Byl jsem v Šlarafii a viděl jsem: na tenké hedvábné nitce visel Řím a Laterán, beznohý člověk předhonil rychlého koně, ostrý meč prosekl most. Spatřil jsem mladého oslíčka se stříbrným nosem, honil dva rychlé zajíce, viděl jsem širokou a košatou lípu, rostly na ní horké lívance. Viděl jsem starou vychrtlou kozu, na hřbetě nesla dobrých padesát fůr sádla a šedesát fůr soli. Je už těch lží dost? Viděl jsem orat pluh bez koní a 
volů, roční děcko hodilo čtyři mlýnská kola z Řezna do Trevíru a z Trevíru rovnou doprostřed Štrasburku, a na Rýně plaval jestřáb; plným právem po něm plaval. Slyšel jsem, jak se ryby hlasitě hádají, bylo to slyšet až do nebe, sladký med tekl jako voda z hlubokého údolí na vysoký vrch; to byly roztodivné věci. Dvě vrány tam žaly louku, dva komáři stavěli most, dva holubi roztrhali vlka, dvěma dětem se narodila kůzlata, dvě žáby spolu mlátily obilí, dvě myši světily biskupa a dvě kočky vyškrábaly medvědovi z tlamy jazyk. Přihnal se šnek a zabil dva lvy, stál tam pucifous, oholil ženám vousy, dva kojenci poroučeli matce, aby byla zticha, dva chrti vynášeli z vody mlýn a jedna stará herka stála u toho a říkala, že je to tak dobře. Ve dvoře stáli čtyři koně, ze všech sil mlátili žito, dvě kozy zatápěly v kamnech a červená kráva sázela do pece chleba. Vtom zakokrhal kohout: „Kykyryky, konec pohádky! Kykyryky!“
Pohádka ze Šlarafie, jak ji pro věčné časy zaznamenali bratři Grimmové, otevírá příběh písně o nejlepším z možných světů, kde rostou cigaretovníky a slepice snášejí vajíčka naměkko, o světě, do nějž by se ve třicátých letech 20. století nejspíš rád odstěhoval každý, koho poznamenala Velká hospodářská krize. Přestože však skladba Big Rock Candy Mountain (jedná se o hříčku: „rock“ je „skála“, ale „rock candy“ znamená „cukrkandl“) spadá právě do této éry, vyprávění o „zemi hojnosti“ či jiných kouzelných krajích patří k základním pohádkovým archetypům a jako takové je nalézáme už ve středověkých pramenech. Historik středověku Martin Nodl ve své stati Kde všechny řeky tečou do kopce (Dějiny a současnost 6/2005) uvádí, že podobné zkazky „často vycházejí z Bible a souvisejí s hledáním ztraceného pozemského ráje, s obnovením porušené sociální rovnováhy, jež má svůj předobraz v lidském dávnověku, do něhož se lidé buď navrátí ve snových či zázračných putování po světě, nebo si ho jako milenaristé a chiliasté raději sami stvoří přímo na zemi. Vyprávění o zemi hojnosti také reprezentují satirickou, ironickou reakci na učenecká vyprávění o cestách na konec světa, k hradbám pozemského ráje, do vytoužené a mnohokrát vskutku ,nalezené‘ a ,pravdivě popsané‘ země kněze Jana či na Ostrovy blažených. Na druhé straně ironicky skládané bajky a švanky o zemi hojnosti mohou odrážet ve středověku velmi rozšířený pocit strachu před neúrodou a hladem způsobenými přírodními katastrofami či nevyzpytatelnými válečnými taženími s nezbytným pustošením venkova a měst.“
Neuvěřitelné historky navíc rozvíjely hojně šířený popis triumfů největšího dobyvatele v dějinách, Alexandra Makedonského, jenž skutečně nalezl pozemský ráj – a bohužel i svou smrt – v biblickém Babyloně. Co se týče 
nejstarších literárních dokladů, pátrání začíná u starofrancouzské Povídky o Cucanii (Le Fabliau de Coquaigne) z doby kolem roku 1250, která postupem času zakořenila i v jiných kulturách. V Anglii se bájnému kraji začalo říkat Cockaigne, kterýžto název přežil dodnes v podobě označení lidové vrstvy východního Londýna (Cockney). V básni neznámého autora O zemi Kokajské (The Land Of Cokaygne) z první poloviny 14. století, původem snad z Irska, jsme zváni na procházku do míst, kde mniši dávají do těla opatům a jeptišky na pocestné vystrkují holou řiť. Jak příznačné, že dochovaný opis této básně kdysi patřil právě jednomu z řadových mnichů!
