Přiznám se, že nemám moc důvěru ve vícegenerační hudební projekty a vlastně ani v ty, ve kterých společně působí rodiče a děti. Skoro vždy se mi potvrdilo, že pohledy na svět jsou u obou těch množin dost odlišné, a je jen otázkou času, kdy to skončí rozkolem. Když jsem ale před pár lety pro sebe objevil slovensko-české duo Hmlisto, najednou tu byla ta jedna z výjimek, které potvrzují pravidlo.
Jejich mix folku, world music, přirozeně kořeněný elektronickými i rockovými prvky, je netuctový, sympaticky, skromný a upřímný dialog. Takový, který má sílu předávat myšlenky, nastolovat otázky a otevírat nové pohledy na přehlížená či banalizovaná témata. Ukázalo se to v plné síle už na minulém albu Československá a je to pozoruhodné i na před prázdninami vydané další nahrávce Samoty. Ta probírá jak osobní téma krize, tak i formou dialogu vztah k proměňující se krajině i způsobu života.
Hmlisto se zatím asi nejvíce zviditelnilo a mnozí ho i teprve zaregistrovali až s albem Československá, které jste nahráli společně s Petrem Linhartem v roce 2022. Co pro vás s odstupem znamená?
Veronika Kicková: Myslím, že už ho nepřekonáme (smích). Ještě se nad tím asi budu muset zamyslet. Samo potkání se s Petrem Linhartem v tom tvůrčím světě a následný dialog byly naprosto zásadní. A to – snad to nebude znít hloupě – i spirituálně. Je hodně obohacující možnost psát společně s někým, kdo je z jiného prostředí, hudebního i generačního, a s jinou životní zkušeností. Já jsem hodně bezprostřední, člověk, který rád vidí věci podle sebe, a najednou se tu objevila reflexe z jiné strany. Nápady, jak to třeba vidět nebo pojmout úplně jinak. Což byla velmi příjemná zkušenost. Pak to skončilo, a najednou je na vše člověk zas jen sám.
Ján Kicko: Při té spolupráci se vyvinula taková přátelská a fungující atmosféra, ve které padaly všechny překážky.
Kolik jste toho společně odehráli? A je už to uzavřená kapitola, nebo se k tomu ještě občas vracíte?
VK: Bylo to nakonec několik desítek koncertů, ale zase myslím, že jich nebylo víc jak padesát. Nyní už je to delší dobu v útlumu, v podstatě to bylo Petrovo přání, když začal dělat svou další sólovou desku.
Za album jste dostali i – jak říkají Slováci – Rádiohlavy. Tedy Radio_Head Awards, asi nejvýznamnější slovenskou výroční hudební cenu. Pomohlo vám to nějak?
JK: Prosím, řekni to nějak
