Jestli nevíte, kdo je Antonio Arias, což u nás není žádná vzácnost, tak věřte tomu, že ve Španělsku patří do kategorie „národní rocková instituce“ a vede skupinu Lagartija Nick, se kterou se před třiceti lety podílel na přelomovém albu Omega flamenkového velikána Enrique Morenteho, a pokud by od té doby už Arias nic nenatočil, obří pomník by ho po smrti stejně neminul. K čemuž samozřejmě nedošlo: Lagartija Nick s alby nešetří. Nepřestávají přitom dbát na identitu prchavým trendům se vyhýbající undergroundové kapely, stranící spíš objevování než udržování ohně, a sám Antonio Arias zůstává neklidným hledačem, kterého i v šedesátce při psaní nevšedních poetických rockových písní jen tak někdo neporazí; a v nečekaných nápadech rozhodně ne. Třeba teď, když se s vlastní skupinou Mawlid rozhodl prozkoumat marockou rituální hudbu gnawa. Naučil se hrát na guimbri a studiu věnoval osm let, takže Mapu transu, jak zní název alba, už vlastně nepotřebuje.
Souvislost Grenady a Maroka je historicky daná středověkou říší Al-Andaluz, baskytara a basová loutna guimbri mají také hodně společného a ke sbližování rocku s gnawou došlo už v 60. letech. V básních Federica Garcíi Lorky se také vždy zrcadlily vlivy arabské poezie, jen jsme si je dosud nedokázali představit za doprovodu transovních rytmů. Přesto se vrcholem alba stala Lorkova zhudebněná vize města coby monstra kradoucího lidem sny Ciudad sin sueño: fascinující mix psychedelického rocku, gnawy a pamětníkům Omegy důvěrně známého smyslu pro naléhavý zpěv, přičemž první – něžnější – hlas patří Ariasovi a druhý – kvílející – Bachiru Attarovi z marockého ansámblu Master Musicians of Jajouka.
Z motta alba „aby to znělo jako gnawa“ tušíme otevřená zadní vrátka pro daleko bohatší rejstřík vlivů, nástrojů, melodií a s přítomností berberské kapely Tarwa N-Tiniri doteků pouštního blues. Nenahraditelný vklad Ariesova parťáka, loutnisty Moncho Rodrígueze, a marockých zpívajících perkusistů šperkuje hostování španělského rockového průkopníka Miguela Ríose.