Původ francouzského jména „Coqu aigne“ se údajně odvozuje od názvu sladkých koláčků, prodávaných na středověkých trzích a slavnostech. Německý ekvivalent Cucanie zní, jak je patrné z pohádky bratří Grimmů, Šlarafie (Schlaraffenland – „der Schlaraffe“ rovná se povaleč). Ve španělsky mluvících zemích si lidé vybájené místo Cucana ztotožnili s městem Jauja ve střední části státu Peru, jež se po dobytí říše Inků conquistadorem Franciscem Pizzarem nakrátko stalo důležitým a bohatým centrem. Rovněž se zde ujala tradice zlézání či přelézání „kokajské tyče“, což je kláda pomazaná tukem nebo mýdlem. Kraj, kde jsou domy z koláčů, z nebe prší sýr a zboží v krámech je zdarma, inspiroval spisovatele (viz báchorka o „krajině zvané Hejsasa“ v Boccacciově Dekameronu), malíře (obraz Pietera Brueghela V zemi peciválů) i skladatele (Carl Orff zařadil do své kantáty Carmina burana, vycházející z benediktinského souboru středověkých písní a básní, pijáckou odrhovačku Ego sum abbas Cucaniensis – Já jsem opat z Cucanie). V Brueghelově domovině (přijmeme-li teorii, že se narodil v nizozemském městě Breda) se mytické krajině říkalo Luilekkerland a dodnes tu najdeme vesnice Kockengen a Koekange. Švédský Lubberland zůstal zvěčněn v anglicky zpívané kramářské baladě An Invita tion To Lubberland (Lákání do země břichopásků) z roku 1685, která je považována za přímý zdroj moderní písně Big Rock Candy Mountain.
Z českých zdrojů nás ihned napadne pohádka Jana Drdy o Dařbujánovi a Pandrholovi. Pivo v potocích, jitrnice na 
stromech, to vše jsou motivy, které nalézáme už ve stařičké Povídce o Cucanii. Dokonce se zdá, že s ohlasem této báje mimoděk operoval i Kosmas, autor Kroniky české, když vložil praotci Čechovi na hoře Říp do úst slova: „To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám – jak se pamatuji – častokráte sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad obyčej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávati, protože nikdo vám nebude škoditi.“ Ano, země sladkým medem a mlékem vlhnoucí, či, chcete-li, „mlékem a strdím oplývající“, tak bývá nejčastěji popisována země hojnosti. Do obecného povědomí se úsloví o mléku a strdí dostalo ze starších překladů Bible, kde se vztahovalo k zemi zaslíbené. A jak už zaznělo v úvodu, legendy o zemích hojnosti mají začasté biblický původ.
A SLUNCE TAM PÁLÍ…
S příchodem Velké hospodářské krize na konci třicátých let minulého století dostalo vyprávění o „zemi plný mlíka“ nový význam. V roce 1945, kdy Jan Werich dovezl píseň Big Rock Candy Mountain z Ameriky do Čech a pod názvem Za mořem piva ji začal uvádět na zájezdových estrádách s orchestrem Karla Vlacha, už byla v podstatě jen úsměvnou vzpomínkou na jinak velmi temnou atmosféru Steinbeckových Hroznů hněvu. O tom, kdo z dvojice V + W byl skutečným autorem českého textu, vydal svědectví Jiří Voskovec v knize Klobouk ve křoví. „To je zase Werichova písnička,“ prozradil. „V těch dobách jsme se s psaním rozhlasů včetně písní střídali, a jen ve zvláštních případech jsme psali ve dvou.“ Werichovy nahrávky písně Za mořem piva jsou celkem tři: první zazněla ve vysílání amerického válečného rozhlasu, kde zpěváka doprovázel na kytaru folkový muzikant Tony Kraber; další byla pořízena těsně po Werichově návratu do vlasti ve studiu Rokoska; a třetí, rozverná improvizace a cappella, se skrývá v závěru albového kompletu Táto, povídej.
Tony Kraber, jenž oba komiky s americkým folklorem seznámil, vycházel z tehdy populárních nahrávek a rozhlasových pořadů folkového zpěváka a herce Burla Ivese. Roku 1944 Ives nahrál písničky The Foggy Foggy Dew a The Blue Tail Fly, které V + W vzápětí počeštili jako Když padla rosa do jetele a Náš pán je pod drnem. Se skladbou Big
Rock Candy Mountain tento výrazný představitel řady filmových a divadelních rolí (objevil se ve smících Kočka na rozpálené plechové střeše nebo Velká země) poprvé uspěl coby veselý tulák v broadwayském muzikálu Sing Out, Sweet Land, který měl premiéru 27. prosince 1944.
