Svérázný a bez nejmenší nadsázky renesanční avantgardní francouzský umělec, skladatel a hráč snad na jakýkoli nástroj potřebný pro chutný mišung, přidávaný po špetkách i hrstech do sady náplní jím tvořených unikátních nádob, je mimořádně eklektický výstředník par excellence. Album Bizzaremporium (2011) může být takovým „identifikačním“ vlomem k výtvorům Arnaudovy melanže podivínského jazzu, dřevní rockové psychedelie, progu a vaudevillovským soundtrackům. S každým albem cizeluje. A neúprosně řeže zbytečné výhony, aby vždy opečovávaný strom, keř, cokoli živého nezplanělo. Od mikroslziček sotva spatřitelných, rozuměj slyšitelných, po obrovské hrnce kypící tak, že nestíháte přetékající hmotu zastavit, utírat, a ta se na plotně pálí, smrádne, pak vlastně voní, přetváří se v něco, co je jiné, než jste čekali, toho odéru je plná kuchyně – zůstal hrnec skvělého pokrmu, a navíc si podvědomí zapamatuje něco (vz)rušivého. Za čtyři roky, kdy jsem tu recenzoval La Marmite Cosmique V (UNI 11/2019), vyrostl Arnaud Bukwald skladatelsky i interpretačně v silnou veličinu.
7 Uncle Bizarre je natolik zábavná cesta/putování naší fantazií – narušenou pamětí všemožnými vlivy – snad od dávnověku po ryzí současnost a snad i budoucnost. Předkládá naprosto čistou hudbu, resp. její nové podoby – protože všechno už tu bylo a je, teď to jen objevit. S jasnou vlivovou bází Zappy i s diktativním polozpěvem mistra Franka (Woof Blues, Arnaudův baryton sedí dokonale!), potkání Tangerine Dream s Pink Floyd v Moon Landing (soundtrackovština se skrytým sitárem), funku (Dardevil), jazzy hypnobeatu (Fangs) i stopově legračního kabaretu (kdekoli). V nejdelší epické, nádherně vystavěné sedmnáctiminutové Mermaid Lullabies mistrovsky proplétá/splétá množství hudebních stylů od kytarové vyprávěnky, be-bop, nebeské výšiny ženského altu k vystavěné symfonii à la Magma s vrstvenými mohutnými sbory. Je ohromující a těžko uvěřitelné, že takovouto perlu dokáže stvořit solitér.