Joe Hill

I když to nelze uspokojivě prokázat, americký odborář a písničkář švédského původu Joe Hill se s největší pravděpodobností stal obětí justičního omylu. Dvacet let po jeho popravě o něm byla napsána písnička, kterou postupně proslavili Pete Seeger, Paul Robeson a Joan Baezová. Ta ji zpívala jak na legendárním woodstockém festivalu v roce 1969, tak na svém loňském světovém turné, majícím nádech protestu proti politice prezidenta George Bushe. Odkaz Joea Hilla je tedy stále živý, i když hnutí, s nímž byl spojen, dnes mohou mnozí odsuzovat pro naivní idealismus a ultralevicové názory.

Organizace Industrial Workers Of The World (IWW) sdružovala průmyslové dělníky z celého světa do mezinárodních odborů, vyvolávala stávky za lepší pracovní podmínky a kromě notné dávky odvahy ji bohužel charakterizoval i anarchismus, populismus a prosazování komunistické ideologie. Joe Hill byl oddaným členem IWW, autorem prvního z Rudých zpěvníčků a nadšeným organizátorem stávek. Abychom si však nepředstavovali stejný typ proletáře, jaký u nás jezdil s Andělem na hory, pořádal nekonečné schůze a zpíval trapné masové písně. Být mladým komunistou na počátku 20. století ve Spojených státech amerických znamenalo být totálním společenským vyvrhelem.

Stoupenci IWW pocházeli především z řad mnohdy přistěhovalých ,hoboes‘ neboli tuláků a námezdních dělníků, shánějících práci po celé zemi a cestujících tajně na podvozcích vlaků. Dnes má IWW pouhých 2000 členů, ale tenkrát vlastnilo ,rudou knížku‘ 50 000 dělníků. „Jednotný svaz pro všechny!“ hlásali zástupci těchto odborů, takzvaní „Wobblies“. Nic jim však nepomohlo k popularitě tolik jako Hillova mučednická smrt v roce 1915.

DOSTANEŠ KOLÁŠ, NA NEBI, AŽ UMŘEŠ!
Joe Hill se narodil 7. října 1879 ve švédském městě Gävle jako Joel Emmanuel Hägglund. Prý už od mládí skládal písničky o své rodině, chodil na koncerty do místního společenského sálu, učil se hrát na kytaru a housle a v nedaleké kavárně brnkal na piáno. Relativní idyla byla narušena v roce 1887, kdy jeho otec1_joe_hill_1 zemřel na následky pracovního úrazu a děti se o sebe musely začít starat samy. Joe tedy už jako devítiletý pracoval v továrně na provazy a později jezdil jako hasič na požárním autě. Roku 1900 sám onemocněl – dostal tuberkulózu a byl nucen vyhledat pomoc ve Stockholmu. V hlavním městě střídavě vydělával na doktora a docházel na ozařování. Operace, které přitom podstoupil, zanechaly výrazné stopy na jeho tváři a krku, což se mu později stalo osudným, když byl identifikován jako pachatel zločinu, k němuž se ještě dostaneme.

Neštěstí nechodí po horách – v roce 1902 zemřela Hillova matka, poté co ji lékaři několikrát operovali kvůli nesnesitelným bolestem zad. Po její smrti se osiřelé děti rozhodly rodný dům prodat a zkusit se protlouci na vlastní pěst. Čtyři z nich zůstaly ve Švédsku, ale Joe se svým mladším bratrem Paulem odpluli lodí do USA. Na dalších dvanáct let se po budoucím americkém hrdinovi slehla zem. Zřejmě se živil, jak to šlo – dělal v přístavech, lesích, dolech, česal ovoce. V New Yorku čistil plivátka.

