Skladatelský maraton, kdy maestro Zorn v březnu až květnu 2015 vychrlil 300 kusů bagatel, by mohl působit poněkud poťapaně. Proč soutěžit v rychlosti komponování a kvantitě skladeb. Dokazovat cosi sobě, okolí? Jenže Zornovi šlo jistě o něco jiného. Nejen o rozhodnutí neplýtvat časem života na nic jiného než na tvorbu. Zjevně se snažil odblokovat schopnosti mozku vybičovaným soustředěním. S bezbožnou, nebo spíš vypjatě zbožnou odvahou stavitele babylonských věží se pokoušel dotknout samotného mystéria vzniku hudby. Že mu pokus vyšel dokládala jak koncertní provedení bagatel včetně pražského, tak již třetí box-set studiových nahrávek, který si s předchozími komplety nezadá v nápaditosti a v pestrosti. Čtyřalbum má sice jednoznačné pojítko, kytaru jako hlavní nástroj. Ovšem kytaru pojatou krajně různorodě.
Kolekci Zorn zahájil výplachem uší neboli triem Asmodeus. Marc Ribot potvrzuje, že mu nejsou cizí výrazové prostředky extrémních rockových žánrů včetně metalu, uchopené navíc s jazzovou improvizační sofistikovaností. Následující série bagatel nabízí dokonalý kontrast v podobě komunikace akustických kytar Juliana Lage a Gyana Rileyho, s důrazem na melodickou drobnokresbu, i když ani zde není nouze o disonantní momenty. Žánrové vymezení? Jen obecné, snad soudobá komorní hudba. Jim Black Quartet (na kytary tu hrají Keisuke Matsuno a Jonathan Goldberger) na třetím disku hraje cosi jako zornovský jazzrock, s relativně pravidelnými, i když rozhodně ne rovnými rytmy a sólovou ekvilibristikou. Ale i na HC dojde (Bagatelle #300). Náporový závěr v podobě desky avantgardního metalového projektu Cleric s Mattem Hollenbergem dokončuje energetický oblouk, započatý Ribotem.
Je asi jasné, proč se tato zpráva opozdila od data vydání čtyřalba. Ač vznikala maratonem skladatelským, hudební nadílku by byla škoda odbýt maratonem posluchačským. Zaslouží i vyžaduje pozvolné dávkování a vstřebání.