V úterý 22. dubna se v čítárně Unijazzu uskuteční poslechová diskotéka složená z písní, v nichž se americký písničkář Bob Dylan postavil za několik obětí rasismu a lidského bezpráví. Nebyl ve své době sám, jeho hlas však zazněl nejhlasitěji. Připomeňme si události, které ho inspirovaly k třem nejpůsobivějším skladbám z této éry.
THE DEATH OF EMMETT TILL
28. srpna 1955 byl v městečku Money, ležícím při ústí mississippské Delty, brutálně zavražděn čtrnáctiletý černošský chlapec Emmett Louis „Bobo“ Till. Jeho smrt se stala jedním z hlavních podnětů pro vznik Amerického hnutí za občanská práva. Dva bílí muži, jež byli z Tillovy vraždy od začátku podezíráni, nakonec unikli trestu, i když se později přiznali. „Dělali mu věci, které se nedají popsat,“ zpívá Dylan v ponuré baladě, kterou (zřejmě pro její přílišnou zakotvenost v čase a prostoru) nikdy nenatočil na žádné album, takže vyšla až počátkem 90. let na raritním trojalbu Bootleg Series.
Otec Emmetta Tilla sloužil za války v Itálii, kde byl obviněn ze znásilnění dvou žen a zabití třetí. V červnu 1945 ho armáda popravila oběšením nedaleko Pisy. Okolnosti otcovy smrti však rodina Tillových zjistila až po Emmettově smrti, když se rozběhl proces s chlapcovými vrahy. Matka Emmetta Tilla žila v Chicagu a nešťastného hocha poslala do Delty k prastrýčkovi na letní prázdniny. Ospalá díra s názvem Money, kde se vše odehrálo, leží pouhých osm kilometrů od Greenwoodu, kde dokonal legendární bluesman Robert Johnson. Jako by se nad celým krajem vznášela hrozivá kletba…
24. srpna se Emmett s dalšími dvěma černošskými kluky vydal pro sladkosti do místního Bryantova hokynářství. V obchodě začal vytahovat z kapes fotografi e svých kamarádů z domova včetně jedné bílé dívky, o které prohlásil, že se s ní schází. Ostatní mu nevěřili, že má bílé děvče, a vyzvali ho, ať to dokáže a promluví na nějakou bílou slečnu. Připomeňme si, že se nacházíme v roce 1955 v Mississippi, jednom z nejvíce rasistických států tehdejší Ameriky. Kontaktovat slovně či pohledem bílé osoby měli černoši přísně zakázáno. Kdo zákaz porušil, mohl být na místě zlynčován.
Když Emmett vycházel z krámu, zavolal údajně na manželku hokynáře Carolyn Bryantovou: „Bye, baby.“ Podle jiných zdrojů na ni prý jen zapískal. Načež se Carolyn vztekle vrhla k svému autu a odjela. V chlapcích by se v tu chvíli krve nedořezal, neboť si pomysleli, že jela pro pistoli a až se vrátí, všechny je postřílí. Proto vzali do zaječích. Když se o Tillově drzém kousku po pár dnech dozvěděl majitel obchodu, čtyřiadvacetiletý Roy Bryant, jenž se v inkriminované době nacházel pracovně v jiném městě, strašně se rozzuřil. Jeho žena situaci ještě vyšponovala tvrzením, že ji Emmett chytl za zápěstí a pozval ji na schůzku. Osud troufalého teenagera byl zpečetěn.
28. srpna o půl jedné v noci přijeli k domu Tillova prastrýce Roy Bryant, jeho nevlastní bratr a další dva neznámí muži, a chudáka Emmetta unesli. Odjeli s ním do opuštěné stodoly na plantáži v sousedním okresu Sunfl ower, kde ho brutálně zbili a nakonec zastřelili. Jeho tělo omotali ostnatým drátem a hodili do řeky Tallahatchie poblíž městečka Glendora. Po krátkém vyšetřování byli vrazi zatčeni, načež připustili, že hocha unesli, tvrdili však, že ho po nějaké době zase pustili. Proces byl fraška, jak trefně zpívá Bob Dylan, a 23. září byli hlavní podezřelí zproštěni viny. Dva měsíce nato se k hrůznému činu vesele přiznali v interview pro magazín Look.
ONLY A PAWN IN THEIR GAME
V případu Emmetta Tilla se neohroženě angažoval Medgar Evers, oblastní tajemník mississippské pobočky Národní asociace pro rozvoj barevných (National Association For The Advancement Of Colored People – NAACP). To ještě netušil, co ho za pár let potká. Bob Dylan se ve své písni (uveřejněné na albu The Times They Are A-Changin’) nezaměřil ani tak na samotného Everse, jako spíš na jeho vraha, jenž byl „jen pěšákem v jejich hře“ – Only A Pawn In Their Game. Chtěl tím naznačit, že za rasisticky motivované vraždy, jež se v kraji začaly množit jako houby po dešti, mohou mnohem větší zvířata než nějaký mizerný sniper. Jeden čas dokonce černošské matky nabádaly své děti: „Nepij vodu z řeky, je v ní něco nekalého.“ Při pátrání po jedné z obětí rasistických šarvátek pak policie skutečně zjistila, že řeka Mississippi je plná mrtvých černých těl.
Roku 1962 Medgar Evers v jednom rozhovoru prohlásil: „Mám jen pár hodin života.“ Dobře si tedy uvědomoval nebezpečí, jakému se svým aktivním odporem vůči rasovým předsudkům vystavuje. Měsíc předtím, než zemřel, v jeho domě vybuchla nálož. On se však ještě více zahloubal do vyšetřování vražd svých kolegů či úplně neznámých lidí, jako byl právě Emmett Till. Za pomoci prezidenta Kennedyho se pral za to, aby učitelé černé pleti nebyli vyhazováni z pozice profesorů vysokých škol. Také tlačil na úřady, aby povolily vstup černošským osobám do veřejných knihoven. Stál u zrodu Rady sdružených organizací (Council Of Federated Organisations – COFO), která si dala za cíl propojit jednotlivá hnutí za občanská práva.
Příznivci Ku-klux-klanu si to s ním vyřídili po americku: muž jménem Byron de la Beckwith si na něj 12. června 1963 počkal před jeho domem v Jacksonu ve státě Mississippi, a když Medgar Evers vystoupil na příjezdové cestě z auta, zbaběle ho střelil do zad. Následovaly vraždy Dr. Luthera Kinga, J. F. Kennedyho, Bobbyho Kennedyho. Atentátníci z Jihu si založili pěknou tradici.
THE LONESOME DEATH OF HATTIE CARROLL
Je zajímavé, že vrahové často mívají honosná jména: Byron de la Beckwith, nebo třeba William Devereux Zantzinger. Ano, ten William Zantzinger, který „zabil nebohou Hattii Carrollovou holí, která letěla přes celý sál“. Stalo se tak 8. února 1962 v 1:40 ráno na plese v hotelu Emerson ve městě Baltimore. Výtěžek z akce mimochodem putoval do fondu Baltimorské ligy pro tělesně postižené děti a dospělé.
Horkokrevný William večírky miloval. Jako syn prominentního washingtonského byznysmana si je mohl dovolit, stejně jako ježdění na koni, hony na lišku a podobně. Na tuto party dorazil už značně opilý, a tak se musel opírat o levnou dřevěnou hůl, s níž chtěl původně vypadat jako Fred Astaire. Sem tam holí šťouchl děvče, které se mu zamlouvalo (přestože byl na plese se svou čtyřiadvacetiletou ženou), jindy s ní udeřil do tácu, až zařinčel. Jednu služku přetáhl přes zadek tak silně, že s pláčem utekla do kuchyně. Když uhodil rozlévače vína, manželka se ho pokusila uklidnit. Poslal ji k zemi přímo uprostřed parketu a začal do ní kopat. Nějaký host se ho snažil zastavit – dostal tedy také ránu.
Poté Zantzinger usoudil, že potřebuje další drink. Čtvrt hodiny před druhou hodinou ranní dovrávoral k baru, kde obsluhovala jedenapadesátiletá černá matka od 11 dětí Hattie Carrollová, a poručil si bourbon a zázvorové pivo. Carrollová odvětila: „Minutku, pane.“ Když mu pak podávala sklenici, vztekle jí ji sebral a rozkřikl se: „Když si objednám pití, chci ho hned, ty černá couro!“ Načež se rozmáchl svou holí a přetáhl s ní nebohou ženu přes záda a – co je horší – přes hlavu. Carrollová, kterou navíc zlobilo srdce, stačila jen zavolat o pomoc, a pak zkolabovala. „Cítím se na smrt nemocná…“ Tak zněla její poslední slova.
Záchranka vzala zraněnou služku do nemocnice, nedalo se však nic dělat. Už se neprobrala a ve čtvrt na deset ráno zemřela. A co milý William? Ještě než ho, dočista opilého, vyvedli z plesového sálu policisté, stačil jednoho z nich napadnout. Noc strávil na stanici a druhý den se vrátil na svobodu s pokutou 600 dolarů a vítězoslavným úsměvem na rtech. Posléze byl poslán na šest měsíců do vězení, ale do Vánoc byl zase doma. Bob Dylan o něm složil sugestivní písničku, v níž krok po kroku stroze popsal jeho odporný skutek, a tato pozoruhodná skladba se objevila rovněž na albu The Times they Are A-Changin’.
Zantzinger v následujících letech vedl tabákovou farmu a později se přestěhoval z Baltimoru do Waldorfu, kde si ještě v 90. letech minulého století spokojeně žil se svou druhou ženou a třemi dětmi. Chvíli také řídil noční klub a patřil mu obchod se starožitnostmi. Ve státě Maryland, kde strávil celý život, byl oblíbenou postavou a zastával řadu veřejných funkcí. V roce 1991 novináři z deníku Maryland Independent zjistili, že vybírá daně od černošských rodin žijících na pozemcích, které mu už od roku 1986 nepatří. V těchto chatrčích lidé neměli tekoucí vodu, topení ani záchody. Přesto se s jedním z nájemníků začal soudit – a vyhrál. Neradoval se ale dlouho: už za rok byl odsouzen k 18 měsícům vězení a k pokutě 50 000 dolarů. U soudu s vážnou tváří prohlásil: „Nikdy jsem nechtěl nikomu ublížit. Nikdy, nikdy. To není má povaha.“
Foto: archiv