S myšlenkami IWW byl poprvé konfrontován roku 1910, kdy si vydělával v docích kalifornského města San Pedro. Malá skupinka aktivistů hlásajících novou vizi uspořádání světa ho okamžitě nadchla a přesvědčila. To už si neříkal Joel Hägglund, nýbrž Joseph Hillström (předtím totiž pracoval v strojní dílně v Chicagu, kde se zapletl do stávky a byl zapsán na černou listinu, takže pod starým jménem by ho už žádný zaměstnavatel nepřijal). Koncem roku 1910 napsal Joe dopis do vlajkových novin průmyslových dělníků Industrial Worker, v němž se označil za člena oregonské pobočky IWW v Portlandu a poprvé se podepsal jménem Joe Hill. V dopisu referoval o nekalých praktikách portlandské policie při zásazích proti stoupencům IWW.

V lednu 1911 se Hill zamíchal do jednoho z prvních ozbrojených střetů mexické revoluce v Tijuaně, o rok později se aktivně zapojil do koalice Free Speech, založené členy odborů v San Diegu na protest proti rozhodnutí policie zakázat v centru města veřejná shromážděnía rovněž měl prsty ve stávce železničních zaměstnanců v kanadské provincii Britská Kolumbie, ze které se pak znovu vrátil do San Pedra, aby zde organizoval stávku italských dokařů.

Na všech těchto shromážděních si Hill vypomáhal břitce ironickými texty, které skládal na melodie tehdejších hitů. „Zastávám názor, že když člověk shrne do písně pár srozumitelných faktů a obleče je do humorného hávu, osloví spoustu dělníků, kteří neumějí nebo nechtějí číst,“ vyjádřil se v dopise jednomu ze svých přátel. V zřídka uváděném životopisném filmu Joe Hill, který roku 1971 natočil švédský režisér Bo Widerberg a v němž ztvárnil hlavní roli Thommy Berggren, hraje Armáda spásy na ulici nábožné písně a Joe ji o kus dál přehlušuje vlastním zpěvem, takže ji vlastně používá jako hudební podklad pro své aktuální parafráze. I kdyby to nebyla pravda, ale jen umělecká licence, nápad je to výborný. Do dnešní doby se dochovalo přes 25 Hillových textů, vydaných buď v odborářských periodikách Industrial Worker a Solidarity, nebo v odborářských sbornících zvaných Rudé zpěvníčky. Mnohé z nich se stále zpívají (pravidelně je na svých koncertech uvádí například písničkář a člen IWW Utah Phillips). Nejznámější je hned ten nejstarší, jenž je parodií na kostelní hymnus Josepha P. Webstera In The Sweet Bye And Bye. Tady se Hillovi podařilo vymyslet ironicky míněný verš, který rychle zlidověl: „You’ll get pie in the sky when you die.“ („Dostaneš koláš, na nebi, až umřeš.“) Také proto zná tuto písničku každý jako Pie In The Sky, i když roku 1911 vyšla v prvním z Rudých zpěvníčků pod názvem The Preacher And The Slave (Kazatel a otrok).
Během stávky železničářů na trati Southern Pacific v roce 1910 se Hill zase vytasil s parodií na proslulou baladu o Caseym Jonesovi, z něhož Werich s Voskovcem udělali Strojvůdce Příhodu. Zatímco Jan Werich zpívá o chrabrém strojvůdci, jenž obětuje vlastní život, aby zachránil cestující, v Hillově pojetí se jedná o pěkného podrazáka a stávkokaze, který se chová v nebi stejně jako na zemi, dokud ho andělé z 23. odboru definitivně neskopnou ze Zlatých schodů.

TAJEMNÁ DÁMA
Když Hillovi při jeho opětovné návštěvě Kalifornie začala hořet půda pod nohama, přemístil se do Utahu, což byla jeho největší životní chyba. Historici si kladou otázku, co vůbec pohledával v tomto nevlídném státě na západě USA, který z velké části ovládali mormoni. Všeobecně se má za to, že chtěl přes Utah doputovat do ústředí IWW v Chicagu, kde hodlal s odborovým předákem Billem Haywoodem probrat své další působení v organizaci. Zpočátku v ní totiž působil pouze jako sekretář a nyní, když zjistil, že pomocí řečnického talentu a písniček dokáže dostávat lidi na svou stranu, by rád zastával nějakou zodpovědnější úlohu.

