Další nesmírně cenné dohánění africké minulosti. Nebýt dvojalba archivních nahrávek, kdo by si vzpomněl na zpěváka SORYHO KANDIU KOUYATEHO, svého času nejvýznamnějšího hudebního vyslance Guineje ve světě přezdívaného La Voix de la Révolution? I na něho platí, co k albům guinejského labelu Syliphone poznamenal australský etnomuzikolog Graeme Consuel: „Jestli vám poslech této i po těch letech čerstvé a inspirující hudby nenažene husí kůži, neměli byste otálet s návštěvou lékaře.“
Soryho Kandiu Kouyateho dnes mnozí přirovnávají ke Carusovi, snad uhranuti z jeho velkolepého tenoru. Pokud by ale oba fenomenální pěvci žili ve stejné době a na stejném místě, kdo ví, možná by to bylo naopak. Ještě něco mají společného: zemřeli relativně mladí, na vrcholu sil, kdy každý s napětím očekával, do jakých hlasových rájů své publikum ještě dovedou.
Kouyatemu táhlo teprve čtyřiačtyřicet, když na vánoce roku 1977 donutil Guineu a celou Západní Afriku truchlit. A nás dnes přemýšlet, jak by se později vyjímal po boku krajana Moryho Kanteho, Youssou N’Doura ze Senegalu nebo malijského Salifa Keity.
Stejně jako oni měl všechny předpoklady dobýt planetu, vlastně to i částečně dokázal, ale přece jenom v době před fenoménem world music a spíš na půdě OSN nebo v Moskvě, Pekingu a Vídni, protože Kouyate s Les Ballet Africains tehdy hlavně reprezentoval kulturní revolu-ci marxisty Sekou Tourého, prvního prezidenta nezávislé Guineje, kterou od vyhlášení nezávislosti v roce 1958 nasměroval k socialismu.
Kouyate zpíval i ódy na svého vládce, ale to dělali všichni hudebníci v Guineji v rámci radikální proměny veškeré hudby nazvané authenticite – Tourého kulturní ideologii stavějící na národní identitě, hrdosti a těsném spojení hudby a politiky.
Kurátoři dvojalba takové skladby neobcházejí. Ono to vlastně ani nejde: patří k těm nejlepším, protože politické zadání jim nic neubralo z hudební přesvědčivosti. A pokud si na obalu dvojalba La Voix De La Revolution (Sterns Music) nepřečtete překlady textů, o jejich napojení na politiku netušíte. A je to tak správně.
Nezávislost pod kontrolou
Francouzské společenství a nabídka prezidenta Charlese de Gaulla zněly lákavě: dostane se vám autonomie a nepovede se vám špatně. Všechny státy z federace Francouzské Západní Afriky na to kývly, jediný Sekou Touré na dav v hlavním městě Conakry zahřímal: „Dáváme přednost svobodě v chudobě před otroctvím v bohatství.“ Následovalo referendum a Guinea se 2. října 1958 za naprostého nadšení obyvatel stala nezávislým státem; a Touré samosebou prezidentem.
Nenávidění kolonizátoři odešli, ale s nimi také veškerá zavedená administrativa, lékaři, odborníci, vojáci, univerzitní profesoři. Guineu Paříž odřízla od veškeré finanční a hospodářské pomoci a ještě dlouhé měsíce odtud odvážela technická vybavení továren, dolů a nemocnic.
To samozřejmě nebylo dobré, a i když se Moskva s Československem snažily ztráty nahradit, jak jen to šlo, přesto bylo potřeba co nejrychleji dodat dramatickým změnám nějaký výrazný impuls, zabrnkat na národní sebevědomí a protikolonizační strunu. A tak Touré přišel na geniální myšlenku: authenticite.
Později se přeneslo i do dalších, čerstvě nezávislých států: prezident Mobuto dokonce přejmenoval Kongo na Zaire a úředníkům poručil nosit africké oblečení.
