HAROLD LÓPEZ-NUSSA TRIO

Praha, Novoměstská radnice, 29. 6. 2021

Muzikanti i pořadatel míní, čínská chřipka a úředník mění. Jenže to naštěstí tentokrát vůbec nevadilo. Podle původního plánu měl kubánský pianista klasické erudice, lehkého úderu a velkého latin jazzového temperamentu dorazit s novým elektrickým projektem, ve kterém figurují bratři Gonzálezové. Jenže Gonzálezům se kvůli restrikcím nepodařilo vycestovat z Kuby. Haroldovi a jeho mladšímu bráškovi, bubeníkovi Ruyovi Adriánovi López-Nussovi, ovšem cestu umožnilo druhé, francouzské občanství poděděné z matčiny strany. Nakonec tedy dorazila do Prahy, jako přede dvěma lety do Sukovy síně Rudolfina, akustická sestava. Tu doplnil kubánský, ovšem v Dánsku žijící kontrabasista Yasser Pino. Rozhodně však pánové neopakovali totéž, co minule. Došlo i na nový repertoár z loňského „elektrického“ alba Te lo dije, například na dedikaci Chickovi Coreovi Timbeando. O to zajímavější, že tentokrát v čistě akustickém pojetí, jen v průzračné verzi pro klavír a cajon.

Ono je ale nakonec jedno, jaký repertoár Harold a spol. hrají, protože jde spíše o neskutečnou euforii, kterou muzika doslova vibruje. Při zachování svrchované virtuozity. „Jeden a půl roku jsme nebyli na turné, tak si to vážně užíváme,“ pronesl Harold a přenesl nekašírovanou radost okamžitě i na diváky. Muzikanti hráli s plným nasazením od prvních taktů, žádné „rozehřívání“. Harold prakticky nedokázal na stoličce posedět, spíš se nad ní tak nějak vznášel. Netřeba asi dodávat, že všechno hrál s neuvěřitelnou bravurou z hlavy. Nejen vlastní kusy, nejen variace na svého milovaného Chucha Valdése nebo standardy jako Boulevard Of Broken Dreams. Ale i „vážné“ kusy jako Un día de Noviembre, který napsal soudobý kubánský skladatel Leo Brouwer. Ruy za bicími občas hrál rodinného kašpárka a dělal „jakože nic“, jenže drive, dynamika, přesnost i jemnost, to bylo „vážně něco“. Skutečně barevné bicí, kdy Ruy během jedné skladby i několikrát vystřídal klasické paličky, filcové tympánové paličky, metličky a hru rukama, mu nestačily. Ještě tu a tam stíhal přidat vyhrávku na melodiku. Jediný, kdo občas koukl na tablet s notami, byl basista Yasser. Přece jen Atlantikem oddělené spoluhráče rok a půl neviděl a hrály se i nové skladby. Na souhře a přirozenosti komunikace to ale nebylo nijak znát.

Cestou z koncertu zchladil rozpálené publikum slejvák, který se silou vyrovnal těm monzunovým. Když si někdo pohrává s tropickými náladami a energiemi, není se co divit, že se strhne bouře.

Přidat komentář