Jan Švihálek: Je dobrý vrátit se k prostotě hudby

Už dávno neplatí pouhé „řekneš-li blues v Brně, ozvěnou se ozve Švihálek“. Pověst tohoto svérázného kytaristy, zpěváka a autora už přesáhla hranice lokální scény a jeho otevřenost a schopnost přirozeně navázat kontakty mu umožnila to, že si dnes plní jeden muzikantský sen za druhým. Cestu k tomu našel prostřednictvím své povahy: stejně jako jeho idolům ze Severního Mississippi mu odjakživa bylo lze jeho muziku věřit. Zajděte někdy na koncert Band of Heysek, Honzovy už třetí kapely, kterou mají pod vydavatelskými křídly Indies. Přesvědčíte se, že taková muzika se fakt z nějaké vypočítavosti nebo potřeby exhibovat dělat nedá.

 

Mám tě spojeného se třemi kapelami. Rád bych si v tom na úvod udělal trochu pořádek. Nejstarší, Hoochie Coochie Band, pořád existuje, ale hraje spíš výjimečně. Nuck Chorris Gang neexistuje, ale na narozeninovém koncertě Indies se výjimečně sejde a zahraje. A Band of Heysek je v současnosti tvoje hlavní kapela. Je to tak?

Je to přesně tak, díky, že jsi v tom udělal pořádek i mně. HCB je už něco jako širší rodina, která se sejde na narozeniny, Vánoce, všichni jsou spolu v kontaktu, mají se rádi, dávají si svobodu, podporují se a nedají na sebe dopustit, víš, že tam ti lidi pro tebe vždycky budou, ale vlastně se nepotřebují vidět každý týden a nějak tlačit pilu, vymýšlet nové věci. Ta občasná setkání jsou pak ale velice příjemná, hraje se nám spolu pořád hrozně dobře, jsme na sebe velmi dobře napojení a občasné hraní si fakt užíváme. Hrajeme tak osmkrát až desetkrát do roka.

Co ta čistá bluesová stylovost HCB pro tebe dneska znamená? Něco jako relax?

Je to pro mě „back to roots“ co se týče jednoduchosti zvuku. Žádný krabičky, hraní s omezenou hlasitostí, je vždycky dobrý se vrátit k prostotě hudby, rytmu. Proti zvuku Band of Heysek je to neuvěřitelně „nahý“. O to víc soustředěné emoce a vnitřního rytmu do toho musíš dát, jinak to stojí za houby, protože tam vlastně nic jinýho než ten vnitřní rytmus a pocit není. Uvolňující je i fakt, že vlastně jak jsme starší, hrajeme mnohem klidněji, nikam to neženeme, je to pomalejší a usazenější. Lidi to vnímají, ještě pořád na nás chodí fakt hodně lidí na koncerty. Kdykoliv hrajeme ve Staré pekárně nebo Kouřícím králíkovi, je plno. Teď nedávno jsme slavili 25 let fungování HCB a bylo plný Metro, přes 250 lidí. To mě strašně těší, zároveň to úplně nechápu, hrajeme pořád ty stejný písničky, poslední desku jsme vydali myslím v roce 2006, nemáme žádné promo, manažera, vlastně je to jenom šuškanda a „hora cukru – Zuckerberg“…

