Mají jistě kus pravdy – bluesový mainstream má skutečně neměnná pravidla už desítky let. Sice to nikterak nesnižuje jeho příjemnost, ale to, čím je blues podstatné i pro dnešní scénu, musíme hledat jinde. U hip-blues-hopových avantgardistů typu Chrise Thomase Kinga, 
u africko-bluesových ,míchačů‘ jako je Corey Harris – a pak u naprosto osobitých a s čímkoli jen těžko srovnatelných solitérů, jakým je OTIS TAYLOR, kterého na vlastní oči uvidíme 16. března jako hlavní hvězdu jednodenního festivalu Echo Blues Alive v Šumperku.
Taylor k nám (a do Budapešti – a pak už jinak jen do západní Evropy) přijíždí, aby zpropagoval své poslední album Definition Of A Circle, už čtvrté na respektovaném labelu Telarc (recenzi alba najdete v minulém čísle UNI). Přizval si na ně renomované hosty: Garyho Moorea s kytarou, Charlieho Musselwhitea s foukací harmonikou a vrcholně talentovanou jazzovou Japonku Hiromi Ueharu s pianem. Sound alba se tak mírně proměnil oproti zvyklostem, ty nejpodstatnější taylorovské konstanty ovšem zůstaly: hluboká výpověď, absence klišé, mimořádná hudební i textová působivost, svérázné míchání všemožných stylů.
„Představte si Johna Lee Hookera, kdyby vyrůstal v Apalačských horách, přidejte divokou politickou výpověď Petera Toshe, a začnete se dostávat do obrazu,“ napsali o něm. A jinde zase: „Taylorovy hypnotizující, rytmicky se kroutící písně připomínají Mississippi Hills country blues Juniora Kimbrougha, ale najdete tam také silné momenty psychedelie, jazzu a bluegrassu.“ Ano, Taylor je pro škatulkáře oříšek a pro poetické publicisty, bavící se vymýšlením příměrů, darem z nebes. Nejsnáze to ale vyřešili v Guitar Playeru: „Otis Taylor je pravděpodobně nejvýznamnějším bluesovým umělcem naší doby.“
Otis Mark Taylor se narodil roku 1948 v Chicagu a poté, co byl jeho strýc zastřelen, rodina se přestěhovala do Denveru. Oba rodiče byli velikými hudebními fanoušky: „Byl jsem vychován ve společnosti jazzových hudebníků,“ líčí Taylor. „Můj táta pracoval pro železnici a znal hodně jazzových muzikantů. Byl socialista a opravdový bebopper.“ Matka Sarah byla ženou s liberálními orientacemi a měla zálibu v Ettě James a Patovi Booneovi. Mladý Otis trávil hodně času ve folklorním centru v Denveru, kde si také koupil svůj první nástroj, banjo. A v tomto folklorním centru také poprvé slyšel Mississippi Johna Hurta a country blues. Učil se hrát na kytaru a harmoniku a v patnácti letech založil své první kapely – Butterscotch Fire Department Blues Band a pozdější Otis Taylor Blues Band. Jeho dalším projektem se stal T&O Short Line, které překvapivě vedl s někdejším zpěvákem a kytaristou Tommym Bolinem z Deep Purple.
Po ještě několika dalších pokusech se v roce 1977 Taylor rozhodl dát si od hudby na čas klid. Zařídil si úspěšný podnik jako obchodník se starožitnostmi a začal trénovat amatérský cyklistický tým.
K hudbě se Otis Taylor vrátil v roce 1995. O dva roky později vydal debutové album Blue Eyed Monster (Shoelace Music), které přitáhlo pozornost bluesového světa a znamenalo objev tohoto mimořádně nadaného a tvůrčího zpěváka a skladatele. V roce 1998 vzbudil pozornost albem When Negroes Walked the Earth (Shoelace Music), plným nelítostných textů, drsné instrumentace a stylu, který doslova hýbe vnitřnostmi „ve stylu Johna Lee Hookera“. Kritici a hudební fanoušci si všímali Taylorova talentu jako impulzivního vypravěče a dokonalého multiinstrumentalisty.
Jestliže Taylorovy první dvě nahrávky hudebnímu světu učarovaly, deskou White African (Northern Blues Music) byli v roce 2001 posluchači doslova uchváceni. Jedná se o Taylorovu nejupřímnější osobní výpověď o zkušenostech Afroameričanů. Vylíčil lynčování svého praděda i smrt svého strýce. Jeho texty začaly reflektovat brutalitu odhalovanou v dějinách vztahů mezi rasami a sociální nespravedlnosti. S tímto albem Taylor nastoupil zcela novou tvůrčí cestu. Získal za něj čtyři nominace na W.C. Handy Award (jakási bluesová obdoba cen Grammy, dnes přejmenovaná na Blues Music Award) a vyhrál ocenění pro nejlepší debut nového umělce.
Sotva se album White African objevilo na pultech, Taylor začal psát další písně, které se měly objevit na albu Respect The Dead. Jeho vydání v roce 2002 z něj o rok později udělalo kandidáta na dvě Handyho ceny v kategoriích nejlepší akustický umělec a současné bluesové album. Následující rok dále boural konvence svým novým počinem Truth Is Not Fiction, vydaným tentokrát u renomované vydavatelské společnosti Telarc. Zde se Taylor ubíral vysloveně elektrickou, téměř psychedelickou cestou, a propracoval se ke zvuku, který sám popisuje jako ,trance blues‘ (,tranzové blues‘). Hudební kritici byli opravdu uchváceni, albu se dostalo štědré chvály od nejvýznamnějších médií a časopis Downbeat jej zvolil Bluesovým albem roku.
Velice brzy následovalo Double V, album, které si pro Telarc Taylor sám produkoval a ke spolupráci přizval i dceru Cassii jako vokalistku a baskytaristku. Další vítězství v Downbeatu, ale také chvála Rolling Stoneu a dalších tiskovin, včetně titulu Nejlepšího bluesmana roku 2004 od čtenářů specializovaného časopisu Living Blues, naznačily etablovanou pozici Otise Taylora na bluesové scéně, ale také vypověděly, že doba přeje experimentátorům – mají-li potřebný grunt. A ten Taylorovi přes všechno objevování nových uliček nikdy nechyběl.
Telarc vydal v létě 2005 Below the Fold, Taylorovo sedmé CD. Album je souborem stylisticky rozmanitých písní, které vycházejí z bluesového základu, ale jsou zaplavené apalačskými podtexty i psychedelickým rockem. V podobném duchu se nese i novinka Definition Of A Circle.
Otis Taylor ale není jen autor a interpret. Snad to souvisí s tím, že je, jak praví další žurnalista „možná posledním bluesmanem, kterému ještě o něco jde“, propaguje také blues na školách, které objíždí se svou ženou Carol. V rámci tohoto programu navštěvují základní a střední školy po celé zemi a studentům nabízejí rady, ponaučení a informace o blues. „Vždycky začnu tím, že je požádám, aby napsali, z čeho je jim smutno – strach, zklamání nebo ztráta. Jsou to často jednoduché věty, ale tak skutečné, tak smutné, tak pravdivé, tak čisté.“ Pro Taylora je působení na školách příležitostí, jak se spojit s jinými a pomáhat jim nahlédnout do jejich vlastních tvůrčích myšlenek. Zjišťuje tak, že blues a schopnost sdělovat si jeho formou životní zkušenosti určitě bude pokračovat i s další generací.