Podobné album v Česku nevzniklo, co paměť sahá – a je příznačné, že přestože je vydal pražský label Amplión, jeho protagonistou je Slovák. Bubeník DANO ŠOLTIS je ovšem na české scéně už řadu let velmi dobře etablován. Je k vidění na hudební scéně, „neorganizovaně“ sdružené kolem klubu Jazz Dock, bubnuje například s Vertigem, Stevem Walshem nebo Yvonne Sanchez. Kromě toho je ale také členem velmi populární slovenské poprockové kapely IMT Smile. Jeho sólové album, o kterém bude v následujícím rozhovoru řeč, si nahrál sám a ukázal, jak barevnou a emocionální hudbu lze nahrát pouze s bicími nástroji, a to navíc bez nadbytečných technických exhibicí.
Má ta deska nějakou jednotící linii?
Nahrál jsem kolem třiceti věcí a na desku jsem jich použil jen jedenáct. Šlo mi o co největší pestrost a nekompromisně jsem vyházel nahrávky, které se jedna druhé podobaly. Výsledný celek společnou linii má, ale tu jsem domýšlel, až když jsem celou desku mixoval.
Nahrávky vznikaly v průběhu pěti let, jednotlivé nápady tedy asi měly vývoj.
Přesně tak. To je případ třeba úvodní skladby 5th Element – v podobném modelu bylo nahraných několik dalších věcí, ale tahle je jednoznačně nejlepší. Každý track na albu má svůj vývoj a svoji myšlenku.
Natáčel jsi tyhle skladbičky už s vizí, že je vydáš na albu?
Ne, o tom jsem začal uvažovat až asi před dvěma lety. Původně jsem si pro sebe zachycoval různé nápady a učil se na nich nahrávat a pracovat s programy. Všechno jsem točil napřímo, bez předzesilovačů, na jediný mikrofon – prostě největší „punk“, jaký existuje. Zajímalo mě totiž, jestli hudební myšlenky, které mi běží hlavou, se mohou vůbec dostat ven, bez ohledu na to, jak je to nahrané. A vlastně i na jaký nástroj hraješ. To se mi potvrdilo.
Máš spoustu zkušeností s nahráváním ve velkých a výborně vybavených studiích. Co tě vedlo k tomu točit naopak v těch „punkových“ podmínkách? Laik by si řekl, že by mělo přece platit „čím lepší studio, tím lepší hudba“.
Ono je to právě matoucí. Může to tak být, ale nemusí. Mně se líbilo, že jsem se nemusel omezovat časem. Tu dobu, kterou denně věnuju nástroji, jsem místo cvičení etud trávil tím, že jsem si zapnul nahrávání a hledal způsob, jak dosáhnout zvukového efektu, který slyším v hlavě. Ve velkých studiích, kde pracují zvukoví technici, se mi ještě nikdy nepodařilo do posledního detailu nahrát bubny tak, jak jsem chtěl. A bylo to jistě i proto, že jsem neuměl technikovi dokonale popsat barvu, kterou si představuji. Ve velkých a drahých studiích na to navíc není čas, protože utíkají peníze. Nicméně i u dobrých desek, které se jinak myslím povedly, mám pořád v hlavě takovou skulinku, že bubny mohly znít mnohem líp.
No a tak jsem si řekl, že tomu půjdu naproti a naučím se cestou vlastního nahrávání „zvukařský jazyk“, abych v případě, že budu zase něco točit ve studiu, ušetřil čas. To byl základ, na který se nabalilo všechno ostatní.
Měl jsi při nahrávání nějakou inspiraci?
Když jsme s Vertigem točili v Sonu poslední desku Metamorphosis, Milan Cimfe mi pouštěl nějaké nahrávky Johna Bonhama, které byly nahrané jen tak bez mixu někde na chodbě na dva mikrofony. Ten sound byl ukrutný! Prostě se ukázalo, že jak ten člověk hrál, tak to ten mikrofon zaznamenal. A právě tehdy mi došlo, že bubeník může mít výbavu, jakou chce, ale pokud nemá vlastní sound, tak není nic. Samozřejmě, leccos se dotáhne mixem, ale to už není představa toho bubeníka, ale zvukaře.
Uvažoval jsi někdy od chvíle, kdy už cíleně vznikala deska, že bys na ni pozval nějaké hosty?
Ne. Já prostě nahrával modelem „mám čas – jdu na to“. Použil jsem jenom tři samply – hlasy Lenky Dusilové a Dorky Barové a klávesy Oskara Töröka. A to vzniklo tak, že jsem tyhle zvuky slyšel, udělal jsem z nich smyčku, získal vizi celé skladby a až na jejím základě jsem si „natloukl“ bubny.
Lze některý z tracků alba považovat za tvoji „výkladní skříň“? Takové to parádní číslo, které třeba ocení jen kolegové bubeníci?
Tak to mě teda vůbec nenapadlo, fakt. Mě tyhle sólové exhibice nebaví, pro mě nemají hudební efekt. Já jsem u každé té skladby uvažoval vlastně nad písničkovou formou. Nejsou tam ani harmonické ani melodické nástroje, ale ty bubny je svým způsobem imitují. Nepopírám, že tam jsou pasáže, ve kterých hraju „hodně, rychle a nahlas“, ale ty určitě nevznikly s tím záměrem, že někomu „ukážu“.
Existuje ve světě nějaká nahrávka, kterou bys považoval za podobnou svému albu?
Pavel Fajt před lety s Jimem Menesesem natočil album Songs For Drums, to mi kdysi dávno koupil tatík. Tam bych řekl, že se místy odehrává něco podobného, určitě je to dobrá deska. Ale přesto mám pocit, že jsem ji vlastně nikdy nedoposlouchal do konce…
Závěrečná skladba Psychopat je věnována Vinniemu Colaiutovi…
Toho obdivuju celý život. A tenhle track je prostě zachycený „epileptický záchvat“ na bubny. Úplný úlet. Chvilku jsem váhal, jestli to na desku dát, ale nakonec jsem si řekl, proč ne.
Deska je asi vyloženě studiový projekt, nepředpokládám, že by se věci z ní daly hrát živě.
Primárně je to studiový projekt, ale přesto si s myšlenkou zkusit to v nějaké podobě zahrát naživo pohrávám. Jednoznačným adeptem, kdo by mi s tím mohl pomoci, je Roman Vícha, už jsme o tom i debatovali. Snad by se do toho daly zapojit nějakým způsobem i smyčky. Asi by to bylo na krátké vystoupení na nějakém alternativním festivalu.
Hraješ v mnoha kapelách, na jedné straně sofistikovaný jazz s Vertigem, na druhou třeba pop s IMT Smile. Do toho ještě sólové věci. Nehrozí schizofrenie?
Ne, naopak. Já to nemám jednostranně nastavené a dělám, co mě baví, čehož si hrozně vážím. Zrovna včera jsem byl na Rádiu 1 a představovali mě tam jako jazzového bubeníka. Ale já nejsem jazzový bubeník. Já jsem prostě člověk, který hraje na bubny…