První věrohodné údaje o Hillově pobytu v Utahu však pocházejí až z ledna roku 1914, kdy se přihodilo cosi, co pro nešťastného mladíka znamenalo konec všech plánů a iluzí. 10. ledna 1914 chvíli před desátou hodinou večer vstoupili do malého obchůdku se smíšeným zbožím poblíž centra Salt Like City dva ozbrojení muži v kloboucích a červených šátcích přes ústa. Majitel obchodu John B. Morrison se svým starším synem Arlingem právě zametali, mladší syn Merlin čekal v zadní místnosti, až rodina zhasne a půjde domů. Jeden z útočníků na Johna Morrisona něco zakřičel a začal na něj pálit z pistole. Ve stejné chvíli Arling Morrison vypálil z revolveru, který měl jeho otec schovaný pod pultem, a jeden z maskovaných mužů střelbu opětoval. Poté oba nezvaní hosté uprchli. Když Merlin Morrison přiběhl na místo činu, uviděl, že je jeho bratr mrtvý a otec umírá. Ještě pár minut žil, ale zemřel dříve, než mu mohla být poskytnuta jakákoli pomoc. Přivolaným policistům Merlin sdělil, že ze zadní místnosti něco málo zahlédl. Velmi neurčitě popsal vrahy a uvedl, že Arling na jednoho z nich vystřelil. Zločinec tedy mohl být raněn. Také vypověděl, že první z útočníků na Johna Morrisona křikl: „Teď tě máme!“ Svědkové z ulice, stojící v době střelby před obchodem, chlapcovo tvrzení podpořili a uvedli, že bylo slyšet, jak jeden z padouchů naříká: „Ach, bože, koupil jsem to!

Strážníkům nebylo jméno zavražděného kupce neznámé. Než se dal na obchodování, sloužil totiž krátce u policie, odkud odešel za lepším výdělkem. Když se jeho syn Arling rozhodl vetřelcům bránit, vystřelil z otcova starého služebního revolveru. Jen několik týdnů před vraždou si Morrison postěžoval novináři z místního deníku, že mu někdo vyhrožuje. Bál se, že by se mohl stát obětí pomsty propuštěných kriminálníků, kterým kdysi šlápl na kuří oko. Navíc policisté už nejméně jeden takový incident v jeho obchodě řešili, a při prvním přepadení byl jeden z banditů vážně zraněn. Zdánlivě tedy bylo všechno vcelku jasné, kdyby ovšem… Kdyby se do celé té nešťastné záležitosti nezamotal Joe Hill.

Téže noci krátce po půl dvanácté zabušil Joe na dveře domácí ordinace doktora Franka McHugha v Murray nedaleko Salt Like City. McHugh znal Hilla od vidění skrze své pacienty ze zdejší nepočetné švédské komunity, u kterých byl Joe ubytován. Hill měl střelnou ránu v hrudi a tvrdil, že mu ji způsobil žárlivý manžel dámy, s níž se tajně scházel a jejíž jméno odmítl uvést, aby ji nedostal do řečí. Když si v ordinaci svlékal šaty, vypadla mu z nich zbraň v koženém pouzdru, takže si doktor nevšiml, o jaký šlo typ. Bez dalšího vyptávání Joea ošetřil a pak požádal jednoho ze svých přátel, aby Hilla odvezl autem domů a uložil ho do postele. Cestou prý Hill přikázal zastavit u pole a inkriminovanou zbraň do něj zahodil.

Teprve druhý den ráno se doktor McHugh v novinách dočetl o střelbě v obchodu Johna Morrisona. Celkem logicky si dal dvě a dvě dohromady a informoval policii. Ta vzápětí vtrhla do Hillova podnájmu a milého Joeazpacifikovala, aniž stačil vstát z postele. Neobešlo se to bez násilí – jeden z mužů zákona Hillovi prostřelil ruku, neboť si myslel, že Joe sahá po pistoli, ačkoli se jen natahoval po kalhotách. Při domovní prohlídce pak u něj našli červený šátek (jaký div, když patřil k „Wobblies“, kteří nosili červené šátky, navlas podobné těm pionýrským). Později se různí, převážně levicoví autoři (například spisovatel Dos Passos v románu Devatenáct set devatenáct) pokoušeli Hillovu kauzu vykreslit jako jasnou justiční vraždu, spáchanou mormony zastávajícími vysoké posty v úřadech státu Utah, ale doopravdy to tak jednoznačné nebylo. Popravdě řečeno, policie zprvu vůbec netušila, že má Joe Hill něco společného s odboráři z IWW. Byl to prostě jen další z tuctu podezřelých, které v souvislosti s touto vraždou zatkla.

