Slovenská spisovatelka Denisa Fulmeková napsala řadu románů, ovšem z nich vyčnívá zvláště její kniha Konvália, vydaná nyní česky (přeložil Lubomír Machala, vydalo nakladatelství Akropolis). Popisuje nepravděpodobný milostný vztah básníka Rudolfa Dilonga s postavením oficiálního autora Slovenského štátu – a jeho židovské přítelkyně Valérie Reiszové, též básnířky. Dilong ji a jejich dceru pravděpodobně zachránil před deportací. Byli to prarodiče autorky Konválie, což se ovšem dozvěděla až se zpožděním. Dilong na konci války emigroval a byl vymazán ze slovenské literatury, ale s Valérií zůstal v písemném kontaktu. Valérie se provdala a Denisa Fulmeková pokládala jejího manžela Jozefa Krivdu za svého dědečka. Vztah babičky a Rudolfa Dilonga tak objevovala zpětně, i pro sebe samu. Tento zdánlivě romantický námět podala střízlivou formou literární reportáže.
Rudolfa Dilonga mohou čeští čtenáři znát ze Seifertových Všech krás světa, ovšem ve vydání z roku 1985 nebyl uveden jménem: „Zato si k nám přisedl jeden mladý slovenský kněz a básník. Byl to kněz řádový, byl františkán. A básník to byl surrealistický. Jak to všechno dal dohromady, nevím. Na sjezd (první sjezd slovenských spisovatelů v roce 1936) přijel na motocyklu. Byl tak samozřejmý, že to překvapovalo. Ale zapadl dobře. Básník Emil Boleslav Lukáč se nám trochu vysmíval, že jsme se dali očarovat jeho mnišskou kápí, a dokládal, že bychom byli získaní i kominíkem, kdyby ho někdo přivedl. Ale neměl pravdu. Byl to živý, temperamentní muž upřímné sdílnosti, plný nápadů a vtipů. Jeho oči nedaly pokoj žádné dívčí tváři, která se tam mihla. A se mnou se srdečně sblížil. K ránu vstal od stolu a před vchodem si zapálil cigaretu, vyhrnul si sutanu a skočil na motorku. Jel do nedalekého kostela sloužit mši. Byl jsem na jeho pozvání i v kostele. Se vší františkánskou pokorou klečel u oltáře a ústy, která ještě před chvílí zpívala milostné slovenské písničky, vzýval Hospodina a mši ve vší vážnosti odsloužil. … Už jsem se s ním nikdy nesetkal. Zmizel či jak v Americe říkají, spadl do díry v ementálském sýru.“
Proč jste zvolila formu literární reportáže či dokumentu a nenapsala románový, vyfabulovaný příběh?
Bála jsem se, abych nebyla moc melodramatická. Přesto nebylo snadné vyhnout se sentimentu, protože jsem nedokázala zůstat citově odtažitá. Představte si, že poprvé v životě čtete dopisy, které váš biologický dědeček, katolický kněz a básník, psal vaší babičce, tehdy padesátileté, a velmi poeticky se v nich snažil rozjitřit její pocity. Jistá strohost vlastního textu mi umožnila udržet si odstup a nesoudit.
Jak těžké bylo rozhodnout se, zda budete v knize sama vystupovat?
Mně se spíš zdá, že jsem si to svou přítomností v textu trochu usnadnila. A pak – spisovatelé by měli mít odvahu otevřít čtenářům své třinácté komnaty, také se o to opakovaně pokouším. Když jsem rekonstruovala příběh svých prarodičů, občas jsem cítila nejistotu, bezradnost, překvapení či údiv – zdá se mi, že i to je vlastně jeho součástí.
O jaké třinácté komnaty šlo?
