„Není moc času, za chvíli rodiče své děti poznají jen díky testům DNA,“ tvrdí ukrajinská zpěvačka Marichka a kanadský producent Dan Rosenberg, autoři hudebního mezinárodního projektu Daughters of Donbas, zacíleného na ruské krádeže ukrajinských dětí.
Válečnou realitu nemá nikdo rád a teď, když se na nás dennodenně valí, přestáváme mít kapacitu ji v sobě navíc zpracovat a v případě něčeho tak otřesného a nelidského, jako jsou násilné systematické únosy dětí, což lze bez debat považovat za válečnou zbraň, i chápat. Co to musí být za člověka, který nařídí krást malé děti a v převýchovných táborech jim vymýt mozek do té míry, že v něm nezbyde jediná vzpomínka na rodiče, a po pár letech je proti nim pošle bojovat? Na Donbasu se přitom bavíme o desítkách tisících dětí, ne-li víc. Copak někdo normální ukradne kojence? Soudní tribunál v Haagu na Putina za tohle zvěrstvo vydal mezinárodní zatykač a co myslíte, že udělal? Loni spustil online katalog, kde si Rusové mohou vybírat malé děti podle barvy očí.
Toto je váš třetí projekt zabývající se válečnou krutostí. Musím se vás proto, Dane, zeptat, co vás vede k tomu, abyste tahle zvěrstva zviditelňoval a připomínal?
Čtení o porušování lidských práv a válečných hrůzách ve mně nejprve vzbuzuje bezmoc, vzápětí ale potřebu reagovat a vzhledem k naléhavosti tohoto konkrétního válečného zločinu hlavně vyzývat k akci na záchranu ukradených dětí. Ty jsou ve válce nejzranitelnější a stávají se oběťmi nejstrašnějších krutostí. Věděl jsem, že každý den je drahý, protože nejmladší děti jsou nejvíc náchylné pro vymývání mozků, a nemusí trvat dlouho, a na svoje rodiče zapomenou a jediným způsobem, jak je s nimi spojit, bude možná test DNA. Představte si, že tříleté děcko unesené v roce 2022 strávilo v Rusku vlastně většinu života a zároveň přicházelo o identitu. Jaké asi může být dnes?
Všechny vaše projekty jsou spojeny s výjimečnými hudebníky. Proto jste pozval Marichku, aby se k projektu připojila? A jaká byla její první reakce?
Nikdy nezapomenu na den, když jsme se v říjnu 2024 potkali. Povídá: „Jaké jsi měl léto, Dane?“ A já jí vyprávěl, jak jsme za projekt Silent Tears získali vysokou hudební cenu a během evropského turné jsme hráli také v polském městě Dubrowě, kde se za druhé světové války odehrál příběh Molly Applebaum, a místní učitelka mě dokonce vzala k domu, kde stále žila nejmladší dcera rodiny, která ji v něm schovávala. Pro mě velmi silný zážitek. No pak jsem se zeptal Marichky, jestli v Kanadě prožila také zajímavé léto, a ona, jako by to bylo něco normálního, odpověděla: „Pracovala jsem celou dobu jako válečná zpravodajka na frontě v Donbasu a sledovala krádeže dětí.“ Úplně jsem ztuhnul a za chvíli se jí ptám: „Takže máš určitě spoustu příběhů?“ Ani nemusela odpovídat. Asi takhle vznikla idea Songs of Stolen Children. Následně jsme měli štěstí, že se k nám připojilo jedno z postižených dětí, neuvěřitelně statečná zpěvačka a flétnistka Lisa. V šestnácti letech ji Rusové násilně odvlekli z Mariupolu, ale nakonec se jí podařilo utéct. Dnes se na koncertech s lidmi dělí o své trauma s cílem, aby se všechny děti mohly vrátit ke svým rodičům.
Jaký příběh vás zasáhl nejvíc?
Všechny a během koncertu se téměř vždycky rozpláču, protože
