Kdo operního zpěváka a klavíristu z kanadského indiánského národa Wolastoq/Maliseet zná, nezaváhá ani tentokrát. Kdo ještě ne, celkem brzy zjistí, o co dosud přicházel. Vystudovaný antropolog v ničem neodpovídá archetypu indiánského umělce, vedoucího dialog skrze pow wow: aktivista queer komunity Two Spirits se před námi zjevuje v glamrockových kostýmech a s tenorovým vibrátem mění své renesanční poselství v umělecký akt hrdosti. Nepřešponovaně, a sice s dávkou patosu, ale zkuste se vžít do krvavé indiánské historie, a přijde vám to důstojné. Ačkoliv Jeremy násilí netematizuje, přece jenom občas zpívá „jazykem slz“. V rockové Ancestors Too Young s ničivým trumpetovým sólem třeba připomíná děsivý nárůst sebevražd mladé indiánské generace: „Musím se nadechnout, protože si nejsem jistý, jak bych měl truchlit.“
Je to vysoce návykové album, v neposlední řadě díky impozantnímu souběhu experimentálního popu, art rocku, neoklasiky a jazzu, ve kterém se pohodlně najdou fanoušci Anohni, Kìzise, Perfume Geniuse nebo Owena Palletta (aranžéra smyčců). To, plus dar přimět posluchače, aby si co chvíli myslel, že slastně intenzivněji už to nejde, než přijde milostná skladba Take My Hand dokazující, jak se mýlil.
Debut Wolastoqiyik Lintuwakonawa – moderní reinterpretaci archivní hudby předků – nazpíval v jazyku wolastoq, kterým už mluví pouhá stovka lidí. Se záchrannou misí ovšem narazil: nerozuměli mu ani členové jeho národa. A protože chtěl mluvit se všemi ochotnými mu naslouchat, rozhodl se poprvé zpívat anglicky. Motewolonuwok – „lidé velké duchovní síly“ – je jiné i ve volbě doprovodu. Smyčcová kvarteta Jeremy zmohutnil do orchestru a obklopil se gospelově znějícími sbory. I o zvěrstvech zpívá něžně – The Land That Held Them o zavražděných dětech – a když v hymnické Skicinuwihkuk dojde na zásadní téma, ještě něžněji: „Toto je navždy indiánská země, a dokud bude mezi našimi lidmi jediné dítě, budeme ji bránit.“