Představte si, že se plavíte po Karibiku, vaše loď ztroskotá a vy z posledních sil doplavete k blízkému ostrovu. Místní na vás sice koukají jako na zjevení, nikdo vás ale nevyhání a ženským se líbíte. Za desítky let pak po ostrově poletují děti ze smíšených manželství. S barvou kůže někde uprostřed; spíš s tou vaší. A nové etnikum je, zjednodušeně řečeno, na světě. U černých Jorubů z Nigérie to ovšem tak idylicky v sedmnáctém století neprobíhalo, protože jejich loď nebyla výletní nýbrž otrokářská, a to, že doplavali na ostrov Sv. Vincent v Malých Antilách, pro ně znamenalo především vysvobození, jinak by skončili někde na jihoamerických plantážích. I když na druhou stranu, tušit, kdo je na Sv. Vincentu čeká, asi by předčasně nejásali. Původní obyvatele Aravaky, totiž postupně snědli bojovní Karibové z okolních ostrovů, proslulí tvrdým postojem vůči všem nájezdníkům, a ti tehdy postávali na pobřeží s pohledy nijak zvlášť přátelskými. Černí lidé jim ale kupodivu moc nevadili nebo z nich měli respekt, to už je dnes jedno. Sundali z ohňů kotle vařící vody a ukázali jim cestu do hornaté části ostrova. Během sta let se pak Karibové s Afričany v poklidné symbióze promísili a vznikl zcela nový národ s vlastní kulturou a jazykem – černí Karibové, Garifuňané. Zanechali lidožroutství, živili se zemědělstvím a rybolovem a bez problémů mezi sebe přijali francouzské osadníky. Přestali pít rum, osvojili si víno a pomáhali jim nekompromisně odrážet anglické dobyvatele. V roce 1795 ovšem na celé čáře prohráli. Angličané se s nimi moc nemazlili: přes čtyři tisíce obyvatel Sv. Vincenta za tvrdých podmínek, kdy třetina po cestě zemřela, převezli na honduraský ostrov Roatan. Odtud se během devatenáctého století Garifuňané vydali na pevninu, do Hondurasu, Nikaraguy a Guatemaly; nejvíc jich v současnosti žije v Belize, středu bývalé mayské říše. Dohromady se pak počet Garifuňanů, na jejichž komunity narazíte také v New Yorku nebo Los Angeles, dnes odhaduje na necelých dvě stě padesát tisíc. S tím, že jich rok od roku neúprosně ubývá. A s nimi nenávratně mizí rovněž unikátní jazyk a garifunská kultura, nenarušené ani přestupem od původního indiánsko-afrického náboženství ke katolíkům. Stále hlasitěji znějící umíráček pomáhá ztišit OSN: v roce 2001 prohlásilo garifunskou kulturu a jazyk za „mistrovské a nedotknutelné lidské dědictví“. Hudbu si vzal na starost Andy Palacio, nejpopulárnější a nejrespektovanější muzikant v Belize. Dnes sedmačtyřicetiletý zpěvák už několik let na všech stupních usilovně pracuje na zviditelnění a zachování garifunské tradiční hudby, čehož si jsou vědomi organizátoři WOMEXU, kteří mu letos společně s přítelem, bělošským producentem Ivanem Duranem (oba rodiče pocházejí z Katalánska) jednohlasně přiřkli prestižní, každoročně těm nejvýjimečnějším hudebním počinům udělovanou cenu. „WOMEX Awards slouží jako příklad nezměrného úsilí ve world music a kdo víc by si ji letos měl zasloužit než Andy s Ivanem. V kultuře svého národa zanechali nesmazatelnou stopu,“ prohlásil při udílení ředitel Gerald Seligman.
Globální vichřice na malichernosti nemá čas a to, jestli se někde nad propastí za dva prsty drží nějaká lokální kultura, jí až zas tak na srdci neleží. Se ztrátami se počítá. A postupné vymírání nepoužívaných jazyků, jedinečných relikvií historie lidstva a jejich převálcování angličtinou se španělštinou, máme vnímat jako nutné zlo. Alespoň si všichni porozumíme. Plíživá, do detailů vypracovaná unifikace lidstva představuje málem stejné nebezpečí jako kterákoliv genocida. Ve finále to vyjde nastejno jestli vás někdo vyvraždí nebo oblékne do uniforem a přinutí ve společném jazyce brebentit o stejných věcech, ať už žijete na Sahaře nebo v Číně.