No, otevřela jsem některá témata, která jsou pro mě velmi osobní, ale zároveň jsem je potřebovala vynést na světlo. Někdy jsem zvolila formu fiktivního románu (například Dvě čárky naděje jsou o ženě, která přijde o nenarozené dítě, v románu Čekárna se zabývám tématem asistované reprodukce), jindy jsem zvolila formu osobních zápisků. Tak například v románu Mateřská jsem popsala období poporodní deprese. Ve své poslední knize Úzkost jsem se zaměřila na strach z vlastního stárnutí a provázený starostí o nemohoucí rodiče. Ale nejde jen o témata, stačí nějaká postava, nějaká situace, a ten, kdo píše, o sobě prostě řekne víc, než si myslí.
Jaká byla pozice básníka a vašeho dědečka Rudolfa Dilonga ve slovenské literatuře před sametovou revolucí a jaká je teď?
Za Rudolfem Dilongem se s jeho poválečnou emigrací zavřely vody. Jako by ani neexistoval. Maminka mi v dětství říkávala „byl to slavný básník“. Ale my jsme ve škole recitovali angažovanou poezii básníků socialismu. Kromě zmínky v Seifertově knize Všecky krásy světa jsem o Dilongovi našla ještě dvě nebo tři věty ve Slovenských pohľadoch z konce šedesátých let. Po revoluci v roce 1989 se do literatury začalo vracet několik jmen a Dilong byl mezi nimi. V roce 1990 jsem o něm napsala dlouhý článek do Literárního týdeníku, v němž jsem citovala z jeho memoárového rukopisu Mládí v očistci, který měla moje babička dlouhá léta uložený v sekretáři. (Rukopis později vyšel knižně díky mým rodičům.) Měla jsem tehdy pocit, že objevuji novou pevninu. Možná bylo načase prozkoumat život a dílo Rudolfa Dilonga hlouběji, ale v té době si ho přivlastnili nacionalisticky orientovaní literáti, představitelé proudu, který mi nikdy nebyl blízký. Proto jsem od dilongovského tématu poodstoupila a vrátila se k němu až při psaní Konválie. A pokud se ptáte na současnost, názory na Dilonga se různí od nekritického obdivu až po pochopitelné odsouzení, protože některé jeho práce jsou napsány v duchu Slovenského štátu a vyzdvihují slovenské gardisty.
Co byl spouštěcí moment pro rozhodnutí napsat vaši knihu?
Zásadním momentem byla pravděpodobně smrt Jozefa Krivdy, manžela mé babičky Valérie, kterého jsem pokládala za svého dědečka. Přestože se dožil vysokého věku, jeho odchod mě zasáhl. V jeho prázdném domě jsem se smutně zabořila do křesla v obývacím pokoji, kde se celá rodina scházela u nedělní kávy, a myslela na pomíjivost lidského života. A na pomíjivost příběhů. Mnohokrát předtím, ještě za života dědy Krivdy, mě mnozí lidé nabádali, abych „to napsala“. Rozhodnutí napsat Konválii přišlo takříkajíc samo od sebe, až když třetí hrdina milostného příběhu židovské dívky a františkánského básníka zemřel. Zemřel někdo, kdo se ničím neproslavil a žil obyčejný život, což však nijak nesnižuje jeho lidské kvality.
Jak vnímáte Jozefa Krivdu a Rudolfa Dilonga? Jsou to vlastně oba vaši dědečci…? Měli něco společného (kromě lásky k jedné ženě) nebo se lišili?
Jozefa Krivdu jsem znala od útlého dětství a vnímala jsem ho prostě jako svého dědečka. S Rudolfem Dilongem mám sice společné geny, ale jako dvouleté dítě jsem s ním strávila jen pár dní. Tehdy přijel do Vídně a má babička i já jsme se s ním setkaly. Pro babičku to bylo poslední setkání s Dilongem – odvážil se i do Bratislavy, ale vyslýchala ho tam Státní bezpečnost, odjel a zbytek života strávil v americké emigraci. Mohla jsem ho poznat až později prostřednictvím jeho textů. V nich jsem našla docela dost společných povahových rysů – zejména z doby, kdy se v emigraci trápil. A jestli se lišili? Podle mého názoru se lišili celkem výrazně, i když Valérie by možná ráda do svého raného vztahu s Jozefem Krivdou promítla něco ze vztahu s Dilongem. Odhaduji to podle tří dopisů, které Jozefovi poslala před jejich sňatkem.
