Když před osmi lety rozdupal Blues Alive v Šumperku, měl doma jen jednu Grammy za první album The Last Days of Oakland (2016). Dnes už oprašuje tři – další za dvojku Please Don´t Be Dead (2018) a trojku Have You Lost Your Mind Yet (2020). Pak už zřejmě přišlo akademikům z Grammy fádní předávat stejnému muzikantovi za každý nový počin, jakkoli skvělý, zase ty stejné zlaté gramofónky s trumpetkou. Čili White Jesus Black Problems (2022), akustická Grandfather Courage (2023) a zatím poslední studiovka Son of a Broken Man (2024) sice hudebně i zvukově expandují, trumpetku však nedostaly.
Kdož zažili koncert na listopadovém Blues Alive v Šumperku 2018, trochu tuší, co se na tomhle živáku Alive! může odehrávat. Album, sestavené z vystoupení nedávného turné, je bytostným ztělesněním toho, jak by mělo znít koncertní album. 15 písní se živí energií publika a v plném vpravdě nářezu se odchylují studiové verze do nepravděpodobných výkyvů eklektických proměn témat s ohnivou spontaneitou i drzostí.
Chris Cornell, Prince, James Brown, Robert Plant nebo Jack White, taková jména padají v přirovnání Negritova hlasu. Mne při prvním poslechu Alive! okamžitě napadl Glenn Hughes. Po úvodní zahlcující An Honest Man, v níž lze stopově slyšet zmíněné pěvecké persony, se změní v jedinečný vyjící témbr sériového vraha při lkaní „Mami, ztrácím rozum“, a než se stačíte vzpamatovat, tak do vás vtrhne How Long! s jasnou kopírkou riffu otvíráku Can’t Stop the Flood z koncertního Hughesova majstrštyku Soulfully Live in the City of Angels (2003). No a co. Negrito tyhle výkradky přiznává: „Ty vlivy v sobě prostě máš, není to záměr, někdy to prapaměť vyvrhne.“ A hned do následné opravdu autorské věci Living with a Strangers, živě transformované, po krátkém bicáckém sólu, vypálí hlavní riff sabbatovky Iron Man a okamžitě prolne zpátky do své skladby, a pasuje to.
Nejsou tu žádné plouživé balady. Divá energie srší i ze staré americké lidovky z 19. století In the Pines, natažené skrze prog-jazzové elementy a výšplechty každého z muzikantů přes deset minut. Nejdrzejší blues alba California Love je tu až metalovou věcí, jo, jasně, se scatovanou hlasovou ekvilibristikou a klavírem. Divné? Vůbec. I Hope Somebody´s Loving You snad ještě přitvrdí a skoro bych se vsadil, ohledně barvy a variování hlasu, že Janis Joplin vstala z hrobu a střihla si tenhle kousek. To ale jen Negrito přepíná z hlubokého chrapláku do falzetu. Předposlední soul-metalová The Duffer je zde sice ve stopáži jedné a půl minuty nejkratší věcí, ale hudebně nejhustější, že by leckterý progrocker tolik nápadů z téhle miniatury natáhl na celé album. V závěrečné Computer Please hustě nejhutnější nad zdánlivě jednoduchou rozsekanou tříakordovou formulí, gospelu pro současnost, s neustále kvílící vrstvící mistrovskou kytarou (Clark Sims) v rytmickém (bicí James Small) běsu do děsu opakuje diváctvu mantru „Prosím, nenechte počítače…nechte počítače…a TEN chlap…může změnit váš názor.“