Není bez zajímavosti, že Ives také jako první (deset let před určující nahrávkou skupiny Weavers) proslavil píseň On Top Of Old Smoky, jež u nás zdomácněla s textem Ivo Fischera v podání Waldemara Matušky (Už koníček pádí). Zde ale došlo ke zmatení na druhou, jelikož Fischerovy verše o zemi, kde „jsou lípy a ve květech med a u sudů pípy a u piva led“, nijak nesouvisí s anglickým originálem, jenž pojednává o milostném dostaveníčku na hoře Old Smoky. Jediné, co původní text spojuje s vyprávěními o neskutečných krajinách, je fakt, že takové místo v Americe neexistuje, a pokud ano, ne pod tímto jménem. Mnozí nadšenci se jej pokoušeli situovat do srdce Apalačských hor a někteří přímo ukazovali na vrchol Clingman’s Dome (místními přezdívaný Smokey Dome), nicméně přesná poloha zůstává neznámá. Při přemítání nad smyslem Fischerova pojetí se neodbytně vkrádá myšlenka, že se volně inspiroval Werichovým textem. Zřejmě by nebyl jediný, neboť příbuzné rysy vykazuje i raná skladba Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého Calypso o šťastné zemi, kde lidi „povětšinou neznaj daně, a když jo, tak kašlou na ně“.
TAM V HORÁCH Z ČEKULÁDY
Burl Ives však nebyl prvním interpretem hitu Big Rock Candy Mountain. Už v roce 1929 totiž skladbu natočil zpívající ,hobo‘ Harry McClintock, známější pod svým rozhlasovým pseudonymem Hay wire Mac. Harry Kirby McClintock (8. 10. 1882 – 24. 4. 1957) z Knoxville v Tennessee byl pozoruhodný chlapík: syn truhláře opravujícího dřevěné vagóny na železnici utekl jako kluk k cirkusu a odtud na moře. V úloze pomocníka válečných zpravodajů se zúčastnil filipínsko-americké a španělsko-americké války a v Číně se nachomýtl k Boxerskému povstání. Po návratu do Států pracoval na dráze a stal se stoupencem odborové organizace Industrial Workers Of The World (IWW), k jejímž nejznámějším členům patřil popravený rebel a písničkář Joe Hill. Stejně jako mnoho dalších amerických dělníků, i Joe Hill byl 
původem Švéd, což může i nemusí naznačovat, odkud fouká vítr v případě zřejmého vlivu kramářské balady An Invitation To Lubberland (podle dochovaného letáku zpívané na melodii Daniela Coopera Billy And Molly, Or The Journey-man Shoemaker) na písničku o Cukrkandlové hoře.
McClintock byl prý první, kdo na veřejnosti zpíval Hillovu nejznámější píseň The Preacher And The Slave. Nositel Pulitzerovy ceny, historik a spisovatel Wallace Stegner, jenž se o Harryho osobnost podrobně zajímal, v jednom rozhovoru doslova řekl: „McClintock byl pouliční zpěvák, hrál v hospodách a táborech horníků po celém pobřeží. Znal se s Joem Hillem. Tvrdil, že si schoval lístek z čistírny, na který Joe Hill na ulici Burnside v Portlandu napsal text písně The Preacher And The Slave. Když se pak na jednom nároží konal mítink IWW, McClintock tam skladbu zazpíval, a to byla její premiéra. Na stejném shromáždění zpíval také odborářskou verzi balady o Caseym Jonesovi a další Hillovy texty.“ Dodejme, že hudební složka tvořila důležitou součást strategie členů IWW (tzv. „Wobblies“), kteří parodickými texty na dobře známé nápěvy oživovali své demonstrace. „Zastávám názor, že když člověk shrne do písně pár srozumitelných faktů a obleče je do humorného hávu, osloví spoustu dělníků, kteří neumějí nebo nechtějí číst,“ napsal Hill v dopise příteli. Tato taktika byla přirozeně trnem v oku Armádě spásy, která se s demonstranty na veřejných místech prala o pozornost a na jejíž zbožné zpěvy, doprovázené hlasitou dechovkou, „Wobblies“ své parodie drze roubovali.
