Dvě alba shrnují dlouholetou spolupráci zpěvačky, malířky a performerky Milli Janatkové a perkusisty Jaroslava Kořána, který začínal v industriálních Paprscích inženýra Garina a v Orloji snivců se přiblížil kontemplativní poloze. Písně dne přinášejí rytmičtější skladby, Písně noci atmosféričtější. Milli Janatková do skladeb improvizuje, občas přechází ke scatu, místy hlasy vrství. Výraznější melodickou linku, která by track rozvíjela, nevytváří. Kdyby tam byl ještě jeden nástroj, tak by to nevadilo, takto však skladbám chybí osa a vývoj.
Na povedenějších Písních dne patří k nejpůsobivějším Rytmus, jenž i zvukově odkazuje k industriálu. Také Tanec potvrzuje, že Kořán umí vytvořit ucelenou rytmickou strukturu. Povedený je Dech, kde je naznačená i melodie, a Řeka. V Ozvěně a Pěně se lze nechat unášet náladou, avšak na celou desku použité přístupy nevystačí, chybí jasná linka, které by udržovala pozornost posluchače, je to spíš mozaika.
U ambientních Písní noci je to ještě patrnější. Byť má většina tracků nějaký zajímavý aspekt, vzdychání, šeptání a mňoukání je v řídkých vzdušných skladbách až moc. Výsledek působí jako za sebe poskládané posbírané útržky z nějakých soundtracků k poloabstraktním filmům s detaily přírody. Část nahrávek byla pořizována v plenéru, takže jsou tam slyšet i ptáci nebo potůček. Od poslechu se lze kdykoli odtrhnout a pak se ke kulisovitým nahrávkám vrátit, aniž by člověk o něco podstatného přišel. Jsou to jen lehce nahozené skici, kterým chybí jasnější tvar. Jen tak se vznášejí, přitom by potřebovaly kontrast. Rozdělení nahrávek na dvě stylově odlišná alba je nešťastné. Například Ráno s hlasem a varhanami by lépe vyniklo mezi rytmickými tracky. Minialbum se šesti kousky s odlišnými přístupy by zaujalo. Takto vystupují na povrch limity protagonistů, jejich omezené schopnosti vytvořit v duu celek.