Kromě dochované rodinné korespondence jste pátrala v archivech. Co jste v nich objevila?
První a pravděpodobně nejdůležitější dokument našli mí rodiče v archivu někdy kolem roku 2000. Tehdy matka potřebovala dokumentaci k nějaké úřední záležitosti a najednou se vynořil seznam s jejím jménem, ze kterého běhal mráz po zádech. Byl to soupis Židů určených k deportaci z října 1942, kde se objevilo i jméno Valérie Reiszové a její tehdy teprve šestiměsíční dcery (tedy mé matky) Dagmar. Rodiče si bohužel kopii tohoto dokumentu nepořídili a mně se ho později nepodařilo najít. Při psaní Konválie jsem ale v malackém archivu a také ve Slovenském národním archivu našla různé zmínky o rodině Reiszových, zdánlivě bezvýznamné, ale dokreslující podrobnosti. S Rudolfem Dilongem to bylo jednodušší, protože jsem o něm a o době, v níž žil, našla řadu informací v knihách jeho literárních současníků. A jedinečné jsou samozřejmě všechny fotografie a korespondence z rodinného archivu. Ten jsem zatím plně neprozkoumala, protože jsem nahlédla jen do toho, co mi zpřístupnila matka.
Promítla se historická témata do vaší další románové tvorby?
Upřímně – nikdy jsem neplánovala psát historické romány, ale nakonec jsem napsala rovnou dva. Když jsem dokončovala rukopis Konválie, požádala jsem o konzultaci slovenského historika Ivana Kamence. Dal mi tip, abych v archivu prozkoumala jeden zajímavý pramen z válečného Slovenska; skrývá se v něm prý spousta literární inspirace. Měla jsem tak možnost nahlédnout do stovek osudů zachycených v žádostech židovských občanů, v nichž prosili, aby mohli nadále pracovat, aby jejich děti mohly studovat nebo aby se mohli provdat za osobu tzv. árijského původu. Tyto žádosti doprovázely různé posudky úřadů, profesních sdružení, nepřátelé žadatelů zase posílali udání. Z úředních razítek je zřejmé, jak dopadla většina těch, kteří usilovali o alespoň trochu důstojný život v rámci Slovenského štátu za války. Bylo to pro mě děsivé čtení a nakonec jsem si z asi sedmdesáti příběhů s románovým potenciálem vybrala ke zpracování osud malackého advokáta „doktora Mráze“. Vznikl stejnojmenný román. Hodně jsem také pracovala s dobovým tiskem a musím říci, že mě úplně pohltil. Pak jsem se ještě jednou ponořila do historie, když jsem se rozhodla zrekonstruovat proces s údajnou čarodějnicí Agátou Borlobášovou, která byla v roce 1602 upálena na hranici u bratislavské Michalské brány. Výsledkem byl román Agáta.
S knihou Konválie často vystupujete, jak ty besedy probíhají?
Otázky se samozřejmě většinou opakují, ale na každé přednášce se stane něco jedinečného. V Hlohovci se beseda konala v bývalém refektáři františkánského kláštera, kde kdysi působil Rudolf Dilong. Po desítkách let jsem se tak ocitla v prostoru, kde jistě často sedával můj dědeček. Mnoho lidí přišlo na akci ve společenském oděvu, konverzaci doprovázela recitace a hra na klavír a já se chvílemi skoro styděla, že jsem se neoblékla slavnostněji. Víte, největší odměnou za tu knížku bylo mnoho obohacujících setkání, která mi přinesla. Koneckonců nebýt Konválie, nevznikl by tento literární most mezi Bratislavou a Prahou.