New Model Army patří k předním britským postpunkovým kapelám. V pražském Lucerna Music Baru vystoupí 13. říjn v rámci turné k nové desce Between Dog And Wolf, která vychází na konci září. Kapelu dali dohromady v Bradfordu v roce 1980 zpívající kytarista Justin Sullivan a bubeník Robert Heaton. Sullivan, jenž poskytl rozhovor, je jediným členem kapely, jejíž temné nahrávky rezonovaly s osmdesátými lety v Británii, který zůstal v New Model Army až dodneška. Nové album ukazuje, že se svým kořenům nezpronevěřil.
Jak dlouho nová deska vznikala?
Mluvili jsme o ní tři troky a během těch tří let jsme si prošli hodně věcmi, přišli jsme o manažera (Tommyho Tea – pozn. aut.), který zemřel, takže jsme se museli naučit, jak si vše zařídit sami. Naštěstí teď už zase manažera máme. Jeli jsme turné k třiceti letům existence, vyhořelo nám studio, kde jsme přišli o všechno. Taky jsme ztratili baskytaristu (Nelson skončil, aby se věnoval rodině – pozn. aut.) a museli jsme si najít nového (stal se jím Ceri Monger – pozn. aut.), takže nás dost věcí zdrželo a dlouho jsme jen o albu mluvili, že je uděláme. Až loni v srpnu jsme se sešli a začali na něm pracovat. Na konci února bylo všechno hotové, smíchané, takže to bylo nakonec docela rychlé.
Neměli jste pocit, že je něco špatně, když se vám stalo tolik věcí?
Myslíte jako, že to byla karma?
No když už v roce 2004 zemřel Heaton.
Ne, doopravdy ne, takhle to nebereme, každá ta věc byla jiná. Nelson odešel a my jsme to dlouho předem věděli, byl to přátelský rozchod, odešel z rodinných důvodů. Smrt manažera Tommyho byla šok, velký šok. A požár ve studiu? No, to bylo, řekněme, neštěstí.
Kde jste hledali inspiraci pro nové písně?
Co se textů týká, je hodně písní o lidech a vztazích, o nichž zpíváme častěji, než si lidé myslí. Ale jsou tam i divné písně, třeba Knievel. Náš kytarista měl v deseti rád Evela Knievela, což byl kaskadér (Přeskočil na motocyklu čtrnáct autobusů a vážně se zranil při pokusu přeskočit fontánu u Césarova paláce v Las Vegas i při pokusu přeletět kaňon Hadí řeky – pozn. aut.). Bavili jsme se o Evelu Knievelovi. Na turné jsme se zastavili v Butte v Montaně, což bylo jeho rodné město, to už byl po smrti. Mluvili jsme tam se servírkou, která nám o něm pověděla hodně věcí. Nikdo ho neměl rád, nebyl moc příjemný, ale velmi zajímavý. A když jsem pracoval na albu, uvědomil jsem si, že refrén Do you come to see the man fall, or see him fly (Přicházíte, abyste viděli muže padat nebo letět) se hodí na docela dost situací. Ale divných písní je na desce více. Je tam i egyptská píseň Qasr El Nil Bridge. Moje sestra žije v Káhiře patnáct let, takže jsem měl šanci se tam dostat v roce 2011 (kdy byl po demonstracích v rámci arabského jara svržen diktátor Husní Mubárak – pozn. aut.). Potkal jsem tam hodně lidí a hodně jsem si toho poznamenal do notebooku a něco i nahrál, takže jsem měl z čeho vycházet.
A jaký jste volil přístup k práci na hudbě?
O hudbě jsem přemýšlel ze sonického hlediska. Rozvíjeli jsme ideu vícenásobně navrstvených bicích s tím, že když to tak uděláme, můžeme pročistit doprovodnou kytaru, aby bicí získaly prostor. Protože jsme si desku produkovali sami, měli jsme příležitost si vyzkoušet celou řadu věcí. Nakonec jsme však materiál svěřili někomu, kdo skutečně dobře míchá. Joe Barresi je skvělý zvukař (míchal mimo jiné Sound-garden, Queens of the Stone Age a Tool – pozn. aut.). I on nahrávce dal prostor.
Ale deska má pořád temný zvuk, typický pro New Model Army.
Je to docela temné album, myslím, že je to zvukem, ale neuvědomili jsme si to předem. Asi je to dáno tím, čím jsme si prošli. A mně se to docela líbí.
Qasr El Nil Bridge reaguje na dění v Egyptě. Máte pocit, že je vaše kapela politická?
Někdy.
Koncem osmdesátých let jsem ten pocit měl.
