Tohle je, prosím pěkně, hudbou totálně narvané album! Muzikantský sluch duch bezpochyby radostně zastřihá ušima. Třináctá deska anglického muzikanta a víceméně výtvarníka-vizuálního umělce je vpravdě zjevením, nad kterým i bezvěrec vyvalí oči. Jako dobrý pravý karibský rum bez minimální pětileté doby staření-dýchání v dubových sudech se zkušení paliči těchto nápojů neobejdou a nevypustí je ke konzumaci, tolik let zrálo Winter Crawls. Všechny nás už jistě deptá, otravuje doba covidové mrtvolnosti a častého odkazování se na ty dva roky hrůzné paralýzy. Sem to ale patří. A vlastně je třeba si to připomínat v jakémkoli smyslu. Nějaký čas se z toho budeme hrabat všichni.
Geneze psaní Reaksových věcí pro tuhle desku sahá do čisté normální předcovidové doby v krásném bezproblémovém roce 2018. Pak přetržené a s nádechem zas přervané jeho osobními i zdravotními trably. Otisk oněch pěti let je safra zřetelný už po prvním poslechu. Cyklený příběh. Klenba úvodní přečisté písničkářské krásy The Murmur of Things Divine, na správném místě před vrcholem vypouzdřené saxofonovým sólem Joela Purnella. Pak trochu děsivá, polyrytmicky (výtečný bubeník Rob Hirons) složitá titulní věc s prolínáním harmonických verzí/témat kláves, saxofonů, kytar, zpěvu a dalších hlasů. A propos vokály! To je mistrovské poznávací znamení Ashleyho písní připodobnitelné snad jen k souzpěvům byvších CSN&Y. Tady fungují jako koherentní nástroj, nikoli coby doplnění hlavní pěvecké linie. Buď v dynamizování textu, nebo jako jeho dramatický oponent. Texty jsou tu důležitým elementem velmi podobným Reaksovým kolážím. Stejně tak rytmicky velmi nevyzpytatelné aranže plné nečekaných akcentů a změn tempa. Bizarní střihové dada obrazy mimo jakékoli zažité představy konvenčního písničkářství. Kytarové (génius Nick Dunne), basové a klávesové party (Reaks) se většinou neskládají z akordů, které by podporovaly zpěv, ale z arpeggií a kontramelodií. Album vyzrálé jako víno, jako skvělý rum.