Už v době debutu The Shining působila stylizace Frankieho a jeho Budižkničemů naprosto odzbrojujícím způsobem. Jako kdyby se na naší scéně najednou vynořila parta pivních recesistů z nějakého zapadákova jihozápadu Států a s dryáčnickým nasazením spustila svoji představu o alt country, říznutou parodickými libůstkami cow punku. Druhé album je pochopitelně ještě dotaženější, tušené hudební vzory ve Slimu Cessnovi, Wovenhand či v jemnějších polohách třeba ve Whiskeytown jsou nastudovanější a do vlastního ksichtu přetavenější. Písně Františka „Frankieho“ Knutha znějí jaksi autentičtěji. A velkým přínosem je stálé členství nefalšovaného „Amíka z Nashvillu“, hráče na pedálovou steel kytaru Millera Harrisona, který na debutu jen hostoval.
Slabina? Zvuk. Nikoliv sound kapely. Pružinové reverby kytarových komb s lampami vybuzenými k lehké nakřáplosti makají na plné obrátky jako chřestýší ocásky a dávají snímku patřičně tajemný dlouhý dozvuk, jak ozvěna kaňonů v hloubi pouště. Bohužel mix silně připomíná počátek 90. let, kdy řada zdejších kapel konečně mohla hromadně točit desky a měla naposlouchané svoje předlohy, ale nikdo moc nevěděl, jak vyvážit poměry nástrojových stop. Bicí tak v několika písních převálcují kytary a zpěv, nápadně v úvodní Until The Sun Touches My Face nebo v baladě Flowers. Sound prokoukne, jen když rytmika velmi zdecentní (Oh Mama) nebo zmizí (balada All My Heroes). Basa zní až moc zahuhlaně. Leckde se „kytarová stěna“ žádoucím způsobem nepropojí a jednotlivé stopy vyzní lehce rozháraně. Ale zase pěkně zapadla do celku trubka v On The Road Again, Again, a naštěstí se najdou další „sonicky světlá“ místa.
To je ovšem jen malá vada na kráse texaských růží, vždy je důležitější obsah než forma. A těžiště řádění městských kovbojů jistě zůstává na koncertech. Nová sbírka písní jako lákavá pozvánka na vystoupení jistě zafunguje.