Právě pro účely IWW McClintock podle vlastních slov (která je nicméně nutno brát s velkou rezervou) napsal jinou populární píseň – Hallelujah I’m A Bum. Pod názvem Alelujá, jsem tulák můžeme tuto bezdomoveckou odrhovačku nalézt v kultovní antologii Lubomíra Dorůžky Americká lidová poezie z roku 1961, pro kterou ji stylově přeložil Josef Hiršal. Tamtéž se ostatně ukrývá další český text skladby Big Rock Candy Mountain – málo známý převod Františka Vrby Tam v horách z čekulády, vycházející z tabuizované varianty zdánlivě neškodného textu, jak se dochovala kupříkladu v „Ďábelské“ kolekci zakladatele Archivu americké lidové písně Roberta Winslowa Gordona. Tato verze, navěky ocejchovaná kvůli dnes už pramálo zarážející urážce homosexuální menšiny, končí tulákovým rozčarováním: „Vtom kluk ten voči vykulí: ,A teď se, Zrzku, ztratím. Šel jsem a šel a neviděl jsem ani bonbón zatím. Už jsem si málem uhnal brant, dál nejdu – ‘ a jel mu tuze pant, ,nechci bejt žádnej buz….. tam v horách z čekulády!‘“ Sám McClintock ve svém rozhlasovém pořadu, vysílaném sanfranciskou stanicí KFRC, přiznal, že písničku Big Rock Candy Mountain původně zpíval s textem, před nímž by její častá cílová skupina – totiž děti – v hrůze prchla. Kontroverznější je však Harryho tvrzení, že skladbu sám napsal. Sice se mu podařilo získat k ní copyright, za výhradního autora ho ale s velkou pravděpodobností považovat nelze. Wallace Stegner soudí, že možná připsal dvě nebo tři sloky, základ je ovšem starší. Podle Stegnerova názoru vedou stopy k tajuplnému písničkáři a odboráři T-Bone Slimovi (nar. cca 1890), jehož vlastní 
jméno znělo Matti Valentine Huhta, jelikož přišel na svět v rodině finských přistěhovalců. Slim (Hubeňour) byla mezi věčně strádajícími členy IWW častá přezdívka – vždyť i Ježíše Krista ve svých ,rudých zpěvníčcích‘ překřtili na Jerusalem Slima. Z T-Bonova strohého životopisu zaujme součásného čtenáře informace, že pracoval jako reportér finsky psaného deníku Industrialisti, majícího redakci v minnesotském městečku Duluth. Ano, v tomtéž Duluthu, kde se o pár desítek let později narodí jistý Robert Allen Zimmerman neboli Bob Dylan.
Postupem času se z T-Bone Slima stal autor předního odborářského listu Industrial Worker, jemuž zůstal věrný až do své záhadné smrti. V květnu 1942 byl nalezen utonulý v newyorské úžině East River poblíž mola č. 9. Podle kolegů a přátel šlo o plachého a tichého člověka, nicméně právě z jeho úst pochází plamenná slova: „Nejslušnější reakcí na bezpráví je útok.” Okolnosti T-Bonova skonu nebyly nikdy uspokojivě objasněny a s jistotou nevíme ani to, zda složil písničku Big Rock Candy Mountain. Pamětníci ho považovali za působivého autora i interpreta (za svého nejoblíbenějšího zpěváka z řad IWW ho označil významný lingvista a levicový aktivista Noam Chomsky). Ovšem vzpomínka na budoucnost v podobě rajské zahrádky na Cukrkandlové hoře se nejspíš rodila mnohem déle. Vždyť i Zdeněk Mahler v knize Spirituál bílého muže poznamenává, že z podpalubí zaoceánské lodi Saale, na níž se Antonín Dvořák v roce 1892 (tedy pouhé dva roky po údajném narození T-Bone Slima) plavil do Ameriky, se neslo radostné hulákání: „Za velkou louži, tam každej touží – lítaj tam dozlata pečený kuřata, řeky jsou plný píva, o práci se jen zpívá…”
BIG ROCK CANDY MOUNTAIN
Oh the buzzing of the bees
at the cigarette trees
The soda water fountain
Where the lemonade springs
and the bluebird sings
In that Big Rock Candy Mountain
On a summer’s day in the month
of May
A burly bum came hiking
Down a shady lane near the sugar cane
He was looking for his liking
As he strolled along he sang a song
Of the land of milk and honey
Where a bum can stay for many a day
And he won’t need any money
Oh the buzzing of the bees…
In the Big Rock Candy Mountain
The cops have wooden legs
The bulldogs all have rubber teeth
And the hens lay soft-boiled eggs
The farmer’s trees are full of fruit
The barns are full of hay
I want to go where there ain’t no snow
Where the sleet don’t fall and the wind
don’t blow
In the Big Rock Candy Mountain
Oh the buzzing of the bees…
CUKRKANDLOVÁ HORA
Bzučí tam včely a rostou cigaretovníky,
z fontány prýští sodovka,
v potoce teče limonáda
a modřinka zpívá
na Cukrkandlové hoře.
Jednoho letního dne v měsíci máji
šlapal statný tulák
stinnou cestou podél lánu
cukrové třtiny
a hledal pěkné místečko k spočinutí.
Za chůze si prozpěvoval
písničku o zemi plné mléka a strdí,
kde může tulák zůstat, jak dlouho chce,
a nemusí za to nic platit.
Bzučí tam včely…
Na Cukrkandlové hoře
mají policajti dřevěné nohy,
všichni buldoci mají gumové zuby
a slepice snášejí vajíčka naměkko.
Stromy osadníků
jsou obsypané ovocem,
stodoly plné sena,
tam chci jít, kde nesněží,
nemrzne a nefouká,
tam na Cukrkandlovou horu.
Bzučí tam včely…
Super \m/