Oluseun Anikulapo Kuti z Nigérie, syn ikony africké hudby a vynálezce afrobeatu Fela Kutiho, dnes vede otcovu legendární kapelu Egypt 80 a tvrdí: „Chci hrát afrobeat pro mou generaci. Už žádné ,vstaňte a bojujte‘ ale ,vstaňte a myslete‘. Moje generace totiž nemyslí a není to naše chyba. Naši tátové to zkurvili a nevychovali nás k tomu, abychom to dali do pořádku. Jak říká Eminem, zřejmě nešlo o naše rodiče.“ Seunem ovládaný Egypt 80, tvořený ze tří čtvrtin veterány z Felových časů, nezní o nic méně drtivě; na koncertech mezi lidmi exploduje jako tunguzský me teor a slyšet ho je na míle daleko. Sedmadvacetiletý Seun pak připomíná tátu: zpívá do půl těla svlečený a vede nehorázné politické řeči, holky dráždí sexy tanečky, mává saxofonem a přestože má daleko k jeho oplzlostem a už vůbec si nebalí obří jointy, v hravosti, drzosti a neodolatelnosti si s ním nezadá. „Na mě jen tak někdo nezapomene. Jsem šílenec jako Fela,“ křičí do publika, kam za chvíli dolétají kusy jeho na cáry roztrhané košile.
Umí si také dupnout: když Egyptu 80 nechtěli dát americké úřady vízum, zavolal do kanceláře Baracka Obamy, ať s tím něco udělá. A budoucí prezident se činil: festival v chicagském Millennium Parku proměnila kapela v taneční apokalypsu. Předloni na veletrhu WOMEX na to měl Seun pouze hodinu, i tak mnohé rozbláznil, že do rána bloudili ulicemi Sevilly. „Zahrajeme vám afrobeat,“ prohodil hned na začátku – a kouzlo se naplnilo.
Ačkoliv afrobeat, někdy také afrofunk, patří mezi nejznámější rytmy světa, v tanečních hodinách vám ho nezahrají. Ještě aby to tak. Představa, že by se partnerce během třicetiminutového, ne zrovna pomalého tance, smyl makeup, nehledě na nebezpečí, že by sebou samým vyčerpáním třískla o podlahu, neláká žádného mladého muže, odhodlaného naučit se tanečním krokům a vybranému chování. Afrobeat totiž není žádná procházka po tanečním parketu, ale sakra nebezpečná divoká jízda.
V 70. letech ho v nigerijském Lagosu ,vymyslel‘ a pojmenoval saxofonista, klávesák, zpěvák a snad nejextravagantnější africký rebel Fela Kuti. Střemhlavě rytmická, bujná fúze highlife, yorubské tradice, jazzu a strhujícího soulfunky vzešlého od Jamese Browna a George Clintona vzbudila okamžitou pozornost po celé Africe. Až třicetičlenný orchestr s burácivou dechovou sekcí, z řetězu utrženými bubeníky, kytaristy, sboristkami a tanečnicemi se v předlouhých skladbách dokázal v instrumentálních pasážích postavených na opakovaných figurách proměnit v pekelné těleso. Publikum pak do běla rozžhavil ostře konfrontačními, neuvěřitelně provokativními texty a proklamacemi Fela. V nejdivočejším období (1969–1978) s bubeníkem Tonym Allenem postavili postupně kapely Koola Lobitos, Niger 70, Afrika 70 a Egypt 80; hrávali často v zahraničí, ale když to šlo, hlavně třikrát to týdne ve Felově lagoském klubu Shrine. Odtud a ze svého domu obehnaného ostnatým drátem a prohlášeným za nezávislou Kalakutskou republiku, kde žil s členy ansámblu a jejich rodinami, vedl kulturní gerilovou válku s vládcem země, generálem Olusegunem Obasanjem.
Když Fela vydal třináctiminutovou skladbu Zombie zesměšňující armádu – silou dopadu na společnost přirovnávaná k Anarchy In The UK od Sex Pistols – zažehl tím pouliční výtržnosti. Amok generálů na sebe nenechal dlouho čekat: tisícovka vojáků vzala 18. února 1977 Kalakutánii útokem; obyvatele zřezala do krve, Felu málem ubili k smrti, jeho matku vyhodili z okna (později na následky zranění zemřela) a z domu, včetně nahrávacího studia zbyla kůlnička na dříví. Jen se Fela vzpamatoval, pustil se znovu do boje a provokací: jediný obřad mu stačil na ženitbu se sedmadvaceti ženami, většinou jeho sboristkami, kterým nařídil říkat Felovy královny, a natočil dvě ostré skladby – Coffin for Head of State a Unknown Soldier. Založil politickou stranu. Stal se z něho nejsledovanější disident; prodělal stovky drsných výslechů, zlámali mu prsty, na mnoho měsíců uvěznili. Ale nedostali ho; freneticky natáčel album za albem, neúnavně koncertoval a smrt si pro něho paradoxně přišla z úplně jiné strany: 2. srpna 1997 zemřel v osmapadesáti letech na následky AIDS. Kondom totiž považoval za součást konspirace. Své Královny dávno předtím propustil se slovy: „Žádný muž nemá právo vlastnit ženskou vagínu.“ Na pohřeb v žalu utopeném Lagosu přišlo na milión lidí.