Fenomén world music není tedy jen a pouze o hudbě jako takové, už dávno je přece zřejmé, že pod melodiemi a rytmy se ukrývá především tisíciletá historická zkušenost, nepřenosné průvodní jevy a kulturní tradice, základní stavební kameny vývoje lidstva. A i kdyby se vědci, historici nebo etnomuzikologové nakrásně přetrhli, stejně je nikdo neposlouchá. Nebo je to každému v nynějším civilizačním šílenství, kdy se chystáme jezdit na obilí, zatímco jinde umírají lidé hladem úplně šumafuk. S hudbou je to trochu jinak: sebeohroženější národ, pokud nemá svého ambasadora, jde také do kytek nebo k tomu pomalu spěje; ten, který ano, má jakous takous naději, že se o něm někdo doslechne, zželí se mu ho a umožní mu zachránit alespoň ty nejcennější kulturní artefakty. A jak se poslední desetiletí ukazuje, na světovou hudební scénu vstupující reprezentanti malinkých národů dokáží svými úspěchy přinutit majoritní většinu k přehodnocení dosud radikálních postojů. Alan Stivell nezanedbatelně pomohl Bretoncům ke státní vlajce a uzákonění výuky bretonštiny na francouzských školách. Podobný úspěch zaznamenala v Norsku Mari Boine pro Sámijce nebo Oki Kanu z národa Ainů v Japonsku. Svým uměním a snahou upoutali pozornost široké veřejnosti, a kdyby už nic jiného, reflektory namířené na dosud zcela neznámou regionální tradiční hudbu se při takovém zájmu přece jenom zhášejí už s větším mezinárodním humbukem. Je proto směšné považovat po dvaceti letech existence termínu world music (používaný byl už od šedesátých let, ale celosvětově se ujal od roku 1987, kdy se v londýnské hospodě uskutečnila ustavující schůze třinácti producentů, novinářů a rozhlasáků s cílem určit strategii při uvádění exotické hudby na běžný trh) komunitu s ním spojenou – tak ji nazývá Gerald Seligman – za trendovní zoufalství operující s něčím, co už tu dávno bylo a o co, nebýt popového balení, nikdo nestojí. Komunitu world music přitom tvoří ve větší míře nadšenci, často až blázni, obětující finanční prostředky na vydávání alb, zakoupených pár stovkami lidí. Ani ti, kteří by díky world music mohli zbohatnout – např. Nick Gold z labelu World Circuit prodávající miliony nahrávek Buena Vista Social Club – si nepořizují mercedesy, ale pro potěchu a s vědomím nutnosti zachránit je před neodvratnou zkázou, investují dál do objevování hudebních skvostů ukrytých v pralesích a nedostupných krajích a v co největší možné míře vracejí vydělané peníze nazpět – v Africe se za ně staví školy a nahrávací studia. I takhle pracuje Selingmanova komunita odmítající se přitom pouště t do jakéhokoliv nesmyslného boje s globalizačním popem. I ve world music jde o obchod, ne že ne, nic není přece zadarmo, nicméně s daleko odlišněji nastavenými měřítky a cíli. Žádná pomíjivá touha dělat se za každou cenu zajímavým (navzdory posměšným předpovědím o módním výstřelku s brzkým koncem tahle ,akce‘ trvá dvacet let!), ale sebeobětování a tvrdá řehole, která víc než finanční zisk přináší pocit, že ještě ne všechno je na tomhle světě na dvě věci, víte na jaké…
Ivan Duran by se mohl na svém v roce 1995 založeném labelu Stonetree Records věnovat po celém Karibiku a na Belize populárnímu punta rocku (mixu reggae a elektrických kytar s garifuna rytmy povstalém v sedmdesátých letech) a o práci by neměl nouzi. Místo toho se s Andym od roku 2002 věnují záchraně vymírající tradiční garifunské hudby zpívané v původním jazyce. Obdiv získali už projektem vzkříšení dávné minulosti: „Když jsem byl mladý všude kolem se hrála paranda. Dnes na ní všichni zapomněli,“ vzpomíná legenda belizské hudby, skoro osmdesátiletý Paul Nabor, jeden z mnoha veteránů soustředěných na albu Paranda (Stonetree, 2003), v mnohém připomínající kubánský Buena Vista Social Club.
Letošní další zásadní Duranovo album Wátina (Stonetree/Cumbancha, 2007) natočené s Andym Palaciem proniklo do celého světa a beze vší pochybnosti přimělo organizátory WOMEXU podpořit Palaciovo a Duranovo úsilí za obnovu garifunské hudby respektovanou festivalovou cenou.
www.world-music.cz