Někdy se stane, že katalyzátorem muzikantovy kariéry je ta nejneuvěřitelnější kdesi zaslechnutá deska. V případě zpěváka a kytaristy z Bronxu Diona DiMucciho (66), jehož do- -wop a r&r hity jako A Teenager in Love či Runaround Sue z přelomu padesátých a šedesátých let jej, spolu s Frankie Lymonem, postavily do role otců-zakladatelů newyorského stylu ,street corner singing‘, to prý byl Hank Williams a jeho slavná, v jižanském country laděná píseň Honky Tonk Blues. Zaslechl ji jako kluk doma z jedné rozhlasové stanice v Newarku a dle jeho slov jej zcela fascinovala vášeň a upřímnost, s nimiž se Williams do přednesu položil. To, jak se na konci každé věty téměř zakousl do posledního slova a ústy jej jakoby odtrhl. To bylo v roce 1949, ještě celé dva roky předtím, než disk jockey Alan Freed začal razit termín ,rock’n’roll‘. Nyní Dion překvapivě přichází s albem Bronx in Blue (Dimensional Music Recording), velmi střídmě zaranžovanou kolekcí akustických country bluesových standardů, jež snesou srovnání s posledními, na samotnou dřeň emocí obnaženými snímky Johnnyho Cashe, uvedenými na 5CD boxu Cash Unearthed (American, 2003), po zpěvákově smrti vydaném Rickem Rubinem. Dion se zde tiše doprovází na akustickou kytaru a jen občas přidá poklepáním nohy trochu ,perkusí‘, ve snaze navodit pocit, který vzbuzuje country bluesová klasika jako třeba ve Walkin’ Boogie od Johna Lee Hookera. Dion je interpret, jehož tvorba velmi významně ovlivnila podobu celého newyorského rocku. Za svůj stylistický vzor jej považují lidé jako Paul Simon, Lou Reed (viz album New York, 1989), Bruce Springsteen či Billy Joel, a Bob Dylan jej přímo označil za důvod, pro nějž se v roce 1965 rozhodl začít s elektrickou kytarou. Nyní sáhl po žánru, jenž je svým charakterem a kontextem naprosto odlišný od všeho, co kdy dělal a co jej proslavilo. Sám přitom říká, že nezpívá ,černě‘ ani ,bíle‘, ale že zpívá ,Bronx‘. Již dříve se jej prý Bonnie Raitt, Van Morrison či Steven Van Zandt pokoušeli přemluvit k natočení bluesového alba, nikdy se tím nezabýval, dokud jej producent Gottehrer neslyšel vyprávět v National Public Radiu o jeho raných idolech a nenavrhl mu nahrát album pro DMR. Tehdy si prý uvědomil, nakolik byli Hank Williams či Jimmy Reed vlastně součástí jeho nitra, pokud jde o poctivost uměleckého výrazu. „Můžete se naučit jak zazpívat rock’n’roll, ale nevím, jestli se lze naučit zpívat blues. Jde o čistou krásu, můžete v ní vyjádřit cokoli. Myslím, že to na mne muselo spadnout přímo z nebe.“