Na nekalé jednání došlo teprve při veřejném procesu, probíhajícím od 17. do 28. června 1914. Hned na jeho počátku se Hill vzdal služeb svých dvou přidělených obhájců, protože proti němu – coby přivandrovalému pobudovi s anarchistickými sklony – byli zaujatí a sympatizovali s žalující stranou. Rozhodl se hájit sám, tvrdošíjně však odmítal uvést jméno ženy, s níž měl mít podle svých slov poměr. Třináctiletý Merlin Morrison mu také příliš nepomohl, když vypověděl, že vidí jistou podobnost mezi jizvami jednoho z maskovaných útočníků a Hillovými poraněními tváře, které mu – jak už dnes víme – ve skutečnosti způsobili stockholmští doktoři, když ho coby teenagera léčili z tuberkulózy. (Mimochodem, tentýž Merlin bezprostředně po Hillově zatčení prohlásil: „To vůbec není on!“) Protože Hill nechtěl svědčit (trval na tom, že mu musí být prokázána vina) a na porotu složenou ze samých vzorných občanů nedělal ani trochu dobrý dojem, udělali s ním doslova krátký proces. I když se nenašla vražedná zbraň, obžalovaný neměl se zavražděným nic společného, žádný z dvanácti svědků nebyl schopen Hilla uspokojivě identifikovat a jeho obhájci doložili, že v noci na 11. ledna ošetřili lékaři v Salt Like City další čtyři osoby s poraněním způsobeným střelnou zbraní – přes to všechno soudní dvůr v čele se soudcem Morrisem L. Ritchiem během pouhých několika hodin rozhodl, že si Joe zaslouží trest smrti. Mohl si vybrat mezi oběšením a zastřelením. Hill odpověděl: „Beru zastřelení. Už mě párkrát střelili a myslím, že to snesu.

OBĚTNÍ BERÁNEK?
Bezprostředně po vynesení rozsudku se kauza jaksepatří zpolitizovala. Odsouzenec byl převezen do státní 1_joe_hill_2věznice a odborářské spolky po celém světě se začaly probouzet ze spánku. Právník Orrin N. Hilton, podávající za Joea žádost o odvolání, později prohlásil: „To hlavní, co stát na Hilla měl, bylo, že patřil k IWW, a tudíž musel být určitě vinen. Hill se snažil IWW vynechat, ale tisk se na to soustředil.“ Joe Hill napsal otevřený dopis do levicového listu Appeal To Reason. Toto prohlášení vyšlo 15. srpna 1915 a stálo v něm: „Morrisona jsem nezabil a nikdy jsem s ním neměl nic společného. Jak jasně dokazují protokoly, byl zabit ze msty osobním nepřítelem, a já jsem ani dost dlouho v městě nemeškal, abych zde vůbec mohl mít vůči někomu osobní nepřátelství. Přišel jsem sem krátce před svým zatčením z Park City, kde jsem pracoval na dolech. Protože pan Morrison byl v tomto městě prominentem, musel se najít obětní beránek, a podepsaný, o němž se mělo za to, že je trampem bez známých a přátel, o němž se vědělo, že pochází ze Švédska, a jenž – a to bylo jeho největším zločinem – byl členem odborů, se pro tuto úlohu hodil až příliš dobře. Vždycky jsem musel tvrdě pracovat a pokaždé jsem za všechno zaplatil. Ve volném čase jsem kreslil obrazy, psal texty písní a písně komponoval. Jestliže mě teď chce v Utahu lid přivést před pušky popravčí čety, aniž mi dopřeje příležitost vyložit, jak já se na ten případ dívám – prosím, jsem připraven. Žil jsem jako umělec a jako umělec zemřu. S veškerou úctou váš Joseph Hillstrom.

