Prague Music Performance organizovala koncerty od King Crimson a Einstürzende Neubauten přes Johna Zorna až po avantgardní jazzmany vzešlé z free Roscoe Mitchella a Anthonyho Braxtona. Na světové premiéře Braxtonovy opery Trillium X bylo současně pokřtěno první album vydané PMP. Přináší čtyři více než padesátiminutové nahrávky, o skladbách hovořit nelze, protože ve všech případech se základní skladba prolíná s ještě nejméně jednou.
Na rozdíl od nové opery přináší box typické Braxtonovo pojetí, v němž jsou místy patrné vlivy free jazzu, jímž se proslavil, ale už leží ve světě komorní soudobé hudby. Hudba se neustále proměňuje, mění se nejen tóny a harmonie, ale i styly hry. I když kus nemá nějaké jasné téma, které by se rozvíjelo, nepůsobí chaoticky nebo rozbitě, vývoj je – byť mnohdy překvapivý – v jejich logice.
Wesleyský cyklus přináší kompozice z počátku tisíciletí z éry Falling River Music. Pro jejich grafické partitury je příznačné, že typické značky, které Braxton využívá, doplňují tahy štětcem pastózní barvou. Škoda jen, že v boxu nejsou přiložené.
I když jsou skladby zapsané, lze do značné míry mluvit až o instantních kompozicích vznikajících na místě, protože interpreti mají značnou volnost. Jsou však natolik poučení a znají tak dobře Braxtonovu hudbu, že je jeho autorský rukopis okamžitě poznatelný.
I když hrají tři muzikanti, na ohromné ploše to ani jednou nezaskřípe, jako by byli všichni tři nějakým způsobem propojení, a tvořili jeden integrální organismus. Braxton je sice autorem, ale příspěvek Dahindena a Kleebové je velmi výrazný a přispívá k výtečnému dojmu. Co dokáže dostat Dahinden ze svého pozounu, je obdivuhodné. Kleebová hraje velmi citlivě, zdaleka ne tak tvrdě a důrazně jako v Trilliu X.
Vydání cyklu je přínosem, protože nabízí Braxtonovu tvorbu ve vrcholné kvalitě a dovoluje poznat Braxtonův přístup, což jde lépe při opakovaném poslechu než během jednoho koncertu, i když i ten je mimořádným zážitkem.