Skvělý návrat starého Mistra. Takhle by se recenze mohla jmenovat, kdybychom v UNI názvy tohoto typu příspěvků praktikovali. Vlastně by ale ten titulek nebyl přesný, neboť nese v podtextu překvapení, že se jméno Jana Spáleného ještě objevuje na novinkovém albu. Ale tak tomu není a nemůže být. Ač tělesně stižen různými neduhy osmdesátiletého(!) věku, Spálený je velmi aktivní součástí české hudební scény. Každodenně cvičí na oba svoje nástroje, piano i kornet, a pravidelně koncertuje v Praze i ve všemožných dalších koutech republiky. Je tedy samozřejmé, že jej napadají nové hudební motivy, které touží zpracovat. Naposledy to bylo v roce 2019 na albu Nemůžu popadnout tvůj dech a nyní se objevuje s dvanácti novými nahrávkami, z toho s deseti fungl novými písněmi. Jak už se totiž stalo na posledních Spáleného albech zvykem, najdeme zde i remaky, nové pohledy na starší písně, které známe ze starších alb. Toto album rámují. Na úvod Jsi trochu povadlá, vyznání Spáleného známé filozofie, že ženy na kráse nabírají postupujícím věkem. Je to zde jediný zpěvákův text, původně z jeho prvního písničkového sólového alba Já se tě nevzdám z roku 1982 (to bylo Spálenému pouhých čtyřicet). A na závěr Blues o bolavý hlavě, zhudebněný obrázek z psychiatrické léčebny podle Jiřího Žáčka.
Co se textů týče, platí opět to, co v posledních zhruba dvaceti letech, totiž že Spálený sám už píše minimálně, s profesionálními textaři po smrti svých někdejších stálých spolupracovníků, jako byli Pavel Vrba a Pavel Kopta, nespolupracuje, a spoléhá se většinou na dodávky autorů „z lidu“, jichž má ve své pracovně na výběr podle vlastních slov několik regálů. Obzvláště silné a pro vyznění základní linie alba, jíž je – vcelku nepřekvapivě – stáří a vzpomínky (ovšem vše v zásadně nesentimentálním duchu), jsou například příspěvky Jaroslava Vondráka Byl to hodnej chlap a jeho láska byla nenápadná a Co jsem viděl dneska ráno. S tím souvisí Poslední flám Romana a Radky Svobodových, skoro až rozverná vize zpěvákova konce na této zemi.
Hudebně se drží album tradičního, a přesto navýsost originálního modelu Spáleného tvorby, která si bere z rhythm’n’blues, jazzu, šansonu, folkového, přesněji písničkářského cítění a místy až rockové rytmické páteře. Spáleného ASPM je kapela brilantních hudebníků, sehraná za několik dekád (s většinou z nich hraje už od 90. let), a i když nahrávky jsou téměř „vykostěny“ od instrumentálních sól, lze si snadno představit, jaké příležitosti muzikantům v tomto smyslu poskytnou.
Samostatnou kapitolou je pak zpěv. Jan Spálený měl vždy tak trochu „nemocný“ hlas, což se samozřejmě s věkem nezlepšilo, ale to není v tomto kontextu vůbec podstatné, jeho zpěv je tak charakteristický, tak empatický zejména vůči textu, ale samozřejmě i hudbě, že jeho snížená verzatilnost vůbec nevadí. Spálený je především nesmírně autentický ve všem, co dělá, a to z něj dělá jednu z nejdůvěryhodnějších osobností na scéně. Kéž na ní v tak dobré formě vydrží co nejdéle.