Kontrabasista a skladatel Ben Williams patří do kategorie důvěryhodných eklektiků. Proplétá post bop s hip hopem, R &B i popem, aniž by výsledek jakkoliv tloukl do uší. Navíc se snaží dodat muzice duchovní rozměr. 
Prohlášení o „snaze povznášet člověka na vyšší úroveň bytí skrze hudbu“ zní možná nadneseně a pateticky, ale osobitý jazzman ho myslí upřímně, nejde o pustou pózu. Ostatně jak Williamsovo vystoupení zapůsobí na naši psýchu můžeme brzy vyzkoušet. Kontrabasista zahraje se svojí skupinou Sound Effect 10. dubna v Sono Centru v rámci JazzFestu Brno a 16. dubna v pražském Jazz Docku.
.
Ben Williams
• Narozen 28. prosince 1984 ve Washingtonu, D. C. v umělecky zaměřené rodině, obklopen výtvarníky i rappery.
• Kontrabas uviděl poprvé v šesti letech, když ho máma vzala na svoje pracoviště, do kanceláře kongresmana Johna Conyerse, mj. milovníka jazzu: „Co to je za věc?“ divil se, naprosto uhranut. „Nízká frekvence zvuku mě naprosto dostala, stejně jako pocit z celého nástroje, když jsem se ho dotkl…“
• Lekce bral u Rodneyho Whitakera, maturoval na Duke Ellington High School Of The Arts, bakalářský titul získal v roce 2007 na Michigan State University, o dva roky později dokončil studia na newyorské Juilliard School coby Master of Arts (u nás by šlo o magisterský titul).
• V roce 2009 zvítězil v prestižní Thelonious Monk International Jazz Competition.
• Jako sideman hrál s celou řadou osobností, mj. Herbiem Hancockem, Wyntonem Marsalisem, Royem Hargrovem, Terencem Blanchardem, Christianem McBridem, Dee Dee Bridgewater, Cyrusem Chestnutem…
• V roce 2011 vydal u prestižního labelu Concord sólový albový debut State Of Art.
• Coby člen Unity Bandu Pata Methenyho je držitelem Grammy za eponymní album z roku 2012.
V Brně už jste hrál spolu s Pat Metheny’s Unity Bandem. V Bobycentru, kde bylo tehdy pekelné vedro, ale i muzika zněla, promiňte povrchní příměr, patřičně žhavě…
Ano, to vystoupení si vybavuji. Vágně. Ale velmi dobře si pamatuji horko v sále. Šlo o jeden z mých prvních koncertů s Unity Bandem. Zrovna jsme zahajovali první turné a čekalo nás více než tři sta společně strávených večerů! Od té doby jsme prošli hodně dlouhou cestu a bude mi ctí a potěšením vrátit se do Česka s vlastní kapelou.
Co pro vás vlastně znamenala nabídka od Pata Methenyho? Splněný sen, nebo nečekanou a využitou šanci?
Hraní s Patem představovalo zkušenost, jaká změní člověku život. Od teenagerských let jsem byl Patův fanoušek, opravdu šlo o splněný sen. Je velmi inspirující pohybovat se v jeho okolí a pozorovat tvůrčí proces. Pat má neuvěřitelnou pracovní morálku. Skutečně dává do muziky sto deset procent. V muzice nevidí žádné hranice. Jeho samozřejmá ochota koncepčně riskovat a udělat cokoliv, co tvorbu posune dopředu, mě inspirovala, abych také vždy věřil svojí vizi. A kromě toho, což je vlastně nejdůležitější, je Pat vyrovnaná lidská bytost a velmi příjemný chlapík.
Pro kontrabasistu je zásadní také porozumění s bubeníkem a komunikace s Antoniem Sánchezem v rámci Unity Bandu působila doslova příkladně.
Měl jsem v kariéře úžasné štěstí, že jsem hrál s celou řadou špičkových bubeníků, včetně Antonia. Pracovat s ním je prostě radost. Díky jeho timingu, čirosti, citlivosti a tvořivosti jsem měl jako basista velmi snadný džob. Antonio vždy přesně chápe, co muzika potřebuje. Když posloucháte, jak hraje, můžete si všimnout, jak bedlivě dává pozor na všechno, co se ve skladbě děje. Nejlepší bubeníci jsou vždy komplexní muzikanti. Nechápou jenom rytmus, ale i harmonii a melodii. Vím to díky možnosti zahrát si s velikány jako Jamire Williams, Justin Brown, Obed Calvaire, Marcus Gilmore, Terreon Gully a samozřejmě také s Johnem Davisem, bubeníkem mojí vlastní kapely.
Máte spoustu zkušeností s hvězdnými kapelníky jako Herbie Hancock, Wynton Marsalis nebo George Benson. Měla na vás některá ze spoluprací opravdu zásadní vliv?
Vždy šlo o mimořádně zajímavou zkušenost. Z různých důvodů. Všichni byli moji hrdinové a cítím ohromný respekt a obdiv ke každému z těchto mistrů. Každý z nich má odlišné cesty jak vytvářet úžasnou hudbu a já se naučil něco pro mě cenného z každé spolupráce. Ale pokud bych měl jmenovat, co měli všichni společného, tak je to opravdu tvrdá práce a až extrémně dobrý přehled o muzice.
Byl jste z hraní s živoucími legendami někdy nervózní, nebo jste si ho užíval jako ocenění svých schopností, zábavu?
Samozřejmě jsem byl vždycky nejprve trochu nervózní, ale většina z těch „legend“ jsou úplně normální chlápci, v jejichž přítomnosti se cítíte příjemně a pohodlně. A když už se cítíte příjemně a pohodlně, nic vám nebrání si spolupráci užít jako ohromnou legraci!
Poměrně dlouho jste vystupoval a nahrával s Jackym Terrassonem. Jste, třeba díky němu, v kontaktu s evropskou scénou?
Ano, s Jackym jsme do Evropy jezdili často a trávili dost času v Paříži, takže jsem se postupně s tamní scénou seznámil docela důvěrně. Stejně jako s děním v dalších evropských městech. Evropská scéna je opravdu pestrá, různorodá, potkal jsem spoustu mimořádně talentovaných muzikantů.
Název vaší kapely Sound Effect zní jako určitý popis, ale v tom, co hrajete, jde samozřejmě o hudbu, navíc v zásadní míře akustickou, nikoliv o „zvukové efekty“. Proč jste zvolil zrovna tohle jméno?
Vybral jsem název Sound Effect, protože jsem vždy usiloval, aby moje hudba měla „efekt“ na lidi. Domnívám se, že hudba je nejsilnější síla ve vesmíru a je schopna posouvat kulturní hranice a skutečně mluvit k esenci toho, čím jako lidské bytosti jsme. Věřím, že právě to je důvodem, proč úplně každý může na nějaké úrovni prociťovat hudbu. Chci, aby muzika mojí kapely propojovala lidi s něčím hlubším, aby je prostřednictvím zvuku brala na emocionální cestu.
Můžete představit spoluhráče, se kterými přijedete do Brna a do Prahy?
Saxofonista Marcus Strickland (též Roy Haynes, Dave Douglas nebo Lonnie Plaxico, pozn. aut.), pianista Christian Sands (též člen Christian McBride Trio), kytarista Matt Stevens (Christian Scott, Sean Jones, Jacky Terrasson) a bubeník John Davis (Cassandra Wilson, Chris Potter) jsou pro mě jako bratři. V posledních letech jsme spolu strávili hodně času a vybudovali nejen muzikantské, ale i osobní vazby. Jsme propojeni jako lidské bytosti a myslím, že se to nějak propisuje i do chemie kapely. Ve skupině vzniklo určité společné porozumění, kdy společné záležitosti, hudba, jsou vždy větší než naše individuální dovednosti. I když každý ze skupiny je velmi zručným hráčem na svůj nástroj, všichni jsou schopni přizpůsobit se celkovému záměru. Není divu, že věřím na něco duchovního, na nějakou společnou schopnost, která nám pomáhá dosáhnout prostřednictvím hudby vyšší úrovně lidské existence.
Váš sólový debut State Of Art působí mimořádně pestře. Obsahuje vlastní kompozice i neobvyklé adaptace včetně skladby Michaela Jacksona, průniky jazzu s řadou dalších žánrů a dokonce i aranžmá pro smyčcové kvarteto. Co chystaná druhá deska?
Nová deska vyjde v dubnu, přesněji 7. dubna v Evropě a 21. dubna ve Spojených státech. Jmenuje se Coming Of Age a hraje na ní kompletní kapela Sound Effect a několik hostů, soulová zpěvačka Goapele, vibrafonista Stefon Harris, trumpetista Christian Scott a zpěvák a rapper W. Ellington Felton.
Prozradíte další nabídky na spolupráci?
Primárně se v nejbližší budoucnosti chci věnovat turné s vlastní kapelou a propagaci alba. Jsem vzrušený možností předvést lidem svoji vlastní novou muziku. Ale mám v hlavě i několik vedlejších projektů a hrát jako sideman pro mě bylo zatím vždy přínosné a zábavné, takže určitě plánuji přijmout nějakou nabídku. Ale zatím nenastal správný čas.