Fela měl hodně dětí, v úspěšné muzikantské kariéře pokračují pouze dva nevlastní bratři: Lagosem otřískaný Seun (ročník 1962) a o deset let starší, západně vzdělaný, sofistikovanější Femi. Oba s Felou vystupovali odmalička, Femi to ale v šestnáci vzdal; založil si vlastní orchestr Positive Force a nikdy se netajil snahou vymanit se z otcova stínu. Daří se mu, jeho nahrávky mají šťávu a politické ostří, na Seunův Egypt 80 nicméně podle odborníků nemají. Chybí jim ,poezie chudiny‘ a navíc Femi do své hudby zanáší stále víc vlivů poplatných hudebnímu trhu.
Seun, nejmladší Felův syn, je daleko větší brusič. Když Fela zemřel, táhlo mu na patnáct a muzikanti z Egypta 80 očekávali, že tím jejich práce nekončí. Znali se, věřili si, koneckonců hodně toho spolu prožili; považovali ho za syna. Zas tak jednoduché to ale nebylo. „Celá naše početná rodina se sešla a povídá ,k čertu s Egyptem 80, to neufinancujeme. Fela už nežije a koho to bude zajímat‘. Seděl jsem v křesle a zíral. Oni v podstatě řekli největší africké skupině, že už není důležitá, ať odejde. Nemohl jsem tomu uvěřit. Pro tátu byl Egypt 80 to nejdůležitější na světě. Dával mu přednost i před rodinou. Tak jsem vstal a přestože jsem byl nejmladší a u nás to není ve zvyku, oznámil jsem jim, že kapelu povedu a postarám se o ni. Dobře, rodina nato, ale my ti s tím nepomůžeme. A tak všechno zůstalo na mě,“ vzpomíná Seun.
„Dámy a pánové, přivítejte Seuna Kutiho, malého kluka se srdcem velkého muže,“ uváděli brzy na pódium svého mladičkého leadra zasloužilí členové Egypta 80. Neměli to zpočátku lehké: tlak politiků zadupat navždy do země Felovu ideologicky podvratnou hudbu, pochyby mnohých, že to nezvládnou a konečně nástup hip hopu, tlačící velké orchestry do pozadí, připravily Seunovi s Egyptem 80 horké chvilky. Nevzdali to. Legenda pokračovala. Ohledně nahrávek Seun prohlásil: „Skladby svého otce budu hrát do té doby, než budu připravený na ty své.“
První album Many Things (Tot Ou Tard) jim vyšlo vloni a setkalo se s velkým úspěchem. V produkci Martina Messoniera (Khaled, King Sunny Ade, Fela Kuti) a s moderním zvukem funkují hlava nehlava; těží z minulosti, míří do budoucnosti. „Situace v Africe je dnes daleko horší než v dobách mého otce. Bohatší jsou bohatší, lumpové většími lumpy. Lidé by si měli uvědomit, že odpovědnost za ně nikdo nepřevezme. Pokud nebudeme myslet, poteče pořád krev. Naši vůdcové musejí respektovat lidi, musí nastat změna, ne iluze změny,“ říká Seun, šijící do toho hrubým hlasem, přecházejícím občas v rapování. Zpívá o zkaženosti, smutku, znečištění, nemocech kosících současnou Afriku a drastické kriminalitě v Nigérii. „Nejkrásnější kytky vyrůstají na hnoji,“ zhodnotil skladbu Think Afrika kamerunský saxofonista Manu Dibango. V delirickém rytmu, co vás v sekundě polapí, v ní Seun zpívá: „Postavili velkolepé mosty, ale lidi pod nimi musejí pít vodu, do které oni nachcali.“ Afrobeat dostal nového charismatického vůdce. „Fela by z nás měl radost,“ ubezpečuje všechny pamětnický saxofonista Lekan Animasahun alias Showboy.