Jedna z prvních amerických desek, kterou jsem kdysi dávno držel v ruce, se jmenovala Louis Armstrong Plays W.C. Handy. Byla pro mne zjevením. Nikdy dřív jsem taková blues neslyšel a navždy jsem jejich magické kráse propadl: St. Louis Blues, Bea le Street Blues či Yellow Dog Blues. Napadlo mne to nad stránkami nové biografi e z pera historika Davida Robertsona W.C. Handy: The Life and Times of the Man Who Made the Blues (KnopfDoubleday, 2009, 286 stran). W.C. Handy (1873–1958) samozřejmě blues nevynalezl, ale navždy je pro historii zpopularizoval tím, že nápěvy a melodie bluesově založené černé folkové hudby účinně zkombinoval s evropskou písňovou strukturou. Jako mladý a nadaný komponista si umanul stát se černošským protipólem tehdy slavného bílého skladatele populárních pochodů Johna Philipa Sousy. Když se však v roce 1905 usadil v Clarksdale v Mississippi, aby zde komponoval komerční populární hudbu, poprvé uslyšel něco čemu se dnes říká blues z Delty. Uvědomil si krásu této ,primitivní‘ hudby a třebaže, dle jeho názoru, potřebovala tu a tam zásah zkušeného komponisty, ta pravá esence zde byla a on byl přesvědčen, že tento minoritní a regionální žánr má též obrovský prodejní potenciál u širokého publika. Od té chvíle začal interpolovat do svých doposud nepříliš úspěšných skladeb ony magické ,blue tones‘ s cílem přiblížit je sofi stikovanějším posluchačům. S vyvinutým smyslem pro showbyznys se na řadu dalších let přestěhoval do kypícího Memphisu, kde napsal a publikoval své nejslavnější písně jako třeba právě St. Louis Blues (1914), jejíž první nahrávka v podání bílého Al Bernarda nejprve zapadla, aby z ní v roce 1920 Marion Harris udělala celoamerický hit číslo 1. Dnes jenom Amazon.com nabízí ke stažení celkem 1 514 MP3 verzí St. Louis Blues, od interpretů sahajících od Bessie Smith po Boston Pops Orchestra. Ve své knize Robertson spřádá bohatou mozaiku světů, v nichž se Handy pohyboval a jež jej ovlivnily: americký Jih po tzv. Rekonstrukci, žánr minstrelových estrád v celé jejich mezirasové komplexnosti, mystiku mississippské Delty, stejně jako dobový Memphis s rušnou hudební scénou či newyorskou mekku showbyznysu – Tin Pan Alley. Coby testament síly a vlivu, kterých může nabýt ,pouhý‘ song a současně kronika černé hudby v Americe, je životní příběh W.C. Handyho v mnoha směrech příběhem o zrodu velmi svébytného kulturního žánru. Robertson vytvořil hutný a sympatizující portrét člověka se všemi jeho přednostmi i chybami. Handy byl ješitný i zásadový, velkorysý i umíněný. Jeho odkazem je most, kterým jeho hudba spojila dva odlišné světy.