Salif Keita to kdysi nazval časy, kdy si Západ myslel, že v Africe všichni žijí na stromech a buší do bubnů a Sekou Touré proto chtěl svět přesvědčit, že se mýlí, a navíc ho k tomu už nepotřebuje, protože Guinea má svou vlastní moderní hudbu, nezávislou na cizím importu. Okamžitě zakázal veškeré vysílání západní hudby v rádiích, včetně kubánské a násilně, bez pardonu, rozpustil všechny kapely, co ji dosud hrály. Nově zřízeným skupinám nakoupil za drahé peníze z Itálie speciálně dovezené klávesy, elektrické kytary a dechy. Všichni hudebníci se stali povinně a štědře placenými státními zaměstnanci a Touré skrze sofistikovanou síť tajných agentů bedlivě kontroloval, aby dodržovali zadání: psát povzbuzující písně s tématy afrického nacionalismu, antikolonialismu a samozřejmě antiimperialismu. „Kolonizátorská degradace naší hudby musí skončit,“ prohlásil Touré. Každý ze třiceti okresů provozoval vlastní orchestr a prezident za nimi vyslal k tomu zvlášť vyškolené prominentní hudebníky a učitele. Za krátký čas došlo k neobyčejné integraci tradice a moderny: na jedné straně uctívaní grioti se svým repertoárem, loutnami, kytarami a dřevěnými balafony, na druhé zkušení dechaři z bývalých vojenských pochodových kapel obeznámení s evropskou hudbou.
Starobylá griotská hudba se tím ale nezdeformovala, natolik ji měl Touré ve velké úctě a vyžadoval, aby skladatelé z národního hudebního bohatství čerpali, jenom jim občas „poradil, jak na to“.
Přispěl tak k tomu, že se fascinujícím způsobem přetransformovala do nové podoby. Berte-neberte, jakkoliv to zní paradoxně, ale během tuhé despocie vznikla moderní přelomová guinejská hudba, jakou dodnes obdivujeme od nesmrtelných orchestrů Bembeya Jazz, Syli Orchestre National, Balla et ses Balladins, Super Boiro nebo Horoya Band National, a která nebývalým způsobem předběhla dobu a předurčila hudební směřování po celé Západní Africe.
V hlavním městě Conakry založil Touré státní vydavatelství Syliphone, vybavil ho na svou dobu špičkovými studii a z Guineje učinil hudební velmoc, protože žádná z okolních zemí podobné vydavatelství neměla.
Během Tourého prezidentství se v Syliphone natočilo přes osmdesát alb a bezmála tisícovka skladeb. Katalog vydavatelství zůstává napořád neocenitelným zdrojem famózní hudby a dokladem jejího zrodu.
O guinejském přerodu dal Touré světu vědět co nejrychleji: orchestry zahrnuté do velkolepých show doplněných o tanečníky vyslal na dlouhá turné po Evropě, Rusku, Kubě a Spojených státech. A nebojte, že se nechlubil po Africe.
Sekou Touré, nejprve zapálený socialista a držitel Leninovy ceny míru, později přítel J. F. Kennedyho a Západu, patří k největším a nejvlivnějším politikům africké historie, symbolům úspěšného boje za nezávislost a tvrdého protikoloniálního postoje.
Když se na něho ale zeptáte doma v Guineji, Toureho svatozář pohasne a dostane se vám docela jiných informací: despota, nesmiřitelný odstraňovač nepřátel, mnohonásobný vrah a provozovatel likvidačních táborů, který od Francouzů převzal prosperující zemi a uvrhl ji do neskutečné hospodářské bídy, z čehož se nikdy nevzpamatovala. Před Tourého politickými represemi, ze strachu z mučení a smrti z Guineje uteklo na milion a půl obyvatel.
Bylo mu dvaašedesát, když v roce 1984 zemřel na klinice ve Spojených státech, kde se léčil se srdcem. Ještě předtím dal hudebníkům na výběr: zůstat na výplatní listině státu nebo se vydat vlastní cestou. Zvolili finanční nejistotu, zároveň však svobodu. Touré navíc mnohým daroval hudební kluby v Conakry, takže zas tolik netratili.
Z politicko-historického hlediska není o čem diskutovat. Touré naplňoval všechny předpoklady paranoidního diktátora, jak ale uvádí americký odborník na griotskou kulturu Eric Charry: „Na některé věci neexistují jednoznačné odpovědi. Touré byl revoluční hrdina, který na Francouze udělal dlouhý nos. Vizionář, velký patron umění, a pro kulturu Guineje toho udělal hodně. Podporoval hudbu, takže ho hudebníci zbožňovali.“ Charry také upozorňuje na fakt, že na rozdíl od jiných diktátorů Touré nikdy nezpronevěřil miliardy dolarů. On totiž Guineu skutečně miloval, jenom se o ní nechtěl s nikým dělit, a tak se nerozpakoval své soupeře nemilosrdně odstraňovat.