Lídrové IWW soudili, že Joe Hill má být varováním pro ostatní, aby upustili od organizování stávek. Spustili proto celosvětovou kampaň, která měla za cíl popravě zabránit. V červenci 1915 zaslalo 30 000 členů australské pobočky IWW petici za Hillovo propuštění a totéž učinili odboráři z Anglie a jiných evropských zemí. Ke kampani se přidal i švédský velvyslanec, hluchoněmá spisovatelka a aktivistka Helen Kellerová, dcera bývalého prezidenta mormonské církve a také Elizabeth Gurley -Flynová, pozdější předsedkyně ústředního výboru Komunistické strany USA, která za Hillem dokonce přišla do žaláře (a on pak o ní v cele napsal píseň Rebel Girl). Všechny překvapilo, když došel dopis od prezidenta Spojených států amerických Woodrowa Wilsona, jenž oficiálně žádal guvernéra Utahu Williama Sprye o nový proces. Spry se už předtím nechal slyšet, že chce případu využít k „zastavení pouličního řečnění“ a očištění státu od „protizákonných živlů, ať už jde o zkorumpované byznysmany, či agitátory IWW“. Nicméně navrhl Hillovi a švédskému velvyslanci, aby přišli s novými důkazy, které by mohly zvrátit dosavadní verdikt. Ambasador ale žádné trumfy v rukávu neměl a Joe zarytě mlčel. Woodrow Wilson poté zaurgoval ještě jednou – bylo by hezké, kdyby šlo o projev dobré vůle, ve skutečnosti se mu však do psaní druhého dopisu guvernérovi nechtělo a přemohl se jen proto, že se blížily nové prezidentské volby. Tentokrát ale republikán Spry demokrata Wilsona rezolutně odmítl. Když potom Nejvyšší soud státu Utah zamítl Hillovu žádost o odvolání a utažská ko-mise pro udílení milostí odmítla odsouzeného omilostnit, začalo být jasné, že jde do tuhého.

Když se Joe v půli listopadu 1915 dozvěděl o rozhodnutí Nejvyššího soudu, poslal vzkaz předsedovi IWW Billu Haywoodovi: „Sbohem, Bille, umírám jako dobrý rebel, neplýtvej časem na zármutek, organizuj. Odtud do Wyomingu je sto mil. Mohl by ses postarat o to, aby má mrtvola byla dopravena přes hranici? Nerad bych ležel pochován v Utahu. Joe Hill.“ Pravda je taková, že se ještě mohl zachránit, kdyby úřadu pro udílení milostí při neveřejném slyšení po skytl informace, jež by mohly vést k výslechu žárlivého manžela, který ho údajně postřelil. Joe ale trval na tom, že totožnost oné vdané dámy neodhalí. Tím zpečetil svůj osud. Datum popravy bylo stanoveno na 19. listopadu 1915.

