Joe Bonamassa vrací k jeho nedožitým stým narozeninám dluh svému osobnímu hudebnímu guru B.B. Kingovi. Jejich společný příběh začal už v roce 1989, kdy dvanáctiletý Joe otevíral Kingův koncert, a toto přátelství trvalo až do Mistrovy smrti. Když vloni Bonamassa s překvapením zjistil, že se ke Kingovu superkulatému výročí nechystá žádná zásadní hudební pocta, nažhavil telefon a během devíti měsíců dal dohromady sestavu, kterou lze bez nadsázky označit za bluesový „tým snů“ posledního půlstoletí. Nepochybně se svým způsobem inspiroval Kingovým slavným albem Blues Summit, které vyšlo v roce 1993, získalo Grammy a zahájilo Kingovu volnou trilogii alb duetů (následující byly Deuces Wild a 80).
Výsledkem Bonamassovva snažení je dvojalbum na CD a vinylové trojalbum, 32 nahrávek a více než 40 hostů. Dramaturgie alba skvěle propojuje generace. Otvírák Paying The Cost To Be The Bos v podání největší hvězdy mladé bluesové generace Christonea „Kingfishe“ Ingrama stojí na jedné straně, na druhé pak přítomnost legend, jako je 93letý Bobby Rush v Why I Sing The Blues nebo skoro devadesátník Buddy Guy v Sweet Little Angel. Za zmínku stojí i to, že ačkoli většina hostů je skutečně z bluesového ranku, tu a tam se mezi nimi objeví i někdo trochu odjinud, třeba jazz-soulový George Benson, rocker Paul Rodgers nebo R&B zpěvák a raper Aloe Blacc.
Přiznám se, že nesdílím všeobecné nadšení z Joea Bonamassy, odjakživa mi připadá přeceněný, v jeho hře mi chybí míra, cit a vlastní osobnost. Musím se přiznat k překvapení: tohle album je velká výjimka (nebo začátek nové etapy?). Bonamassa se zde v roli producenta projektu plně drží v roli pokorného hostitele. Jeho kytara sice zní v každé skladbě, ale vždy slouží celku a dává prostor hostům. Proto také lze to množství materiálu bez problému uposlouchat i v jednom zátahu: množství hráčských i pěveckých výrazů na ploše většinou velmi známých písní, z nichž mnohé patří k základním kamenům blues, se zdá nekonečné.