Trillium X, které mělo v pražském Doxu+ světovou premiéru, rozšířilo cyklus oper Anthonyho Braxtona o další čtyři jednání. Nabídlo odlišnou, obecně méně známou tvář umělce, který je více spojován s avantgardním jazzem vycházejícím z free a experimentální komorní hudbou na pomezí improvizace a kompozice, ve které hodně využívá grafických partitur a pracuje s rozložením zvuku v prostoru.
Ovšem i v Trilliu X se objevují postupy známé z Braxtonových desek ze sedmdesátých let. Nejpatrnější to bylo v druhém a třetím jednání, kde byly hodně využité perkuse, což bylo typické i po další členy chicagského sdružení Association for the Advancement of Creative Musicians. Prostor dostaly vibrafon i marimby. Nástroje hrály v menších sekcích nebo i sólově a často se střídaly. Naopak v prvním jednání měla hudba nejblíže k tomu, co očekáváme u opery, tedy plochy smyčců a dechů vytvářející až opulentně znějící pasáže připomínající soundtracky k hollywoodským velkofilmům, což bylo dáno i tím, jak často Braxton využíval clustery.
Záběr je však širší, strunné nástroje a tahy smyčcem po hraně kamenů vibrafonu vytvářely v třetím jednání dojem připomínající zvukově i náladově tvorbu polských sonoristů.
Protože každé jednání přináší vlastní příběh, je Trillium X spíše čtyřmi propojenými jednoaktovými operami, paradoxně sjednocenými pasážemi sólového klavíru, jež oddělují jednotlivé scény. Hildegard Kleeb se ukazuje jako poučená interpretka Braxtonovy hudby, umí v ní vypíchnout vždy to podstatné, i když by mohla šetřit na pedálu.
Na árie nedošlo, i když Braxton přiznává velkou inspiraci Wagnerem, ovšem spíše v tom, jak vytvářel velké celky propojené filozoficky. Jako jeho jiný vzor Leoš Janáček v poslední opeře Z mrtvého domu pracoval Braxton, který napsal i libreto s jednotlivými frázemi, a na ně stavěl melodii. V libretu hodně využívá nejrůznějších, často prázdných frází, odvozených z korporátního newspeaku, jehož účel je přesně stejný jako u toho orwellovského – zamaskovat účel, jímž je obvykle co největší zisk.
