvé (někdy před pětadvaceti lety) uslyšel album Ragged Glory, tak první co mě napadlo, bylo, že tenhle zvuk kytary a styl hry jsem vlastně celej život hledal. Sólo v písničce Words (Between the Lines of Age) z alba Harvest je pro mě důkaz, že dokonalost je nudná, nahrávat se dá i s kiksama a přesto, nebo právě proto, je to krásný. A konečně: v Youngově knize Hipíkovy sny je velmi inspirující popis, jak uštvat při nahrávání kapelu, aby její členové přestali exhibovat a zahráli to jen tak od boku.
(Jaromír „Fumas“ Palme, Původní Bureš)

Sólová alba moc nemusím. Často na mě působí příliš bombasticky a až hysterickou emocionalitou. Ale miluju CSN & Y. Zvláště jejich úžasné Déja Vu z roku 1970. Nádherná záležitost!
(Matěj Ptaszek, Dobré ráno Blues Band)

K Neilu Youngovi nemám vztah vůbec žádný. Je jedním z toho obřího zástupu těch, ke kterým jsem se ještě nedostala. Ostuda? Ano. Kdyby se mi chtěl kdokoli zasmát, napíšu mu další jména. Můžu ale dlouho vyprávět o Spice Girls.
(Nikola Mucha)

Neila Younga mám rád hodně. Kromě jeho hudby a úžasných textů mě dostává i jeho charisma. Třeba když byl mladý a hrál sám na akustickou kytaru a zpíval, to byla síla. Například Don’t Let It Bring You Down, to mám při každém poslechu husí kůži snad úplně všude.
(Pepa Lábus)

Neil Young je důvod proč hudbu dělám a jak ji dělám. Pro mě ultimátní inspirace se vším všudy, i co se aktivismu a aktivit mimo hudbu týče.
(Vašek Havelka, Please the Trees)

Nejradši mám soundtrack k Dead Manovi a potom se mi moc líbil dokument Rok koně od Jima Jarmusche.
(Petr „Bugrr“ Humpál, Děti deště)

Vždycky se mi líbil zvuk jeho desek. Hudba, zvlášť v některých „country“ výletech mě moc neoslovila. Jediné, k čemu se vracím hodně často, je Dead Man. To je pro mě jeden z TOP Five soundtracků. Jednou se podíváš na film a pak už jen posloucháš. Ta hudba si s obrazem sedla takovým způsobem, že ho nese v sobě. Pár tónů, zvuků a film v hlavě jede okénko po okénku.
(Jan „Šolich“ Krucký, Pod Černý vrch)

Je skvělej, otevírá srdce. Nejlepší je asi Dead Man, ale vlastně cokoli od něj je super. A má luxusní zvuk zkreslený kytary.
(Radek „Hrádek“ Albl, Slaves of Stadium Rock)

Poslouchám ho od sedmnácti, kdy jsem si koupil jeho první sólové album. A podle mě je ten chlápek naprosto autentický, geniální magor. Naprosto originální, nikdo jiný není jako on. Viděl jsem ho s Crazy Horse loni v Drážďanech a byl to pro mě nejlepší koncert od roku 2010, kdy jsem viděl Iggyho Popa se Stooges v Londýně. Neil a Iggy jsou vlastně jediní opravdoví hrdinové, které rock’n’roll ještě má. „Opravdoví“ je ale jen slovo, u pana Younga prostě chybí nejen póza, ale i jakýkoli hipsterský marketing. To, co vidíš, je to, co dostaneš. Jeho introspektivní texty i melodie jdou do hloubi duše. Jeho nakopávající hra na kytaru, obzvláště pak s Crazy Horse, vyveze výtahem do jiné dimenze. Chci tím říct, že Neil Young má ten úplně největší vliv na moji muziku ze všech – ačkoli Lou, Iggy, Jim a Leonard nejsou zas tak daleko za ním.
(Phil Shoenfelt)

Neil Young? To je děsnej kňoural! Jenom vyje a úpí. Nechápu, jak s tím mohl udělat díru do světa. Asi že je to tak dobrý. Tím jsi mi připomněl Harvest Moon, že už sem to dlouho neslyšel. Budu si ho muset zase osvěžit, tahle deska se mi hodně líbila. Country v Youngově podání je moc fajn. No, a když se dal dohromady s klukama z Pearl Jam, to byl taky velkej mazec, hutnej, syrovej a neučesanej. Tenkrát udělal ten skvělej soundtrack k Jarmuschově Dead Manovi, to mě pořád hodně baví. Film i muzika. Sednul si prý ve studiu na kytarový kombo, pustil si film a nahrál to celý naráz. Jestli mě něčím ovlivnil? Asi ne, tedy ne přímo, ale hudbu jako takovou určitě ovlivnil hodně, je to přeci jenom kmotr grunge, že jo. A líbí se mi, že má pomník. V Alabamě. Už dlouho. Tedy ve Sweet Home Alabama. Lynyrd Skynyrd si v týhle jižanský hymně s Youngem vyřizovali nějaký účty ohledně jeho navážení se do Jižanů. Kdo z vás to má… no ne?
(Vráťa Horčík, Schodiště)

Anketu připravil

Přidat komentář

2 komentáře u „Jaký je Váš osobní vztah k Neilu Youngovi a jeho hudbě?

  1. Neil Young je osobnost ve všech rozměrech, samozřejmě Déja Vu. Chuťovkou pro mě je s Led Zepp (When the levee Break)

  2. Neil Young je jedním ze základních pilířů té muziky, co provozujeme. Člověk si k tomu jeho kníkání nachází cestu obtížněji než k jiným, ale to umožní objevit to, co je vespodu. Mně osobně, kromě jiného, potvrdil, že člověk nemusí mistrovsky ovládat nástroj, aby do toho muzicírování dal duši. Otextoval jsem si jeho Don’t Let It Bring You Down a Needle And The Damage Done, vydat se to zatím nepodařilo, občas to někde zahraju. Všichni chválí hudbu k Dead Man a album Le Noise, to je jistě výborné. Já bych ale spíš jako příklad obtížnosti dostat se k té hloubce uvedl album On The Beach. Zpočátku máš pocit jakési nudné, nostalgické prázdnoty. Je třeba nevzdat to, pak se člověk dostane k pokladům, alespoň tedy já. Mě třeba moc neoslovuje Heart Of Gold, to spíš Out On The Weekend nebo Old Man. Man Needs A Maid je skvělá věc, ale dal bych pryč ten symfoňák na nahrávce…