Nikoli kvalitou, nýbrž repertoárem alba FROM THIS MOMENT ON (Verve/Universal, 2006, 57:14) možná zamotá Diana Krall svým četným fanouškům trochu hlavu. Na minulé desce The Girl In The Other Room z roku 2004 – nepočítáme tematický úkrok v podobě loňské vánoční kolekce Christmas Songs – totiž daleko překročila škatulku po všech stránkách dokonalé (čti vrchovatě talentované a nápadité, nesporně mimořádně pilné a navíc ještě krásné) interpretky jazzových standardů a zpívala nejen songy autorů, kteří se jazzu jen letmo dotýkají, jako je Joni Mitchell, Tom Waits či Krallové manžel Elvis Costello, ale především skladby svoje vlastní, resp. vzniklé v rodinném tandemu. Nyní tedy Diana Krall přichází s novinkou – a ta je opět plně věnována standardům. Perly z ,klasického amerického songbooku‘, jehož základ je v meziválečném swingovém popu a muzikálu, s tak zvěčnělými popiskami jako Irving Berlin, George Gershwin, Cole Porter či Johnny Mercer, samozřejmě hraje a zpívá bez nejmenšího zaváhání. Je ostatně typem, kterému uvěříte (téměř) všechno a nebýt to příšerné klišé, dalo by se mluvit o příslovečném ,zpívání telefonního seznamu‘. Je to mimo jiné i tím, že nad procítěnou, ale nikoli hysterickou interpretací opět bdí zkušený producent Tommy LiPuma, dlouholetý Krallové spolupracovník. Album má dvě polohy. Jednu typičtěji ,krallovskou‘, s klasickým kvartetním obsazením (klavír, kytara, kontrabas, bicí), druhou šíře pojatou, kde zpěvačku a pianistku doprovází v dobře informovaných kruzích velmi vysoko ceněný kalifornský The Clayton-Hamilton Jazz Orchestra (jehož oba leadři zároveň tvoří rytmiku kvarteta). Hra orchestru je skutečně velmi výrazná, a to nejen v celku, ale i v sólech jednotlivých členů (za zvláštní zmínku stojí zejména saxofonista Terell Stafford). I přes evidentní kvalitu alba je ovšem na místě si položit otázku, proč Diana Krall ustoupila – alespoň protentokrát – od autorské tvorby a opět se vrátila ke standardům, když její ,crossoverové‘ album mělo nejen výrazně kladné kritiky, ale také nebývalý komerční úspěch. Je to možná spíše popovým světem ovlivněná úvaha, že je logický postup začínat převzatými skladbami a posléze se propracovat k vlastním písním. V jazzu a spřízněných žánrech je to ale přece jen trochu jinak a známe příklady velmi slavných a takřka geniálních muzikantů, jejichž dráha se ubírá prakticky úplně opačně (možná v této souvislosti trochu nepatřičným příkladem za všechny budiž pianista Keith Jarrett, jehož přístup ke standardům, které výhradně hraje už pár desítek let, je na hranici absolutní dekonstrukce a de facto nového autorství). Nejpřirozenější možnost, jak se k novému albu Diany Krall postavit, je asi přestat meditovat nad důvodem jeho vzniku a nechat se tou krásnou hudbou jen tak unášet.
