Už vás nebaví velké hudební festivaly, na nichž se hudba stále víc prolíná s komerčním byznysem? Nebo ty připravované každoročně jako přes kopírák? Alternativa existuje a přesvědčit se o tom můžete třeba na festivalu v Boskovicích, Mighty Sounds v Táboře, Colour Meetingu v Poličce nebo na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, kde je hudební svět nadále v pořádku.
Obří festivaly a ty malé, pro sotva pár stovek návštěvníků, se řídí naprosto jinými pravidly. Což je pochopitelné: nalákat do rozsáhlých areálů desetitisícový anonymní dav různorodého hudebního zaměření je docela jiná káva než vítat na bráně v podstatě spřízněnou komunitu. Masové akce se od těch komornějších odlišují programovou náplní, atmosférou, zaměřením, výběrem hudby a headlinerů, u kterých platí, že čím slavnější, tím víc stoupá nutnost doslova zaplevelit areál reklamou, protože z prodeje vstupenek, státních grantů a výtěžku z cateringu je nezaplatíte ani náhodou. Ad granty: u velkých komerčních festivalů víceméně spadnou do bezedné finanční jámy, a je otázkou, zdali na ně mají vůbec dosáhnout. U těch malých pak můžeme s jistotou mluvit o smysluplně vynaložených investicích do kultury a vzdělávání.
Nalijme si totiž čistého vína: zatímco na masových akcích tvoří hudba často jen kulisu k nekonečnému mejdanu, ze kterého si po návratu skoro nic nepamatujete, v „intimním“ prostředí malých festivalů představuje středobod. Sem se jezdí za kulturními zážitky, nikoliv, jak se říká, hlavně pařit. Na tom samozřejmě není nic špatného a letní festivalové uvolnění mravů patří k oblíbeným kratochvílím po celé Evropě. Rozdíl ovšem spočívá v hudební nabídce, od níž se napevno odráží skladba a chování publika. Příklad z nedávných Colours of Ostrava: silná nálož zahraničního i domácího popu přitáhla pozornost pro festival donedávna nezvyklého davu vřeštících holčiček, ignorujících zbytek programu. Po odehrání jejich favoritů se odebraly do barů a dýdžejských center, kde ve víru zábavy vyčkávaly na další vystoupení oblíbené hvězdy, čímž poprvé v historii Colours narušily jejich status objevitelské hudební akce, protože se ukázalo, že pro festival vždy nezbytné, umělecky kvalitní kapely najednou neměl kdo objevovat.
Nutnost jít s takovou vervou naproti mainstreamu nemusí mít malé festivaly v plánu; nemají to zapotřebí. Mohou se spolehnout na po umění lačné publikum, tvořící jakousi rodinu, pro kterou organizátoři bez podlézání dělají první poslední. Snaží se být pro návštěvníky hostitelem, za kterým se vždycky rádi vrátíte. Slogany typu „přijďte k nám za ojedinělou atmosférou“ u nich nepředstavují reklamní trik, ale upřímné pozvání podložené činy.
„Dáte si k snídani míchaná vajíčka, párek nebo zeleninový salát?“ zeptají se vás po ránu v Poličce místní ženy, mající vše nachystané z domova a na otázku, kolik platíte, odpoví: „Hoďte nám do sklenice, co uznáte za vhodné.“ V Náměšti si o přestávce můžete namazat chleba se škvarkovou pomazánkou a jinde koupí exotického jídla zase přispějete na dobročinné účely. Namísto sponzorských zón a stánků s cetkami se tu vždy najde místo pro neziskové a charitativní organizace a nejrůznější „volnočasové“ atrakce rádi zaměníte za zajímavé workshopy a přednášky. Jedná se o drobné detaily, v paměti ale utkví a zapadnou do mozaiky vnímání akce a budoucího rozhodování o návratu. Buďme přitom spravedliví: na velkých festivalech něco tak osobního provozovat nelze a nemůžeme jim to vyčítat, tady se cíleně pracuje s davy, nikoliv s jedinci.
Bylo by rovněž nefér poměřovat vzdělanost a vnímavost návštěvníků obou druhů festivalů, ke koncentraci těch hudby znalejších a pozornějších na těch menších ovšem dochází přece jenom daleko víc, to protože se tu při setkání s uměním cítí jako na návštěvě u kamaráda v obýváku. V rozlehlých areálech, kde nedohlédnete konce, vám z logiky věci takový komfort nikdo nezajistí, nicméně vždy záleží na vás, čemu dáte přednost. Jestli poslechu hudby, kdy muzikantům málem sedíte na klíně, nebo jejich pozorování na obrazovkách stovky metrů od pódia. S tím úzce souvisí dramaturgie, nutně přizpůsobená místu a preferencím návštěvníků. Obří festivaly tudíž spoléhají na hvězdné stadionové kapely přitahující desetitisícové publikum, s čímž jde někdy ruku v ruce kolísavost jejich úrovně. S tím se v Poličce nebo v Náměšti nesetkáte, tady nadbíhání a komerce postrádají důvod. A pečlivě a promyšleně vycizelovaný program mají v erbu.
Když je na Čápově dvoře během Mighty Sounds třicet pět stupňů, tak je tam prostě třicet pět stupňů; nebo spíš víc, když na letišti o strom nezavadíte. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Ani v dobře uspořádaném kempu nebo na rozsáhlých parkovištích. Víc pokérovaných lidí na jednom místě snad neuvidíte a z fascinujícího dress code patřičného pro tuhle rockabilly/ rock’n’roll/punk/hard/ska komunitu vám jdou oči kolem; stejně tak z vymazleného designu areálu. Vzkaz pro úzkostlivé matky: nebojte se sem poslat své ratolesti, budou v dobrých rukou a dostane se jim školy o tom, že homofobie, rasismus a xenofobie do života nepatří. Ti lidé ve věku od patnácti do sedmdesáti sice vypadají, jako by chtěli vaše děti svést k hříchu, a do kostela by je asi nepustili, ale nedejte na první pohled. Jsou to koťátka zbožňující hudbu, kterou si dokážou užít a divoce odtančit, i když vám to zprvu přijde, jako by se u toho chtěli pomlátit. Fotografka Yvetta si pak nemohla vynachválit, jak jí všude ochotně dělali prostor, a když se ocitla poblíž circle pitu, věděla, že po očku koukají, aby na ni nešlápli. Jedna velká stage, dva koncertní stany a besedně/divadelní scéna nabídly opravdu lahůdkový program pro znalce, letos směřující k nedělnímu vrcholu: koncertům The Interrupters a legendárních Rancid. Žádná vata nebo nepatřičné úlety: každá z kapel – mimochodem všechny jedoucí na doraz – sem patřila. Domácí i zahraniční. Všude se začínalo načas bez nepříjemných přeslechů. Zvuk jako z praku mířil tam, kam měl. Milé je každoroční setkání s organizátory, kterých se můžete zeptat na cokoliv, a oni vám rádi odpoví. Z cen pestré nabídky jídla a nápojů se sice občas zakuckáte, nezapomeňte ale, že značnou část návštěvníků tvoří cizinci a našinec si vždycky nějak poradí. Možná vás teď napadne, že jsme tu byli poprvé a ze všeho toho nadšení nám chyběl odstup. Ano, máte pravdu, zažili jsme premiéru, ale ze svých zkušeností vymazlený, k návštěvníkům velmi vstřícný festival ještě poznáme. O návratu nepochybujeme a vnuky bereme s sebou.
Boskovice – festival pro židovskou čtvrť, jak zní celý název sjezdu další komunity. Je převážně nabalená na sdružení Unijazz a jeho filozofii. Z historického centra města, kterému vévodí krásná židovská čtvrť, se vyráží na palouk Potrvá, do Zámeckého skleníku, na Panský dvůr nebo do letního kina a nejhůř se šlape na hrad, kde se letos v nesnesitelném vedru třeba překonali chlapci z divadla VOSTO5. Čtenářům UNI nebudeme nosit dříví do lesa a popisovat to, co dobře znají z vlastních návštěv festivalu, který už třicet let tak nějak souvisí s obsahem magazínu. V dramaturgii Tondy Kocábka, Ondřeje Bezra & spol. se předkládá alternativní, přesahové, duchaplné umění s názorem a postojem, zahrnující hudbu, přednášky, autorské čtení nebo filmová a divadelní představení. Na zástupy zahraničních hvězd, i s ohledem na rozpočet, si v Boskovicích ve velkém nehrají, a pokud na ně přece jenom vsadí, vybírají pečlivě. Třeba americké Slim Cessna’s Auto Club, sedící do programu jako máloco. Žánrový rozptyl festivalu může zprvu někoho zmást – mezi osmdesátiletým německým jazzmanem Günterem Sommerem a dejme tomu Partou vynikajících lidí zeje opravdu velká díra – na místě však vše dává smysl, a jestli se letos něco opravdu povedlo, tak slovenský focus. Gastro zážitky se tu nekonají, hlady a žízní v pohostinných Boskovicích ale netrpíte a milovníci kávy najdou v židovské čtvrti své Eldorado.
moc hezky’s to napsal, Jirko…..