FATOUMATA DIAWARA: Massa

Barvou hlasu, oblečení, šperků a kytary byla vždy nepřehlédnutelná. Že má něco společného s malijským regionem Wassoulou, domovem emancipovaných zpěvaček a lovců s jejich unikátní transovní hudbou, nikomu v minulosti také neuniklo. Tentokrát byste na Mali ale už nehádali a kdo ji nezná, tak nejspíš vůbec. Od opulentního afropopu a zástupu hostů z předchozího alba London Ko jako by spíš určeného fanouškům spoluautora Damona Albarna přešla k decentnímu doprovodu skupiny producenta, pařížského pop-rockového písničkáře Matthieu Chedida, skrývajícího se pod označením -M-. Sice pořád zpívá v bambarštině, nepoužila však jediný tradiční nástroj a bluesrockové skladby odskakující k funky táhnou elektrické kytary; ztišené, nutno dodat, žádný bouřící rockʼnʼroll, jak ho od zpěvačky známe z koncertů. Album neláká ani na napoprvé zapamatovatelné skladby: bez obvyklých vrcholů spíš plyne a silné melodické momenty jejich výhradní autorka dávkuje postupně a někdy je na ni velmi nezvykle a až příliš brzy nechává se syntezátory odeznít ve skočném západním futuristickém popu. Na debutu Fanfou přišla v roce 2011 s prohlášením „tohle jsem já“, zatímco teď od ní slyšíme „takhle se cítím“. Album s parametry intimní životní rekapitulace převážně zahrnuje smutek ze smrti otce a stesk po Africe. Diawara poprvé také zmiňuje víru v Boha, podstoupení obřízky, když jí bylo pět let, a mládí v polygamní rodině. Massa znamená sílu vytrvat, takže ne všechna autobiografická přemítání se vztahují ke třiačtyřicetileté mámě dvou dětí, vyhledávající prý stále víc samotu u italského jezera Como. Zmiňuje tragickou situaci v Mali, emigraci a úděl tělesně postižených sirotků odvržených rodinami a v emotivní skladbě Tati Bakary (My Father) vzpomíná také na nedávno zemřelé velikány, po jejichž boku hudebně vyrůstala: Amadoua Bagayoga a Toumaniho Diabatého. Každého jednou dostihnou životní traumata a Fatoumata Diawara není výjimkou, jen se s nimi poprala po svém. Možná jinak, než bychom čekali, ale kdo jsme, abychom ji soudili.