Spojení jazzu a poezie není sice výjimečné, ale zároveň ani tuctové. A, promiňte polopatismus, pokud se básně nezhudebňují mechanicky a stereotypně, ale s obdivem a pochopením, dává toto spojení ohromný smysl. Pianista a skladatel František Báleš a členové jeho ansámblu sami sebe považují nejen za jazzové hudebníky, ale také za „literární nadšence“, což lze považovat za nejlepší doporučení. Ostatně jedno zdařilé album zhudebněné poezie, Sonety (2021), věnované dílu Pavola Országha Hviezdoslava, už vydali.
Na druhém titulu projektu Básne Múzické Báleš opět zhudebňoval Hviezdoslava. Přesněji, v případě dvou Krvavých sonetů, vybral i anglické překlady od Johna Minahanea. Ale tentokrát nejen Hviezdoslava. Do dramaturgie alba mu zapadly také básně Jána Smreka, Janka Kráľe, Milana Rúfuse či Jána Kostry. Navíc se sám prezentuje poetickým talentem, verše úvodní písně Tisíc atmosfér (Hviezdoslavovi) si napsal sám. A slušně se trefil do stylu „klasiků“: „Tisíc atmosfér tichej noc / sledujú oči bažnej múzy / a básnik – blázon opíše pocit / tisících atmosfér túžby.“
Mimochodem, co se týče „zhudebňování“, na obalu CD Báleš sympaticky skromně uvádí, že už samotné básně nabídly dokonalé tvary melodií, harmonií a rytmů a on je jen „převáděl do podoby písní“. Možná právě proto se věc podařila. Hudba, ač členitá a neprvoplánová, s promyšlenými aranžemi pro zpěváka a klavírní trio, často rozšířené o dechy či violoncello, ctí těch „tisíc atmosfér“ slov. Nepřekrývá a nezahlušuje sdělení veršů.
Na citlivém vypíchnutí obsahu má pochopitelně podíl i zpěvák Matúš Uhliarik. Dokázal vyvážit vypjatější pěvecké linky i scatové „feelingy“ s určitým dojmem civilnosti, což vzhledem k expresivnímu jazyku řady básní vůbec není jednoduché. Jako jediná „zbytečnost“ možná působí recitativ v Bloody Sonnet 32, ale to je jen prkotina. Příslovečná drobná vada, zdůrazňující krásu celku.