Manželský pár Vojtěch (1962–2024) a Irena (1959–2025) Havlovi patřil po čtyři dekády ke skrytým, a přitom unikátním stálicím naší hudební scény. Jejich tvorba jako by navazovala na historickou etapu, kdy skladatelé vážné hudby ještě improvizovali. Inspirovali se renesanční i soudobou hudbou, rozvíjeli atypické zvukové možnosti violoncella, violy da gamby i etnických nástrojů a pracovali se zvuky na hranici slyšitelnosti. I když jejich tvorba kladla důraz na maximální soustředění, zůstávala komunikativní a vstřícná.
Stephan Micus, světoznámý německý multiinstrumentalista, nahrávající pro renomovanou značku ECM, sledoval roku 2006 jejich koncert v kostele sv. Václava na festivalu Colours of Ostrava z první řady: „Na cello a violu da gambu hrají, jako by vyprávěli příběhy. Tolik různých zvuků a barev, ta nejvýraznější připomíná zpěv ptáků. Nejedná se jen o užití zvuků, ale i ticha. Bez ticha není hudba. Alespoň ne skutečná hudba. Ticho je pevná půda, která umožňuje zvuky vnímat. Jako jin a jang, plus a minus, obojí musíte vyvážit. Ne každá hudba tuhle rovnováhu respektuje. Ale v tradicích Východu, a zvláště Asie je ticho důležité. Souvisí to se spiritualitou. V buddhismu a hinduismu hraje ticho velkou roli.“ Zájem o spiritualitu byl hlavní motivací pro časté výjezdy dvojice do Indie. Následující, dosud nepublikovaný rozhovor vznikl po zmíněném koncertě na Colours a odkrývá i dosud málo známé spojitosti mezi českými jogíny a undergroundem.
Když vás člověk vidí na pódiu, hned pozná, že pro vás je důležitější poslouchat toho druhého než se prosazovat sólově. Jak se to promítá do výběru hudby, kterou sami posloucháte?
Irena: Když někam vyjedeme na festival, nemůžeme předtím vstřebávat jinou hudbu. Ne že bychom někde v ústraní meditovali, ale jdeme třeba na procházku do tichých míst. Rozhlížet se po tom, co hrají jiní, začneme, až když za sebou máme vystoupení.
Takže muzikant se před koncertem odpojí od vnějších zdrojů. Aby si to uvnitř uspořádal?
Vojtěch: Ta tvořivost se rodí z ticha. Prošli jsme různými obdobími: renesanční a soudobou hudbou, avantgardou, minimalismem. Úplným základem je pro nás ticho a prázdno. Ze všech těch složek jsme si vytvořili takový vnitřní jídelní lístek. Nabídku. A z toho komponujeme.
Irena: Zajímá nás jemná práce se zvukem, s barvami nástrojů, smyčcové nástroje jsou pro to ideální. Trochu to vypadá jako práce s akvarelem. Užíváme si to jako děti.
Muzikant a jeho guru
Souvisí to s hledáním spirituality? Často se zmiňujete o vašem indickém mistrovi. Vztah muzikanta a jeho guru připomíná světové postavy: Beatles a Maharishi, Carlos Santana a Sri Chinmoy. Jak to bylo u vás?
Irena: S jógou jsme se setkali už v dětství, já jsem ve třech letech uměla stát na hlavě. Nevěděla jsem, proč to dělám, ale hrozně mě to bavilo. Pak jsem si o tom něco přečetla. Také nás chvíli zajímalo křesťanství. Za totality procházeli republikou potají jogíni z Indie a s jedním z nich jsme se setkali. Okamžitě jsme věděli, že to je to, co hledáme.
Vojtěch: Ten náš guru je Swami Maheshwarananda, pochází z Radžasthánu a je autorem systému Jóga v denním životě. Jsme jeho žáky přes dvacet let.
On byl v Československu poprvé už roku 1973, jako osmadvacetiletý mladík.
Vojtěch: Ano, a vždy bylo těžké
