Daniel Ordóñez (1981) je španělský novinář a překladatel, vzděláním slavista. Překládá české knihy do španělštiny, spolupracuje s českými a španělskými nakladatelstvími, pracoval v Českém centru v Madridu. V roce 2009 začal působit ve španělské redakci zahraničního vysílání Českého rozhlasu – Radio Prague International. V roce 2024 se stal ředitelem španělské redakce. Žije v Praze.
Jaký má vysílání Radio Prague International cíl a smysl?
Především je třeba říci, že Radio Prague International slaví tento rok devadesát let, je to jedno z nejstarších rádií vysílajících do zahraničí v celém světě. Má obrovskou tradici a zajímavou minulost – vzniklo ze zcela konkrétních důvodů.
Rok vzniku, 1936, a tehdejší evropská situace asi napovědí…
Ano, to rádio vzniklo v době nacismu jako nástroj, který Československá republika potřebovala, aby mohla vzdorovat nacistické propagandě. A nacismus byl v Evropě na vzestupu. Propagandistická vysílání, která napadala Československo, měly i Sovětský svaz, Maďarsko a Itálie. Radio Praga Int. zaznamenalo od začátku velký úspěch, do redakce napsaly tisíce posluchačů. Rozhlasové vysílání sloužilo jako jedna z forem, jak propagovat československé ideje…
V zásadě ideje demokracie…
Ano, v širším slova smyslu. Myslím, že jedna z nejstarších nahrávek ve španělštině, které se zachovaly, je z roku 1938. Na této devítiminutové nahrávce mluví Irma Kauffmanová o feminismu v Československu, o právech žen… v té době to bylo něco podstatného pro spoustu posluchačů v zahraničí, včetně těch ze Španělska a Latinské Ameriky. A ta dáma vysvětluje, že v Československu měly ženy volební právo daleko dříve než ve většině zemí, zvláště těch iberoamerických, ale taky dříve než ve Španělsku.
Rozhlasová tradice Radia Praga je nepopiratelná. Kolik má ale posluchačů?
Všechny zahraniční redakce celkem sleduje přibližně osm milionů posluchačů v celém světě, podle přístupů na web v minulém roce (http://www.radio.cz). Naše webová stránka zaznamenává přístupy ze všech zemí světa, kromě Severní Koreje, Tuvalu a Kuby. My ale víme, že nás i na Kubě hodně poslouchají, používají VPN nebo krátké vlny.
Jak jste se to dozvěděli?
Píší e-maily nebo komentáře na náš facebookový profil. Skoro každý den dostanu e-mail nebo dopis, těch samozřejmě ubývá, ale v každém případě nás někdo pravidelně kontaktuje. Píše nám také spousta výzkumníků, nedávno se ozvali dva vědci, jeden je Chilan, působí na jedné švédské univerzitě a chce zkoumat roli Radia Praga v boji proti Pinochetovi. Dalšího zajímá postava Hernána Barahony, emigranta, který uprchl před Pinochetovým režimem a v Radiu Praga působil asi dvanáct let. Byl to velmi významný novinář, vrátil se později do Chile, působil na univerzitě a řídil Radio Nuevo Mundo.
Zachycujete i současné příběhy?
Samozřejmě, zpracovali jsme jich spoustu. Týká se to taky třeba potomků českých emigrantů, kteří stále ještě mají česká jména, i když česky už nemluví…
Emigrantů z roku 1968?
Ne, v našem případě jde o potomky českých emigrantů v Kolumbii, Argentině, v Brazílii… To jsou lidé, kteří emigrovali roku 1948 a později, anebo přišli ještě dřív. Před rokem 1918 nebo během první republiky. Především jako ekonomičtí emigranti. Ti po roce 1948 jsou vlastně ti poslední, kteří do této oblasti emigrovali. Věřím, že po roce 1968 žádný Čechoslovák o těchto zemích jako o svém cíli neuvažoval. Lidé tehdy chtěli do Spojených států, do Izraele, do Francie, do Švýcarska, ne do Latinské Ameriky. Ale předtím ano.
O čem ty jednotlivé příběhy vyprávějí?
Tento rok zemřela jedna Češka, která odešla do Venezuely v roce 1948 kvůli komunistickému režimu, a v devadesáti třech letech se sem musela vrátit – kvůli Madurovu režimu. Díky svému původu se mohl do České republiky přestěhovat její vnuk, požádat tady o azyl, a pak přivézt svou matku i babičku. Ta letos zemřela ve svých sto letech. Když jí bylo devadesát devět, udělal jsem s ní rozhovor… a pozvali mě i na její stoleté narozeniny.
