Čtvrté album Hmlisto je zase trochu jiné – a dál. Písničkářka Veronika Kicková se zaměřila „místo sběru vnějších příběhů víc dovnitř, k osobní krizi, hledání nového začátku, ztrátě iluzí o alternativním životě“. A působí ještě sugestivněji než dříve. „Vnější příběhy“ na desce také tušíme, ale i ty jsou vcítěné a pod kůží. Ať už v mrazivém morytátu Valika, inspirovaném skutečnou událostí, nebo v úpravách lidových písní. Na koncepčním albu „o svobodě, tíze a mizení jednoho způsobu života“ se totiž střídají skladby autorské s lidovými. Ač to zprvu může působit nesourodě, už kvůli rytmizaci, kdy se ta cca folkrocková střídá třeba se specifickým „tepem“ hudeckým, dává to smysl, protože vhodně zvolené lidovky doplňují autorskou výpověď. Prostě proto, že lidé prožívali podobné příběhy, strázně a emoce bez ohledu na epochu.
Starost o aranžmá, spoluautorství hudby, a hlavně produkci tentokrát vzal výhradně na sebe kytarista či spíš multiinstrumentalista Ján Kicko. Ukazuje se, že vyrostl v naprosto zralého, profesionálního hudebního producenta. Má výtečný cit pro atmosféru písní. Zkušeně pracuje s dynamikou. Dramatičnost podtrhuje zvukem zkreslené elektrické kytary a s pomocí bicích hostujícího Martina Nováka. V „tichu“ zase nenápadně, ale dokonale funkčně využívá elektronický sound design. Překvapivě hladce se mu podařilo vyvážit i kytarový zvuk s pulsem i trylky hudeckých smyčců, na které hrají členky lidové hudby Brezina z Bolerázu.
„Texty jsou víc inspirované mými prožitky a nijak to neskrývám… Deska je pro mě také pokus reflektovat a snad i překonat osobní psychospirituální krizi,“ píše Kicková v tiskové zprávě. Nerozebírá, jakými konkrétními prožitky. To poznáte z písní. Ale nemáte-li texty ještě v uších, v próze popsal zkušenosti, které Kickovou inspirovaly, „rodinný přítel“ dua Petr Linhart. Citát je dokonalým návodem k poslechu alba Samoty:
„Veronika pochází z Karlových Varů, studovala JAMU, a během studia se dostala do party lidí, kteří měli trochu utopickou představu, že by mohli žít jinak než zbytek společnosti, vrátit se k jednoduchému chalupnickému životu spjatému s přírodou, jako někdy před sto lety. Přerušili studium a vydali se na Slovensko, které jim připadalo jako země zaslíbená. Během těch let se Veronika jednak stala velkou znalkyní slovenského folkloru, a jednak se dokonale poslovenštila. Komunita se po čase začala logicky rozpadat. Ale Veronika už na Slovensku zůstala a také si udržela zvolený styl života.“
S hluboce osobní zainteresovaností se Kicková pouští do ekologického protestsongu Zachráňme Čechánky, ale nebojí se odkrýt ani vlastní hluboké rány: „Rozbité ústa plné peria / z nášho svadobného vankúša (…) to láske zrazu došiel dych / ako jej život púšťal žilou“ (Ťažná kobyla). A v těch verších není žádná odevzdanost, že vše neutáhne, ale síla nesnáze ustát. Samoty jsou autentickým, emotivním svědectvím z „lazov“, které je ovšem srozumitelné kdekoliv. Včetně „samot“ velkoměstských.