Festivaly letos proplouvají bermudským trojúhelníkem, dvouletá agónie s koronavirem narušila kontinuitu natolik, že zvláště ty větší mají problém obnovit rovnováhu. Ponořit se hlouběji do hudebních objevů, anebo vsadit na komerční a ne vždy spolehlivé hvězdy? Pokud taktně pomineme domácí dění, bolestným příkladem byl Rudolstadt, každoroční cíl početné a dobře informované české delegace. Na rozdíl od dřívějška nabídl letošní program minimum spodních proudů i neobjevených delikates, a tak řada náročnějších posluchačů letos poprvé Rudolstadt ignorovala.
Dobrá zpráva je, že jiné, podobně vyhraněné, ale za daleko tvrdších podmínek zrozené festivaly naštěstí neuhnuly ani o píď, a svoji pozici obhájily. Letošní Respect nabídl vůbec nejlepší program v šestadvacetileté historii, totéž platí o Colour Meeting v Poličce i Folkových prázdninách v Náměšti. Ano, kontinuita v kvalitě bez komerčních kompromisů, to je kapitál, který inflaci nepodléhá.
Folkové prázdniny si za poslední dekády vytvořily pečlivě vybalancovaný programový mustr. Tvoří jej směs objevů z ciziny i osvědčená domácí kvalita, kterou letos reprezentovali Mirek Kemel, Robert Křesťan & Druhá tráva a Karel Plíhal. Hraničním příkladem byla Kateřina García, u nás dobře známá česko-španělská zpěvačka žijící v Dublinu, s irským multiinstrumentalistou, skladatelem a zpěvákem Liamem Ó Maonlaí, jehož náměšťské publikum zná z dřívějšího projektu s Glenem Hansardem a Markétou Irglovou. Křehké pásmo balad bylo inspirované tragickou událostí při pouti do Santiaga de Compostela, která se nestala na souši, ale na moři. I když jazykově různorodý program vycházel ze zdrojů v Irsku, Galicii, na Moravě, propojení bylo organické i poutavé.
Jiným příkladem neokázalého akcentu na spodní proudy bez vnějších pozlátek byl projekt Woven Sounds, čerpající z Íránu, s houslemi kemenče, flétnou ney, loutnou setar. Sestava měla mezinárodní přesahy, hráč na východní perkuse byl z Berlína, harfenistka z Turecka. Improvizované proplétání nástrojů s občasným zpěvem bylo dobrodružství samo o sobě, jako bonus program nabízel utajené souvislosti mezi repetitivním tkaním koberců a zpěvem. Zpěvačka Maryam Sadat Abtahi seděla u tkalcovského stavu, mizející tradice iránského venkova ilustrovaly projekce. Mimochodem, nejedná se o ojedinělé spojení zpěvu a ručních prací, na skotských ostrovech zpívaly ženy při valchování vlny „waulking songs“, což je ale hudba ze zcela odlišného soudku.
Specialitou Folkových prázdnin jsou nástrojové summity, tedy all-star bandy hráčů na předem zvolený nástroj, kteří během prvních dnů festivalu nazkoušejí společný program. Před lety jste mohli něco podobného vídat v Rudolstadtu v rámci dnes už nepokračujícího cyklu „magic instrument“. I když Náměšť je v návštěvnosti festival mnohonásobně menší než Rudolstatdt, program má mezi světovými muzikanty překvapivý ohlas. Velšská harfenistka Catrin Finch dokonce uvádí natáčení projektu Harfy nad Oslavou roku 2019 jako průlomovou zkušenost a vysvětluje, jak se závratně rychlá sóla jejího náměšťského spoluhráče Edmara Castañedy z Kolumbie otiskla do jejího dalšího alba Echo.
Letos byly magickým nástrojem housle, ansámbl vedl muzikant nad jiné povolaný, Stano Palúch, který je živoucí encyklopedií regionálních houslových stylů. Summit dotvářeli Kacper Malisz z Polských Beskyd a Ryan Young, jeden z nejvytíženějších hráčů mladé generace ze Skotska. Bezchybně nazkoušený koncert proběhl bez jediného zaváhání, muzikanti ale drželi nohu na brzdě. Výsledku chyběla jiskra, chuť probourat červenou linii a riskovat. Bohužel tedy scházely pasáže, při nichž posluchačům naskočí husí kůže – a právě tato kvalita by měla být prioritou all-star summitů.