Osmdesátá léta byla velmi politická. A to, co se stalo v Egyptě, taky vzbuzovalo ve světě velký zájem. My však neexistujeme kvůli politice. Jsou tu lidé a kapely jako Billy Bragg, Chumbawamba nebo Rage Against The Machine, které mají politické důvody pro svou existenci, ale to u nás neplatí. Jsme především hudebníci a dokonce i politické skladby, které jsme vytvářeli, byly často protichůdné, nahlíželi jsme na témata z odlišných úhlů. Když si vezmu refrén My People Right Or Wrong, tak nevím, jestli plně souhlasím s jeho úhlem pohledu, ale bylo zajímavé z něj psát. My neprosazujeme nějaký program, chceme získat reakce. Nemyslím, že hudba je vhodným doprovodem pro politický program nebo pro filozofii.
Neměl jsem pocit, že prosazujete nějaký názor, ale že se zabýváte společenskými problémy.
Někdy ano, ale platí, že co jednou uděláš, nemůžeš dokola opakovat. Snažili jsme se nikdy nenapsat dvakrát stejnou píseň.
Přemýšlíte už o příštím albu?
Ano. Between Dog And Wolf nám otevřelo hodně nových dveří, už příchod nového baskytaristy taky otevřel nové dveře. Jsme teď hodně sevřená kapela a tak se díváme do budoucnosti. Ale lidi se mě taky pořád ptají, jestli udělám další sólovou desku. Chtěl bych, i o tom přemýšlím, ale musí přijít čas.
Léto jsme trávili tím, abychom zjistili, jak hrát nové písně naživo, protože nebyly nahrávané naživo, nemáme na pódiu 27 bubeníků. Museli jsme zjistit, jak to udělat, protože nechceme používat přednatočené pásy, hrát toho půlku z pásu, takže nám nezbylo, než vymyslet, jak to udělat v pěti lidech. To bylo také velmi zajímavé a tvůrčí. Písně budou docela odlišné.
Budete hrát i nějaké starší písně?
Za celou kariéru máme asi deset velkých písní a musíme z nich nejméně dvě zahrát, ale které dvě to budou…?
Podle čeho ty starší vybíráte?
Některé jsou opravdu dobré, někdy najdeme takovou, která dobře zapadne do současnosti. Když se k ní vrátíme, zjistíme, že se dobře hodí k tomu, co zrovna děláme, zatímco jiné k tomu nepasují. Nové album je docela odlišné, má odlišný feeling, velmi specifický, představuje svět sám o sobě a drží pohromadě. Staré písně jsou od něj většinou dost odlišné, ale i těch, které se k němu hodí, je docela dost.
Když se bavíme o minulosti, nakolik vás ovlivnil punk nebo temný post punk Killing Joke?
Začínali jsme ve stejné době jako Killing Joke, na počátku osmdesátých let, byla skvělá doba, protože punk byl druhem kulturní revoluce, která nakrátko smetla všechno, co tu bylo předtím. To znamená, že všechny kapely, které nastoupily na konci sedmdesátých let nebo na počátku let osmdesátých – jako my a Killing Joke – měly před sebou bílá plátna. Cítili jsme svobodu v tom, že můžeme udělat cokoli, co chceme. Byla skvělá doba pro začátek, velmi tvůrčí doba, kdy byla porušena všechna pravidla. Podle jednoho z nich například baskytara má hrát basovou linku. Ale my měli skvělého „akrobatického“ basáka a rozhodli jsme, že basa bude sólový nástroj. Současně se objevila veškerá elektronika, lidé, kteří začali pracovat se syntezátory. Lidé si myslí, že punk, post punk a elektronika byly od sebe velmi odlišné, ale ve skutečnosti to tak nebylo. Všichni ti muzikanti odevšad objevovali nové ideje, protože punk rock vyhodil do smetí staré nápady. Na konci osmdesátých let se bohužel zase vrátil starý rock, rocková kultura, staré rockové hvězdy, ale nakrátko to bylo mrtvé.
Pamatujete si nějaké koncerty z Prahy?
Vybavuju si jeden. To bylo poprvé, kdy jsme hráli v Praze. Nevzpomínám si na název klubu, ale hrálo se v něm nahoře.
Eden.
A to bylo velmi dobré.
To jste měli houslistu.
Housle, to byla náhoda. Experimentovali jsme s folkovými melo-diemi, a náhodou jsme natrefili na Eda Wolsenholma, který se k nám nakrátko připojil. Jenže pak se Británie zaplnila lidmi, dělajícími folk rock s houslemi, a my si uvědomili, že celý folk rock je slepá ulička. Chtěli jsme jít dál, vždycky jsme se jako kapela tvrdě snažili neustrnout. A když se tohle pojetí stalo v Británii velmi úspěšným, tak jsme se od něj odklonili a udělali jsme The Love of Hopeless Causes, což je čistě hardrockové album bez houslí. Jen abychom každého překvapili.
Foto Scrape Sound