Oproti jiným zpěvačkám revivalu anatolského rocku žije Gaye v Istanbulu; tím spíš by měla raději zpívat o lásce. Přesto do Turecka ovládaného sultánem Erdoganem znovu buší – v autoritářském režimu popírajícím základní lidská práva si prý totiž připadá jako „olympijská plavkyně v bazénu plném žiletek“. Už ji zatkli, je tedy opatrná, takže opoziční vztek balí do abstraktních básnických textů, mytologie a za symbol odporu proti čirému zlu si tentokrát vybrala draka dřímajícího v každém z nás. Výsledek se prý dostaví ale až s ochotou proměnit se v superhrdiny zapojené do kolektivní akce, ke které pod albovou čarou vyzývá: „Pokud čekáte, že vás někdo zachrání, nemuseli byste se nikdy dočkat.“
Z komfortní retro zóny vystupuje na výtečném albu s autorskými skladbami, odmítáním nostalgie a obehrávání starých hitů z 60. let, řadit ji mezi revivalisty proto nejde. Anatolské tradice a tureckou popovou psychedelii ctí, nepohrdá ovšem chytlavým popem, hip hopem, post-punkem a zbožňuje surf rock. Pro Aliho Güçlü Şimşeka je pak kytara stejně důležitá jako elektrifikovaná loutna bağlama a další tradiční nástroje.
Obliba anatolského rocku stojí na pocitu, že se zatažením západního rocku posloucháme cosi známého a mýtus tajemnosti mu určitě dodává turečtina, rozjíždějící nejrůznější asociace. To asi ano, co by tak ale bylo Gaye platné, pokud bychom ve verších neznámého jazyka nacházeli opak toho, co jimi chtěla říct. Proto důsledně uvádí anglické překlady; vždyť třeba Antidote For This Pain zní jako milostná píseň od ZAZ a přitom se v ní Gaye doslova topí v zoufalství. „Na tuhle bolest není protilék. Ať svět shoří, je mi to jedno.“
Anatolský rock v sobě nesl silný politický náboj, po vojenském puči v 80. letech musel tudíž zmizet ze scény. „Jsem Syd Barrett z Pink Floyd. Brian Jones z Rolling Stones a anadol je můj stroj času zastavený 12. září 1980,“ zpívá Gaye v We Are Waking Up In Reality s nadějí, že její „zemřelé, neprožité oblíbené vzpomínky“ v budoucnu možná znovu ožijí.