Toho dne ráno Joe Hilla přivedli ke zdi dvora státní věznice v Salt Like City, připoutali ho řemeny ke speciálnímu křeslu a na rozkaz „Pal!“, který vyšel z jeho vlastních úst, ho popravčí četa zastřelila. 21. listopadu následoval krátký obřad v místním O’Donnelově pohřebním ústavu, načež bylo Hillovo tělo oblečeno do černého obleku s tuhým límcem a převezeno do Chicaga na velkolepý pohřeb, z nějž se stala mnohatisícová politická manifestace. Davy truchlících sledovaly 25. listopadu v sále Westside Auditorium sáhodlouhé projevy odborářských předáků, vyslechly v premiéře píseň Rebel Girl a poté šly v průvodu za Hillovou rakví na hřbitov Graceland, kde bylo tělo spáleno. Urnu s popelem převzalo vedení IWW a naložilo s ním v souladu s Joeovou poslední vůlí. Všem světovým pobočkám IWW (kromě té v Utahu) byla zaslána obálka s nápisem „Joe Hill, zavražděn kapitalisty 19. listopadu 1915“, která obsahovala trochu Hillova popela a vzkaz, aby adresát popel rozprášil do větru přesně na prvního máje 1916. Slavná píseň Joe Hill, díky které si tento příběh vyprávíme, vznikla ve 30. letech. Slova napsal britský spisovatel a básník Alfred Hayes (1911–1985), jenž se po druhé světové světové válce usadil v Římě a proslul jako scenárista italských neorealistických filmů. Spolu s režisérem Vittoriem De Sikou stál u zrodu kultovního snímku Zloději kol a byl nominován na Oscara za scénáře k filmům Paisa (Roberto Rosselini) a Teresa (Fred Zinnermann). Později přesídlil do Ameriky a psal scénáře k úspěšným televizním seriálům Alfred Hitchcock uvádí, Mannix a Zóna soumraku. Kromě toho vydal tři básnické sbírky, sedm románů a knihu povídek. Text k písni o Joe Hillovi napsal v roce 1925 jako báseň s názvem I Dreamed I Saw Joe Hill Last Night. O šest let později jeho verše zhudebnil Earl Robinson, americký antifašista a levicový intelektuál, k jehož dalším hitům patří skladba The House I Live In, proslavená Frankem Sinatrou. O vzniku balady Robinson vyprávěl: „Organizoval jsem hudební program na levicovém letním táboře Camp Unity poblíž Wingdale ve státě New York. Rozhodli jsme se připravit si k táboráku program sestavený z písniček Joe Hilla. Odpoledne mi Alfred Hayes přinesl tyhle verše. Odešel jsem s nimi do stanu a když jsem za 45 minut zase vyšel ven, měl jsem na ně melodii. Chtěl jsem, aby ten večer zazněly.

Těžko říci, jak se spolu Robinson a Hayes ocitli na pionýrském táboře. Pro datování vzniku textu do roku 1925 svědčí už fakt, že v něm stojí: „Ale Joe, říkám, vždyť jsi deset let mrtvý.“ V 60. letech vzpomínku na nešťastného odboráře oživil texaský písničkář Phil Ochs, jenž složil na melodii populární lidovky o železném muži Johnu Henrym obsáhlý text Joe Hill, popisující do detailů celou Hillovu kauzu. Roku 1990 sestavilo hudební vydavatelství Smithsonian Records z Hillových písní album nazvané Don’t Mourn – Organize: Songs Of Labor Songwriter Joe Hill. A vloni uvedl skladatel Wayne Horvitz svou celovečerní hudební poctu Joe Hillovi, v níž exceloval kytarový virtuos Bill Frisell.

JOE HILL
I dreamed I saw Joe Hill last night
Alive as you or me.
Says I, “But Joe, you’re ten years
dead.“
“I never died,“ says he.
“I never died,“ says he.
“In Salt Like, Joe,“ says I to him,
Him standing by my bed.
“They framed you on a murder charge.“
Says Joe, “But I ain’t dead.“
Says Joe, “But I ain’t dead.“
And standing there as large as life,
And smiling with his eyes,
Joe says, “What they forgot to kill
Went on to organize,
Went on to organize.“
“From San Diego up to Maine
In ev’ry mine and mill,
Where working men defend
their rights,“
Says he, “You’ll fi nd Joe Hill.“
Says he, “You’ll fi nd Joe Hill.“

JOE HILL
Včera v noci se mi zdálo, že jsem
viděl Joe Hilla,
byl živý jako vy nebo já.
Říkám: „Ale Joe, vždyť jsi deset let
po smrti!“
„Já nikdy nezemřel,“ dí on.
„Já nikdy nezemřel,“ dí on.
„Tam v Salt Like, Joe,“ povídám mu,
jak tak stojí u mé postele.
„Křivě tě obvinili z vraždy.“
Joe na to: „Ale já nejsem mrtvý.“
Joe na to: „Ale já nejsem mrtvý.“
A stojí tam, velký jak sám život,
a jeho oči se smějí.
Povídá: „Co zapomněli zabít,
je naše jednota,
je naše jednota.“
„Od San Diega až po Maine
v každém dole a mlýně,
kde dělníci brání svá práva,“
povídá, „tam najdeš Joe Hilla.“
Povídá: „Tam najdeš Joe Hilla.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *