Americký label Cuneiform Records oslavil v roce 2014 třicet let své existence. A to především opět mravenčí prací, tvorbou nových webových stránek a jen pár koncerty. Nicméně loňská kolekce stála opravdu za to a opět přinesla poměrně široký záběr, kde nechyběly archivy ani nejnovější výboje. Celá řada titulů byla také vybrána do širšího výběru na ocenění Grammy.
ROCK IN OPPOSITION IS NOT DEAD
Belgická kapela Present vznikla v květnu roku 1979, kdy kytarista Roger Trigaux opustil soubor Univers Zero a rozhodl se založit vlastní skupinu, která se původně měla věnovat čistě studiové práci. Někdy se uvádí, že důvodem odchodu bylo, že se nechtěl dělit o vedení s druhým protagonistou UZ, bubeníkem Danielem Denisem, ale byl to právě Denis, který mu Present pomohl postavit na nohy. Z dřevních dob UZ si Trigaux přizval baskytaristu Christiana Geneta a jedinou skutečně novou akvizicí byl klávesista s jazzovým i klasickým backgroundem Alain Rochette. V téhle sestavě natočili album Triskaidekaphobie, které sice vyšlo v roce 1980 na francouzském labelu Atem, ale do širšího povědomí se dostalo až o devět let později, kdy vyšlo společně s druhým opusem Le Poison Qui Rend Fou právě díky Cuneiform Records. Teď se prostřednictvím této firmy objevila jeho třetí inkarnace, na níž jsou jako bonusy z bruselského koncertu z roku 1981 a to konkrétně skladby Dense a Vous Le Saurez En Temps Voulu, které byly napsány původně pro Univers Zero a vyšly také na jejich deskách Ceux du Dehors a Heresie. Tady jsou zaranžovány pro redukovanou sestavu a mají tak údernější a rockovější háv. Nového vydání se dočkala i dvojka Le Poison Quie Rend Fou, která byla sice nahrána na začátku roku 1983, ale měla poněkud pohnutý osud a málem zmizela v propadlišti dějin, pokud by se nedostala do rukou šéfa Cuneiform Steva Feigenbauma, který projevil zájem o její vydání, i když Present v té době už prakticky neexistovali a Trigaux své hudební aktivity vzdal, prodal nástroje a aparaturu a uzavřel se do své alkoholické samoty a zprvu na Feigenbaumovu výzvu odmítl reagovat a nechal se přesvědčit až po nějaké době. Album tak spatřilo světlo světa poprvé až v roce 1985. Jeho třetí inkarnace je doplněna o koncertní disk z vystoupení v Livry-Gargan z ledna 1982, kde Present hráli i jednu z nejstarších skladeb Univers Zero z pera Rogera Trigauxe Chaos Hermetique z roku 1975, která se na stříbrném kotouči jinak objevila až coby bonus na reedici alba Heresie v roce 2010. Oba archivní počiny jsou doplněny dobovou fotodokumentací a především velice podrobnou historií nelehkých začátků kapely, která v posledních letech zažívá svou renesanci a přijala roli nových věrozvěstů dnes již spíše žánru než hnutí Rock In Opposition, k čemuž dozajista přispěl i fakt, že stála v roce 2007 u zrodu stejnojmenného festivalu ve francouzském Carmaux, který od té doby neustále vzkvétá a expanduje do světa, v roce 2014 se jeho obdoba konala – pochopitelně za účasti Present – také v Japonsku. Na RIO Japan nechyběla ani švédská dvojice Mats Öberg a Morgan Ägren, která ani na své novince (schack tati) nezapře někdejší juvenilní fascinaci Frankem Zappou a smysl pro absurdní humor. Skutečně pozoruhodná kolekce dvanácti zcela rozdílných skladeb, kde hned úvodní skladba Rubber Sky má ukazovat, jak by to vypadalo, kdyby Terry Riley hrál eurodisco, Mr. Picand je zase malátný ambientní jazz a Rappel typická zappovská bláznivinka. Zkrátka progrock si tu podává ruku s technem i etnickými prvky, pompézní sound s dětinskými rytmy a popěvky, najdeme tu stopově magmovskou atmosféru, minimalistický dance a vlastně všechno tu souvisí se vším.
JAZZOVÁ GRAMMÁŽ
Na odkaz Franka Zappy navazuje přímočařeji už dvě dekády i Ed Palermo a jeho Big Band, který slavil velké úspěchy se Zappovými cover- verzemi na Cuneiform Records vydaných opusech Take Your Clothes Off When You Dance (2006) a Eddy Loves Frank (2009). Na 2CD Oh No! Not Jazz! jsou tentokrát skutečné perly jedna vedle druhé. První disk otvírá Inca Roads s hostujícím zpěvákem Napoleonem Murphym Brockem, která si nominaci na nejlepší instrumentálně- vokální aranžmá rozhodně zaslouží se vším všudy. Poněkud volněji nakládá Palermo s materiálem z alba Uncle Meat v The Uncle Meat Variations a The Dog Breath Variations (nominace na nejlepší instrumentální aranžmá) a třešničkou na dortu je barově pojatá America Drinks And Goes Home se sinatrovským zpěvem Mikea Jamese. Palermo pojímá Zappu po svém, jazzověji, ale s naprostým pochopením podstaty, nadhledem a typickým smyslem pro humor. Je schopen pro ně ušít vskutku neotřelý melodický a harmonický design a přetavit je do nových dimenzí. Druhý disk obsahuje Palermovy vlastní kompozice, které mají perfektně swingující atmosféru. Zvláštní pozornost si zaslouží dokonale proaranžovaná skladba Why Is the Doctor Barking? (nominace na nejlepší instrumentální kompozici), kde si Palermo pohrává se změnami rytmu v zappovském stylu. Většina ostatních kousků má lyričtější charakter, ale i patřičný náboj a náladotvornost. Skvostem je tajemná A Catastrophe (Is Just Around the Corner) a úchvatné nostalgické retro představuje Good Night Everybody! God Love Ya! s recitativem Mikea Jamese. A skvělým vtípkem je pak závěrečný cover She’s So Heavy z pera dvojice Lennon-McCartney.
The Microscopic Septet začínal svou kariéru v osmdesátých letech minulého století a pak se po čtrnáctileté přestávce znovuzrodil v roce 2006, ale jejich hudba má kořeny v dávné minulosti a přes svou svěžest je to opravdu retro non plus ultra. Jejich na jazzové album roku navržená novinka Manhattan Moonrise je věnována nočnímu životu jejich milovaného New Yorku. Skutečně evokuje atmosféru nějakého zapadlého klubu, kde se zastavil čas a v příšeří hraje do ranních hodin banda obstarožních, ale vynikajících a citlivých muzikantů. Pozornost si získala zejména (na nejlepší instrumentální skladbu navržená) Star Turn, opravdu moody melodie z pera pianisty Joela Forrestera, která vybízí k pohupování se do rytmu.
Britské kvinteto Led Bib oslavilo v roce 2014 desetiletí své existence studiovkou The People In Your Neighbourhood a živákem The Good Egg, který vyšel v omezeném nákladu na LP. Na obou najdeme monumentální valivou kompozici Giant Bean s patřičně expresivním patosem a téměř rockovým drivem, která jasně dokumentuje skladatelský um šéfa souboru, bubeníka Marka Holuba. Ten dal ovšem tentokrát větší prostor i svým spoluhráčům. Basista Liran Donin si tu vystřihl zádumčivou skladbu Angry Water (Lost To Sea) s mohutně gradujícím závěrem a dunivý plíživý majstrštyk Orphan Elephants. Rozverně rozevlátou kompozicí This Roofus zabodoval i saxofonista Pete Grogan. Studiové album bylo oceněno také za dokonalý zvuk, který perfektně vykresluje jednotlivé nástroje. Tak, že by jazzové instrumentální album roku? Živák dokumentuje nasazení hráčů a jejich schopnost v daných skladbách nacházet adekvátní prostor pro hravé improvizace.
Soubor Ideal Bread vznikl v roce 2007 a dal si do vínku dvě pravidla. Za prvé: bude to kapela v tradičním slova smyslu, která nebude nikdy měnit sestavu. A za druhé: bude vždy výhradně hrát hudbu ikonoklastického saxofonisty a skladatele Stevea Lacyho (1934–2004), který sice v šestnácti začínal v dixielandové kapele, ale v polovině padesátých let začal spolupracovat s Cecilem Taylorem, díky čemuž si osvojil experimentování a je považován za jednoho z průkopníků avantgardního jazzu. Ideal Bread je čtveřice muzikantů, kteří mají kromobyčejné schopnosti improvizovat a to se pochopitelně odráží i na jejich interpretaci Lacyho skladeb, které skvěle rearanžuje saxofonista Josh Sinton (tentokrát si vysloužil nominaci za aranžmá skladby Crops). Některé skladby znějí konvenčněji, jindy si vše krásně fragmentárně rozporcují a rozloží daná dílka na prvočástice a znovu je dají dohromady. Kornetista Kirk Knuffke byl nominován v kategorii improvizované jazzové sólo ve skladbě Paris Rip-off, basista Adam Hopkins umí skvěle vypíchnout každý tón a bubeník Tomas Fujiwara svou soupravu rozechvívá vskutku neidiomaticky. Jejich zatím třetí opus, 2CD Beating the Teens, je patřičně zemitý a pestrobarevný, plný hráčských finesů, tahu na bránu i zkoumání neortodoxních postupů.
Bubeník Tomas Fujiwara je také jedním z pilířů zbrusu nového supertria Thumbscrew, které za rok 2014 získalo také nominaci v kategorii instrumentální jazzové album za svůj eponymní debut. A za improvizované jazzové sólo byla navržena epochální mladá kytaristka Mary Halvorson. Třetím do kolegia je zde kontrabasista Michael Formanek, který již v osmnácti získával ostruhy s Tony Williams Lifetime a později například coby spoluhráč Freddieho Hubbarda či Stana Getze. Role všech zúčastněných jsou zcela rovnocenné, každý je podepsán pod třemi skladbami a všichni se podílejí na pohodové atmosféře až překvapivě vyklidněné hudby, která plyne ve středním tempu a vytváří zvukomalebné obrazce. Jejich jakoby permanentní neokázalé sólování se umně proplétá a vytváří čarovné struktury a zapadá do sebe jako kolečka hodinového strojku. Kytarista Joel Harrison dlouhá léta proklamoval, že vlastně nemá žádné kořeny, protože vyrůstal ve Washingtonu D.C., který nemá pořádnou identitu. Ale na svém nejnovějším opusu se signifikantním názvem Mother Stump tohle své prohlášení patřičně přehodnotil a hned byl nominován v kategoriích americké album a nahrávka s americkými kořeny. Zvláštní pozornosti se dostalo jeho coververzi písně I Love You More Than You’ll Ever Know z pera Ala Koopera, která vyšla v roce 1968 coby první singl kapely Blood, Sweat + Tears. Ale již úvodní tradicionál John the Revelator má zemitě bluesový nádech s jazzrockovými prvky. Nádhernou prosvětlenost mají skladby z dílny Paula Motiana a pochoutkou je i balada Suzanne Leonarda Cohena, kde je cohenovská poetika jasně čitelná i bez charakteristického hlasu. Harrison se tu jako autor prezentuje dvěma skladbami – Refuge je nostalgicky lyrická a Do You Remember Big Mama Thornton naopak syrovější. Lkající kytaru skvěle podporují bicí Jeremyho Clemonse a basa Michaela Batese a zvláštní vzdušný esprit dotváří Fender Rhodes piano a Hammondky Glenna Patschy.
Zvláštní kapitolou jsou pak alba Richarda Pinhase Welcome Into Void (s Tatsuyou Yoshidou) a Tikkun (s Orenem Ambarchim), těm se ale budeme věnovat v jeho rozsáhlém profilu někdy příště.