Jak v předvečer války usmířit prezidenty
Muzikanti, a kdo by se jim také mohl divit, si obrázek osvíceného podporovatele hudby z hlavy nevymazali.
„My toho muže respektovali, dal nám všechno, především důstojnost. Každý z afrických vůdců zabíjel. Musel, v tom spočívá jejich síla. Nikdy jsme se nezajímali o politiku, zpívali jsme písničky o lásce, společnosti, radili jsme lidem, aby pro sebe a svou zemi dělali jen dobré věc,“ prohlásil Sekou Diabate, zpěvák orchestru Bembeya Jazz.
Když se v roce 1968 Touré rozhodl vrátit do země ostatky svého údajného předka Almamy Samory Tourého (v 80. letech 19. století vládce poslední významné mandinské říše Wassoulou a nesmiřitelný bojovník proti Francouzům), rozkázal orchestru Bembeya Jazz pro tu příležitost zkomponovat oslavný epos Regard Sur Le Passe. Ohromující sedmatřicetiminutová skladba inspirovaná radami mandinských griotů představuje jedinečnou vroucí substanci guinejských regionálních stylů a navždy jeden z vrcholů moderní africké hudby.
Pro africké umělce jsou otáz-ky týkající se jejich vztahu k politikům ztrátou času nebo na ně odmítají odpovídat. Bavit se o věcech, které Evropan stejně nepobere, jim přijde zbytečné. Jednoduše řečeno, pro ně platí: náš chlebodárce – náš pán. U nás se tomu říká koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Symbióza profesionálních griotských hudebníků a vládců, třebaže z našeho pohledu sebekrutějších, nebo i boháčů, co si je vydržovali, má v západní Africe historickou danost. Tak to tu prostě odjakživa chodilo a chodí.
Grioti o politice jako takové v minulosti nikdy moc nezpívali – ochranu a mecenášství si kupovali chvalozpěvy – Touré je k tomu v Guineji ale částečně donutil. Dobře věděl, že autorita griotů má v Západní Africe obrovskou váhu a dopad.
Je například doložena příhoda, kdy Sory Kandia Kouyate – a nesouvisí to výhradně s jeho popularitou – v roce 1975 pomohl urovnat válečný stav mezi Mali a Horní Voltou (Burkina Faso).
Spor o území Agacher, známý jako Vánoční válka, neměl řešení, a tak Sekou Touré ke společnému jednání prezidentů přizval Kouyateho, aby jim přednesl hymnický epos Djand-jon, smířlivou píseň lovců z Mali. Berte to tak, že když se obě strany zaváží, že si ji poslechnou, nemohou své rozhodnutí vzít nazpět a musí se řídit jejím mírovým doporučením. A kdyby náhodou ne, běda, v budoucnosti by je nepotkalo vůbec nic dobrého. Kouyate píseň navíc doprovodil griotským vyprávěním o historických vazbách obou zemí a když skončil, oba prezidenti se objali a tím válka skončila.
Touré si u griotů objednával politické agitky, písně, které oproti dřívějšku neradily, jak naložit se životem a duchy, nýbrž cíleně horovaly za hospodářský program a vstup do prezidentovy politické strany PDG. Odmítnutí mělo neblahé důsledky a muži v Guineji dodnes vzpomínají, jak jejich ženám Touré nařídil, aby jim v takovém případě odmítly sex.
Tlaku se neubránil ani Kouyate: devatenáct minut dlouhá skladba Boloba (na dvojalbu ji nenaleznete) není nic jiného než oslava slepé víry ve stranu. Můžete si ovšem poslechnout jinou, naprosto úchvatnou P.D.G. – O.R.S.E, po textu se ale pro jistotu neshánějte.
