Vždycky, když se světem valí vlna naprosto nečekaného zájmu o hudbu, která by za normálních okolností zůstala jinak v okruhu zasvěcených, nevěřícně zíráte, a i když vás to vlastně těší, protože ta hudba si to zaslouží, hlavou se vám stejně honí pochyby a přemýšlíte o módě pro západní posluchače toužící po exotice. Pokud ale dobře znáte příběh revivalu anatolského psychedelického rocku z 60. let, dokážete jistě oddělit zrno od plev a docela určitě doceníte podmanivě zasněný hlas a umění hry na loutnu bağlama Derye Yıldırım. Hamburskou rodačku tureckého původu doprovází mezinárodní kapela Grup Şimşek, zahrnující britskou bubenici a skladatelku soudobé hudby Gretu Eacott, a přestože zůstávají zakotveni v 70. letech, o nostalgickém revivalu nemůže být ani řeč. Výhradně turecky zpívající Derya neskrývá, jak hodně obdivuje legendární tureckou zpěvačku Seldu Bağcan, a když osamoceně zpívá s loutnou, napadne to i vás, oproti jiným však trvá na autorských skladbách a pospolu s kapelou je noří do sugestivního zvuku, odlišného od zbytku anatolské scény propracovanějším přístupem ke kompozici, synkopickým rytmům a improvizaci. Klasické syntezátorové rejstříky, kytarové riffy, wah wah pedály, hammondky, taneční funky, hadovité melodie, harmonické postupy, pop, jazzová sóla, nálož psychedelie… Nic nechybí, všechno přesto zní JINAK než u jiných. Přesvědčivěji, bez klišé, a jak jen to říct… Svěže. A přitom nepochybujete, že ta hudba není určená pro zábavu, ačkoliv na ni můžete klidně tančit, že v ní o něco jde; jako kdysi lidovým anatolským bardům ashikům a moderním tureckým básníkům, s nimiž Derya sdílí bolest, smutek jitřící ponejvíc mysl generacím tureckých gastarbeiterů, tušících, že se do vlasti už nikdy nevrátí.
DOST neznamená bouchnutí do stolu, ale cosi jako přítele, kamaráda, bratra, sestru a ještě prý mnohem víc. Proto některé texty nechala Derya napsat berlínskou spisovatelkou a queer aktivistkou Duygu Ağal. A čím začít, abyste byli s albem hned doma? Skladbami Gümüş, Darıldım Darıldım a Mola.