Lidé s podobnými příběhy, kteří nám píší, jsou synové, vnuci Čechů, mají česká jména a jejich krajanské komunity, třeba v Argentině, hrají velice důležitou roli. Dodnes si zachovávají svou českou identitu. Organizují kurzy české kuchyně, volí Miss mezi Čechy a Slováky například. Jsou to naši posluchači. A můžu říct, že Radio Praga Int. se nějak stalo součástí jejich života jako jediný způsob spojení, který mají s jejich identitou, která je pro ně velmi důležitá. Často nám píší a rádi vyprávějí příběhy svých prarodičů. Ty příběhy zachycují dějiny dvacátého století, včetně české historie. Naše světy se takto propojují. Příspěvky s osobním příběhem mívají velký úspěch.
Jak je pořizujete?
Pokud ne osobně, tak po telefonu a prostřednictvím videokonference. Publikujeme také rozhovory a texty v psané podobě, na našem webu a na sociálních sítích. Ty jsou minimálně stejně důležité jako vysílání.
Kdo jsou vaši posluchači bez českých kořenů?
Většinou jsou ze španělsky mluvicí komunity žijící v České republice, která je čím dál větší. Jsou velmi důležitou částí našich posluchačů a čtenářů. I když připravujeme vysílaní do zahraničí, a oni v něm nežijí, kolem Radio Prague Int. se vytvořila určitá komunita zdejších iberoamerických občanů a institucí. Pro tuto komunitu jsme něco jako lokální médium. Ale také nás čtou nebo poslouchají jejich příbuzní v zahraničí, protože kvůli tomu, že mají syna, dceru nebo třeba i vnoučata v České republice, chtějí vědět, co se tady děje, ta země je zajímá i politicky, chtějí o ní a o její společnosti vědět víc. Jeden posluchač nám psal z Mexika, že díky nám se cítí být blíž své dceři, která žije v Praze a má tady už i svou rodinu.
Ale objevují se taky například spisovatelé, Španělé, Latinoameričané, kteří znovu a znovu píší příběhy, kde je nějaký český prvek. Najdou naši stránku a dokážou z ní získat spoustu informací, včetně těch historických. Pak nám děkují, posílají nám výtisky svých knih… stalo se to už mockrát. Existuje podcast, který měl před dvěma roky velký úspěch na Cadena Ser, což je nejposlouchanější rozhlas ve Španělsku. Jmenuje se Voynichovo puzzle (podle záhadného historického rukopisu). Podcast měl deset kapitol, každou hodinovou, napsal ho jeden z nejlepších novinářů a vyprávělo se v něm o císaři Rudolfovi II., o defenestraci, o celé té epoše. V jedné z kapitol se mluvilo o Radio Prague Int., s použitím starých fragmentů našeho vysílaní. Podcast vlastně popisoval, jak se zrodil vztah českých zemí se španělským světem, a jak se díky tomu rozvíjela Praha. A tvůrci se často inspirovali materiály z našeho webu.
Ale o Českou republiku se může zajímat každý, a pokud hledá něco ve španělštině, určitě se rychle dostane na naše stránky.
Zajímáte se o i bližší minulost. Tu reprezentuje příběh španělských bojovníků proti fašismu, kteří zemřeli v koncentračním táboře v Hradištku u Štěchovic. Jaký význam má ten příběh pro současné Španěly?
Jako novinář jsem pokrýval návštěvu příbuzných těch sedmi zavražděných v Hradištku na samém konci druhé světové války, v tamním koncentračním táboře (vznikl po vysídlení českého obyvatelstva z Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska). Bylo to pro ně hodně emocionální, až relativně nedávno se dozvěděli, kde a jak jejich příbuzní skončili. A to díky spolupráci španělských historiků a hradištské radnice a knihovny. Souviselo to také s osmdesátým výročím konce druhé světové války, proběhla řada oficiálních připomenutí těch událostí, dostavili se zástupci velvyslanectví. Nebyla to žádná okrajová, regionální záležitost. Pro potomky zavražděných Španělů představovala ta setkání terapeutický moment a zároveň se dozvěděli, jak se ctila a jak se ctí památka těchto bojovníků v České republice.
Oni to nevěděli?