Možná si řeknete, to je jasné, když někdo bere desetinásobek platu obyčejného obyvatele Guineje, přestává mít kontakt s realitou. Ale budete mít pravdu jen tak napůl, možná ještě menší. Kouyate i ostatní tyhle úlitby sypali z rukávu v přesvědčení, že pomáhají svobodné zemi, a víře v onu hudební revoluci, v ten pro ně až neuvěřitelný a jinak víceméně svobodný tvůrčí kvas. Nic takového předtím nezažili, protože Francouzi tradiční griotskou hudbu nejen ignorovali, ale snažili se ji zadusit a převálcovat: v rádiích se vysílala převážně francouzská nebo kubánská hudba.
Zamávalo to i s jinými. Příklad za všechny: pro Salifa Keitu byly politické tlaky nepřijatelné a se svým orchestrem Les Ambassadeurs raději z Mali utekl do Pobřeží slonoviny. Přesto, zasažen hudebním děním v Guineji, složil třináctiminutovou epickou chválu na Sekou Tourého, nazvanou Mandjou, a při turné po Guineji se pyšně nechal prezidentem vyznamenat řádem Officer of the National Order of Guinea a převzal od něho diplomatický pas. Mandjou je přitom považována za Keitovu perlu a vrcholné dílo z úsvitu moderní africké hudby.
Fascinace Tourém přesáhla v 70. letech i hranice: slavná jihoafrická zpěvačka Miriam Makeba, které v roce 1963 po jejím proslovu o apartheidu na zasedání OSN zakázali návrat do země, přijala o šest let Tourého azyl a stala se velvyslankyní Guineje v OSN. Protože ve Spojených státech s hvězdným Harrym Belafontem natočila v roce 1965 Grammy oceněné album An Evening with Belafonte/Makeba, mohl si Touré nad novou a jeho revoluci oddanou guinejskou občankou mnout ruce. Navíc se mu to i vyplatilo: Makeba ho seznámila s Belafontem a ten novému příteli pomohl postavit reprezentativní megaansámbl Ballet National Djoliba a stal se zpočátku jeho uměleckým šéfem.
Sloužím lidu a hudbě
Na západoafrickou hudbu musíme klást zcela jiná měřítka, naprosto odlišná od našich západních, protože grioti ve svých epických písních vynášejí vládce do nebes od 12. století, kdy Sunjata Keita založil bájnou říši Mali. Zvítězil tehdy nad krutým soupeřem Soumaoro Kantém také díky nesmírné odvaze svého osobního griota Balla Fasseke Kouyatého, zakladatele kasty hudebníků a uchovávatelů paměti národa. A rovněž rodinného klanu Soryho Kandii Kouyateho. Tomu všichni v Západní Africe věří, stejně jako v případě šlechtice Salifa Keity, jehož rodokmen začíná naopak u Sunjata Keity.
Sory Kandia Kouyate se narodil v roce 1933 v malé vesnici Manta, vzdálené od Conakry asi čtyři sta kilometrů. Od mládí prošel důkladnou griotskou průpravou a hrou na loutnu ngoni a později k ní přidal i kytaru. Zásadní zlom v jeho kariéře nastal v roce 1955, kdy do Guineje přijel Les Ballets Africains založený v Paříži guinejským spisovatelem, divadelníkem, hudebníkem a tanečníkem Keitou Fodebou. Ten byl prvním, kdo s velkým úspěchem na evropská pódia přivedl opulentní hudební a taneční africké představení. Zvěsti o jedinečném hlasovém fenoménu se k němu dostaly takřka okamžitě a Kouyate stejně tak rychle vstoupil do Les Ballets Africains. Procestoval s ním skoro celý svět a v roce 1958, kdy Guinea získala nezávislost a vstoupila do OSN, Kouyate při slavnostním aktu zazpíval novou guinejskou hymnu Liberte složenou Fodebou. V Rakousku si dal Kouyate dokonce duet s americkým černošským zpěvákem Paulem Robesonem, kovaným levičákem a rovněž nositelem Leninovy ceny míru. Následovaly dopředu vyprodané koncerty ve Spojených státech a vystoupení po celé Západní Africe, což bylo v Guineji vnímáno za něco zcela mimořádného.
