Zajímavé byly už koncerty překladatelky a básnířky Evy Mišíkové s kapelou E-Mausy ve druhé polovině desátých let. Třeba ty v rámci akce Nechte zpívat Mišíky, na kterých zazněly i některé skladby, vycházející nyní na albu. Vybavuje se například Pláč. Od té doby se ovšem repertoár od deklamací nad rock’n’rollovými mustry či „undergroundovou“ (uvozovky jsou důležité) improvizací dobral mnohem sevřenějšího, i po hudební stránce konzistentního tvaru. Samozřejmě, stále dobře funguje i polorecitace/polozpěv nad jedním kilem, jako ve skladbě Úsměvy s funkovým groovem v podkladu, nicméně tu v pravý čas přeruší pár chytlavých harmonických obratů či saxofonové sólo hostujícího Mikoláše Chadimy. Aniž by „písničkovější“ forma zastiňovala působivost veršů.
Texty, spolu s osobností interpretky, ale logicky zůstávají tím nejdůležitějším a nosným. Jsou obrazné, mají dar zpřítomňovat a vizualizovat představy. Snadno naskočí na mysl třeba plátno hrdiny písně Vincent (Saint-Rémy): „Hodiny bděli jsme u vlčích máků…“ Nebo z veršů zamrazí, třeba ve skladbě O holi (Ukrajina): „O holi v botách ztěžklých blátem / pastevec kráčí sám a zmaten / pod nebem s vraty dokořán / váhá, zda vejít nepoznán (…) Až z dutin stromů Marie / šeptá: Ach synu, jak ti je?“ Do slok písně Mořská nemoc zase dokonale zapadne temně sugestivní i nadějeplná jediná výpůjčka na albu, citace z básně Dylana Thomase A panství smrti pomine. Ona druhá, ale nikoliv druhořadá role muziky tu je správně. Právě kvůli veršům kapela původně vznikla. Uměním hudebníků je podpořit slovní obsah a nepřekážet interpretce, která hudebnicí v pravém smyslu slova není (což není míněno ani trochu negativně). Ale i muzikanti si přijdou na své, slyš třeba à la hammondková sóla Daniela Patrase. Vstupy dalších hostů, cellisty Olina Nejezchleby či klanu Mišíků včetně dvou duetů s patriarchou Vladimírem (Advent, Z mého města), jsou jen k dobru věci.