Posuňme se k Nuck Chorris Gangu…

To byla ambiciózní rozjetá kapela, která měla třeba padesát koncertů za rok, dokonce dvojáky. Což pro kapelu, která se tím živí, není moc, ale nás hudba nikdy neživila, vždycky jsme měli ještě normální práci, do toho nahrávání atd., takže toho bylo dost. Navíc v té době byl HCB docela aktivní taky, takže jsem nevěděl, co dřív. Myslím, že jsme se docela vyčerpali fyzicky, psychicky, a uzavřeli jsme to v pravou chvíli. Navíc, když dneska naše desky poslouchám, tak přestože jsem na ně fakt docela pyšnej (myslím, že je tam spousta energie a skvělý texty), mám dojem, že jsme ten model taky docela vyčerpali, že moc nebylo kam jít dál. K tomu se navíc začaly mezi námi trochu kazit nějaké osobní věci, měli jsme docela hustý konflikty, který sice teď už odvál čas, ale v tu chvíli jsme si nedokázali představit, že bychom v tom pokračovali. Taky je pravda to, že rapeři PapaVeny a PapaZdeny (ale hlavně Veny) do toho chtěli jít mnohem víc, víc zkoušet, prostě jet na max, a my s Lukášem a Bobem jsme to měli trochu na háku, takže z toho taky vznikalo hodně napětí.

Když jsme spolu dělali v roce 2008 do UNI rozhovor, byl jsi zrovna nadšen z právě vydaného debutového alba Nuck Chorris Gangu. Byl následný vývoj kapely podle tebe z dnešního pohledu pozitivní?

Jo, já z toho byl fakt hrozně nadšený, měl jsem hodně velký oči, co se úspěchu první desky 100% karate týče, myslel jsem, že to způsobí poprask. Nakonec to až na pár výjimek kritika docela sjela, někdo podle mě skoro zbytečně (např. Apačka, budiž jí země lehká), prostě to přijetí bylo jednoznačně mnohem chladnější, než jsem čekal. Myslím, že tohle byl taky zásah do ega a sebevědomí NCG, se kterým jsme se vyrovnali tak, že do druhé desky Lovu zdar jsme už ani nešli s takovým entuziasmem. Album je to sice povedený, ale čekali jsme na něj hrozně dlouho, bylo tam nekonečný mixování, prostě jsme ho zbytečně „přepekli“. Ale když odhlídnu od toho, co si pamatuju, a hodnotím jenom ty nahrávky, tak podle mě jsou fakt dobrý a v českým prostředí určitě unikátní.

Myslíš tedy, že po NCG zůstala na domácí scéně díra?

Ne, to si nemyslím, my jsme vznikem NCG žádnou díru nezaplnili, takže ani žádná nezůstala, když jsme to odpískali. To, co jsme dělali, bylo fakt trošku mimo. Není to nic k zaplnění někým jiným, tuto „ránu“ může zase zacelit pouze NCG. Svojí slzou, která nikdy neukápne.

Zdráhali jste se přijmout nabídku na jednorázové vystoupení v Sono Centru? A nedá se předpokládat, že to bude „nový začátek“?

Nezdráhali, je to pro nás čest, radost i zadostiučinění. Hrozně se na to těšíme, dokonce jsme už měli zkoušku, kde jsme lovili, co jsme tam hráli. Ale je to stoprocentně jednorázová záležitost, nemáme s tím žádný další plány. Z karate soundu jsme vytřískali maximum!

Tvou nynější hlavní kapelou je tedy, jak už jsme si řekli, Band of Heysek…

Ano, tam se naplno realizuju co se hudby a zvuku týče, tak jak jsem si to vždycky představoval.

To, že do Band of Heysek přešli všichni tři instrumentalisté NCG, tedy kromě tebe i bubeník Lukáš Kytnar a basista Bob Sabolovič, byl cíl nebo náhoda?

Byli jsme sehraní, cítil jsem, že by to mohlo odpovídat tomu, jak si to představuju, hlavně ta otevřenost ze strany Boba a Lukáše. Hodně si sedíme po lidské stránce, já už ve svým věku potřebuju vědět, že když s někým pojedu čtyři hodiny v autě, tak to bude v klidu, nebudu se potit a modlit za to, abychom tam už byli. A taky jim nevadí když hraju nahlas... To v HCB bohužel takhle řádit nemůžu, tam je Kulička (kontrabasista Pavel Všianský – pozn aut.), kterej začne koulet očima a je nadevše jasný, že mi to dá sežrat, takže to radši ztlumím...

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.