S budoucím prezidentem Tourém patřil Fodeba k významným protikoloniálním aktivistům a poutal je k sobě velmi osobní vztah, takže ačkoliv povoláním umělec, nastoupil v roce 1961 Fodeba na post ministra obrany a bezpečnosti. Zmínka o něm nesouvisí pouze s Kouyatem, dokládá především propukající paranoiu Tourého. Ten totiž nechal Fodebu o osm let později zatknout a obvinil ho z plánování převratu. A teď další těžko uvěřitelný paradox: než Fodebu bez soudu zastřelili, prošel těžkým mučením a musel si vykopat hrob v hrůzostrašném koncentračním táboře Camp Boiro, který sám pomáhal vybudovat a v němž nechal Touré povraždit přes pět tisíc odpůrců režimu.
Revoluce začala požírat své syny, a přestože to rozsáhlý doprovodný text dvojalba vyloženě neuvádí, bylo zřejmé, že se prezident zbavil v Guineji oblíbeného soka, od kterého hrozilo, že by mu mohl přerůst přes hlavu.
Po smrti Fodeby byl Kouyate jmenován zástupcem šéfa Ballet National Djoliba, kde vydržel pět let a získal s ním mnoho významných ocenění na zahraničních festivalech. Podle bohatě vypraveného bokletu dvojalba – a dočteme se o tom také v knize Sory Kandia Kouyaté chantre immortel d’une Afrique enchantée napsané jeho synem Dr. Mamadou Kouyatem – byl guinejský Caruso asketický muslim neopomínající vykonat cestu do Mekky. Měl dvě manželky a sedm dětí, což mu nebránilo se neustále harcovat po světě: první dcera Mariam Kandia Kouyaté, pozdější sboristka Miriam Makeby a Mory Kanteho, se mu například narodila v Pekingu.
Shrnutě řečeno, Kouyate „sloužil lidu a hudbě“ a přestože byl součástí Tourého kulturní strategie, politika ho prý vůbec nezajímala. Přepracování, to je nejspíš důvod proč ho 25. prosince 1977 na cestě z vystoupení skolil těžký infarkt.
Sekou Touré mu vystrojil státní pohřeb a posmrtně vyznamenal nejvyšším guinejským řádem a když s jeho vlastní smrtí skončila éra authenticite, zdálo se, že umění Soryho Kandii Kouyateho zůstane pouze v paměti Západoafričanů a zaprášené v archívu Syliphone, rovněž končícím svou činnost. Vloni se vše změnilo. Významný londýnský label Sterns Music, už léta postupně vytěžující katalog vydavatelství, za spolupráce bývalého guinejského ministra Justina Morela Juniora a producenta Ibrahima Sylly, nespravedlivě zapomínaného Kouyateho připomněli a představili vynikajícím dvojalbem.
I dnešnímu posluchači jde naproti unikátním tenorovým hlasem a zároveň slouží jako důkaz, jak se tehdy přetavovala griotská hudba do nové podoby.
Na prvním albu Kouyateho doprovázejí dva orchestry: Ensemble National Djoliba a Keletigui et ses Tambourinis (ten vedl saxofonista a varhaník Keletigui Traore). V bigbandovém zvuku se přes sebe přelévají elektrické kytary, dechy, balafon a řezavé vokály sboristek, vše do ideálního vzoru zhuštěno v závěrečné dvanáctiminutové skladbě Sakhodougou. Úvod naopak patří srdceryvnému pláči za matku, která mu zemřela, když mu byly dva roky: N’na s tesklivým saxofonem Traoreho má doslova drtivou emoční sílu. Neplést si ji s podobně pojmenovanou skladbou Nina z druhé desky, přestože to vlastně ani nejde, Kouyateho na ní doprovází docela jiná sestava: Trio de Musique Traditionelle Africaine. Vedle zpěváka s loutnou ngoni a akustickou kytarou ji tvořili dva velikáni: hráč na koru Sidiki Diabaté, otec Toumaniho Diabatého známý také jako King of Kora, a balafonista Djeli Sory Kouyaté.
Z klasického griotského repertoáru milostná Nina vybočuje: v západoafrické společnosti se sňatky předem domlouvají a Kouyate nabídl najednou jinou alternativu – romantickou lásku.
Znalci se shodují na tom, že šlo o mezník a milostnou písní se do budoucna nechali inspirovat další zpěváci.
S tím souvisí jedna pikantérie: když guinejský režisér Mohamed Camarna natočil Dakan, první západoafrický film o lásce dvou homosexuálů, do hudebního soundtracku zařadil skladby…muslima Soryho Kandii Kouyateho.
Foto archiv